Kde nejsou síly v rovnováze, tam svádí život boj
Před každým sezením u terapeuta rozvažuji jako potácivá včela, o čem budu hovořit, až zaujmu místo v tichu jeho pracovny. Tohle rozjímání je něco jako bodání žihadla do kůže nepřítele, jejž musím během svého hodinového monologu přemoci, abych odsud mohla odejít vítězná a svobodná. Každý pokus o nalezení předmětu tématu ze mě ale pokaždé rve vnitřnosti, je to pro mne bolestivý proces, stejný, jakým prochází včela, když bodne svým žihadlem.
Vcházím do pracovny a své vnitřnosti vleču za sebou.
Vždycky mě fascinovala ta spojitost mezi vznikáním a zanikáním. U terapeuta přicházívám na věci, které mi svůj smysl ozřejmí až tehdy, jsou-li za mnou dveře světa pevně zavřené.
Zavřením dveří se ode mne oddělily mé vnitřnosti. On sedí proti mě – já proti němu. Jsem prázdná.
Nahlížím do sebe přes průsvitný závoj hmoty a pozoruji skrytý mechanismus uvnitř, jehož srdcem je gyroskop, zajišťující rovnováhu, z jehož viklavého pohybu je patrné, že je porouchaný.
“Víte, nad dětmi musí bdít andělé,” prořízne ticho můj hlas skrz jemný závoj mého těla.
Terapeut má nehybnou tvář, na níž pozoruji jemně se třpytící odlesky jakési delikátnosti, se kterou přistupuje ke všem mým zdlouhavým projevům. Připomínají mihotavé zlatavé flíčky na hladině jezera, v níž se od rána do večera zhlíží slunce.
“Děti jsou pod andělskou ochranou. Žijí životem panenek loutkového divadla a rovnováhu v životě jim zajišťují provázky, za něž nebeští andělé tahají, aby se jim nepřihodilo nic zlého do doby, dokud se nestanou námi. A my jsme, pane magistře, velice podivný druh. Nepochopená menšina lidí. vystavená vlastnímu sebezničení. Naším typickým výrazem je rozervaná existence plná zvratů, hvězdných vzletů a tragických pádů, a nikdo nechápe, co za touto šílenou expedicí k úplnému rozvratu našich životů stojí. Není snadné chápat, proč jsme se dobrovolně vydali právě na takovouto cestu. Pamatujte ale, že koho nebe požehnalo, toho ďábel nejvíc pokouší. A naše provázky, za něž kdysi tahali andělé, byly tak tenké, až se časem přetrhly, a tehdy se od nás nebe odvrátilo a jediné, co nám zbylo, byl ten nebeský dar našeho požehnání, které se zároveň stalo našim prokletím. Takové podmínky nelze nastolit životem. Do takovýchto podmínek se člověk už rodí.
“Vždycky mě zajímalo, proč velmi nadaní lidé, s kreativním myšlením, neschopní ustat v procesu tvoření, žijí tak nešťastné životy s podobně osudovými konci. Proč je jim tak zatěžko žít sami sebe. Je pošetilé, jak ochotně by s nimi někteří lidé měnili, aniž by znali pravou barvu kabátu, který si na sebe ve tmě chtějí navléknout. A co se slávy týče, rádo se o ní říkává, že slavní lidé s rozporuplnými životy mnohdy jen nezvládli její mocnou, vrtošivou povahu, nesprávně pochopili povahu vlastního lesku a přecenili výši, do jaké vyrostli. Sláva je ale jen jednou z mnoha vln, již vyvolaly otřesy v mnohem vzdálenějších oblastech postihujících naši lidskou existenci. Moje vlnobití je beze slávy, bez poct, všechno, vlny, co se ženou k pevnině se stahují zpátky v odlivu, aniž by se dotkly břehů. Není mi líto, že nejsem slavná, protože sláva nemění nic na skutečnosti, že čím zralejší je jablko, tím dříve začne hnít.”
Přivírám oči a z hutné masy myšlenek, jež kolem mne kvasí, vzývám tu, která vše završí.
“Jsem tvořivý, ale tuze neslavný člověk žijící v undergroundovém příšeří. Hořejší vrstvy mého lesku jsou jen pro oči ostatních, pod sebou však tajím hlubší vrstvy, podzemní komnaty, vlhké prostory prosáklé špínou. Je to ozvěna světa, ožívajícího v pozdních nočních hodinách, tam, kde se prolínají světla a stíny pražských zákoutí a ulic, opuštěných staveb a ztichlých parků. V těchto kulisách se odehrává utajený pouliční život osiřelých dětí pražského podsvětí, který dříme v betonu prázdných budov a zbořenin, stejně jak ve společnostech, začínajících od těch nejspodnějších vrstev. Začala jsem inklinovat k periferii a k nočnímu životu velkoměsta, porozuměla těkavému pohybu krys, které se obezřetně plížily ulicemi, a nechala se jimi inspirovat. Co se skrývá pod povrchem považuji za vůbec nejbohatší zdroj příběhů a pravd. Pozoruji místa, jež nejsou běžně přístupná, člověk se tam musí sám vydat, a beze strachu zakoušet rozporuplného ducha míst, kde se zdánlivě nic neděje, a musí se naučit věřit tomu, že mu za těch nevyzpytatelných nocích strávených v ulicích nic nehrozí, dokud se jim umí přizpůsobit.”
“Umíte se snadno přizpůsobovat okolním podmínkám anebo si snažíte zachovat své já?” otázal se.
