Kde je tělo, slétají se i supi
(Luk 17,37)
věnováno Aikovi
Bylo, nebylo, nedávno tomu…
Někdy koncem listopadu 2019 k nám začaly prosakovat zprávy o tom, že v Číně propukla jakási viróza, prý velmi nakažlivá… ale prosímvás, to je tak daleko, to se sem k nám ani nedostane, říkali jsme si naivně. Chyba lávky. Globalizace, pardon, tedy vlastně letecká doprava, způsobila, že počátkem roku 2020 tato dříve záhadná nemoc už znamenala hrozbu téměř pro celou naši planetu. COVID-19 tak na dva roky ovládl nejen média, ale také naše duše, a důkladně prozkoušel i naše vztahy, charakter, způsob uvažování, rozhodování, způsob života. Vybízel k úvahám o životě a smrti i ty z nás, kteří si na nějaká hluboká témata nikdy moc nepotrpěli. Ano, sáhli jsme si na dno. Bez výjimky všichni.
Pamatujete na ty první dny a týdny, kdy jsme nevěděli, jak používat dezinfekci, kdy jsme omývali i obaly od trvanlivých potravin, donesených z obchodu, kdy jsme si zvykali na roušky, a kdy jakékoliv posmrkávání či zakašlání na veřejnosti vyvolávalo neskutečnou paniku? A říkejte si, co chcete, Covid-19 nám změnil vědomí dá se říci celoplošně. Všechno se obrátilo vzhůru nohama. Pak přišly první vakcíny a očkování. A mediální šílenství eskalovalo. Ať už byla hrozba, že bez vakcín tu všichni pochcípáme, oprávněnější, než hrozba, že pochcípáme právě na následky očkování, jedno bylo jisté: strýček Strach měl prostřeno k bohaté hostině. A to se pak dobře kosí i tetě Zubaté, ať už jste na té, či oné straně! Já osobně jsem přijala existenci Viru jako respekt budícího nepřítele, kterého není radno podceňovat, a on to prostě nějak v informačním poli uznamenal. Navíc jsem přesvědčena, že nepřišel jen tak, a snažila se rozpoznat jeho smysl. A rozhodla jsem se nepodělat se strachy. Nechtělo se mi nechat si píchnout kteroukoli vakcínu. Zároveň jsem se tím vzdala možnosti chodit mezi lidi. Navíc jsem byla smířená, že to tak může být i do konce nejen mých dnů! Prognózy tehdy byly neveselé.
V této nové situaci jsem byla, jako všichni, nucena počítat už se vším. Že budu navždy omezená v cestování, nakupování, stýkání se s lidmi. Že už se třeba díky svému rozhodnutí nepodívám k moři, té svojí věčné, přitom tak bolestně zřídka naplňované touze! A zvolila jsem raději společenskou izolaci než vakcinaci, svobodu než společenskou manipulaci. Někomu se to může jevit jako falešné hrdinství.
Hrubě se mi nelíbilo, jak naši podmnožinu sice nevakcinovaných, avšak co do ostatních opatření disciplinovaných, zostouzeli a obviňovali ze šíření Viru. A já přitom, a to už se opakuji, zbytečně nikam nechodila, vzdala jsem se vědomě, a možná i doživotně, návštěv divadel, koncertů, hospod, cestování.
Také se mi nelíbilo, jak reagovalo bezprostřední očkované okolí, které se
mě snažilo „usměrnit“ a nevybíravými způsoby mě do vakcinace nutit. Dvakrát se jim to málem povedlo, ale včas jsem vykličkovala. Ukázalo se, kdo mne v mém životě respektuje jakožto svobodně se rozhodující bytost, a kdo si myslí, že ví lépe než já, co je pro mne dobré. A naučilo mne to samostatnému rozhodování. Postavit se do vlastní síly mi přišlo tak skvělé!
Bylo mi občas i ouzko při představě, že budou zřízena ghetta pro nepřizpůsobivé jedince, nebo při představě, jak běhám mezi stromy v řídkém lesíku kdesi na pražské periferii, přičemž naháněči s puškami se mi pokoušejí střelit dávku jako štvané zvěři.
Nakonec došlo i na mě, chytla jsem covidí mutaci jménem Omikron. Průběh nemoci však byl mírný až mírňoučký, a když jsem si po týdnu dělala antigenní testy s negativním výsledkem, tak nějaký Virus už nezajímal nikoho na celičkém světě.
Onoho dne se psalo datum 24.2.2022. Právě začala válka na Ukrajině.
A strýček Strach, generalissimus všemocných médií, se spolu se svou Armádou Hrůzy právě vrhal jako sup na další chutné sousto…