“Co člověk zachovává, je dar, který dostal shůry, mění se ten, komu se tento dar přizpůsobuje svojí povahou a komu se nakonec odevzdává, protože člověk si nemůže nechat to, co mu nepatří. Žene nás démon, tak to je. Drží nás nízko při zemi, mě na dlažbě ulice, jiné v jámě deprese, některé v zajetí drog, alkoholu nebo jen v močále věčného smutku, do kterého se propadá, až zanikne pod hladinou. Přijali jsme vzácné hřivny tvůrčího nadání, načež nás nebe nechalo této síle napospas, a protože není reálně možné dokázat udržet v životě balanc, jsme-li zmítání takto mocnou silou, uchylujeme se dříve či později k zoufalému rozhodnutí, zaplatit těmito prokletými hřivnami ďáblu, aby vzal za provázky a tahal za ně, jako to kdysi dělali andělé, aby nám vědomými tahy poskytoval možnost nakládat se svým talentem a vyvažovat vnitřní gyroskop tak, aby nám jeden silný výboj naší tvůrčí energie nepoškodil celý vnitřní mechanismus a aby to krásné dílo, co z nás bolestným porodem, ale s mateřskou láskou vyjde, aby nás to nevyřadilo z provozu. Nevím, proč přestáváme fungovat a máme splíny, když vydáváme naše nejcennější bohatství. Je to taková síla, která vyvolá emoci, jež pociťuje matka, když porodí dítě, ale nemůže si ho nechat, protože mu dala život, který byl určen k tomu, aby dělal radost jiným.
Byla uzavřena smlouva, jejímž příslibem bylo poskytnout ten nejlepší možný život, jaký je peklo vůbec schopné nabídnout, Člověk si nakonec vystačí s životem, který se odehrává za aspoň trochu snesitelných podmínek, je rád za to, že nad ním někdo převzal vládu. Avšak za cenu hlubokého utrpení. Žádný z lidí nikdy nepochopí, že ač byl někdo bohem požehnán, a získal za to ocenění, tak i nadále zůstává nešťastným. Takový člověk totiž žije pod ďábelskou pečetí smlouvy. Zatímco jeho vnější lesk roste, temnota uvnitř něj se prohlubuje a pohání sebe sama k zániku.
Je to zvláštní druh, o kterém tu mluvím, pane magistře. Pohybuje se v ulicích města, v prostorách duše, nic mu nepřináší pokoj ani radost, nespokojen se slávou, s penězi, ani se sebou sama, je zlomený už od počátku, ten underground v něm vždycky byl. Přišel do života ne aby sklidil, ale aby vydal. Vydává sám sebe, a proto pak musí být vtažen opět zpátky do sebe, jakmile se vydá celý.
Každá tvůrčí síla musí být vyvážena stejně silnou protichůdnou silou, aby se osa nevychýlila. A protože se tvůrčí energie podobá masivní explozi, je člověk nucen podstoupit přesně opačný proces, aby ho exploze neroztrhala a nezanikl v ní. Proto musí být vtažen zpět do sebe, aby se exploze života přeměnila v implozi smrti. Takto se udržuje křehká, nestabilní rovnováha nevyrovnaného života jedince.”
Všechno bylo uzavřeno. Téměř všechno. Zbývá ještě…
“Á,” ústa terapeuta se otevřela jako otvor průniku, do kterého jsem vložila símě myšlenky, jež nám oběma přinesla pocit osvobození se. Ovšem zatímco já teď vyjdu ven dveřmi a hned za nimi začnu implodovat, protože exploze myšlenek byla příliš silná, on bude s tou stejnou myšlenkou prospívat, expandovat a rozšiřovat prostory svého vědomí, které má počátek v myšlence, již jsem vydala, načež jsem se zhroutila sama do sebe. Nehybnost jeho tváře se zachvěla neznatelným pohybem rtů.
ze kterých ten projev uznání vůči mé subjektivní podobě světa vyšel, ale jeho “á” bylo neslyšné.
Šířilo se prostorem jako jemné vibrace, a ty mne zasáhly a rozechvěly mé vnitřnosti, jež ve mně postupně těžkly, a když jsem vstala, nesla jsem už tělo ve své původní hmotnosti a cítila se příjemně úplná. Usmála jsem se do jeho očí. On se usmál do mé duše. A to je to kouzlo, které mne vytrhlo z vyhnanství undergroundu a vsadilo mne do života plného sounáležitosti se světem, která ve mě probudila radost z toho, že do něj patřím a že svým životem vládnu jen já sama, že mám vše pevně ve svých rukou, a ďábel je jen maska mé sebenenávisti, ale ďábel musí být skutečný, neboť neuplyne mnoho času, než mne zase spoutá pocitem odcizení a vlastní nemohoucnosti. Proto se pracovna mého laskavého terapeuta stala tím nejbezpečnějším místem a útočištěm před peklem, které čekalo za dveřmi, aby se mi znovu vetřelo do hlavy.
“Děkuji,” řekl tiše. Neznatelně jsem kývla. Můj úsměv byl poněkud bledý, avšak nade mnou se klenul barevný oblouk duhy mnoha díků. Viděl ty barvy a byl spokojen.
Až vyjdu ze dveří, vzpomenu si na každé své slovo a pak na vlastní kůži zakusím jejich pravdivost, a to že nelze žít tímto rozervaným životem a neupsat se přitom ďáblu. A až člověk zaplatí poslední dlužnou částku za tu trochu pozemského štěstí, až přijde o poslední peníz svého talentu, a nebude moci nadále tvořit, v ten samý moment se celá jeho existence zhroutí a zanikne ve finální implozi naprostého sebezničení. A po tomto zhroucení se už jeho lidská podoba víckrát neobnoví. Když přestanou tikat hodiny, neznamená to, že se zastavil čas. Ale když ustane tvoření, nastane smrt.
Zdroje: Děkujeme za fotografii od Hugöl Hälpingston