Kdo je Peer a co dělá?
Přiznám se, že ačkoli pracuji jako peer konzultant již téměř dva roky, tak odpověď na tuto otázku pro mě vždy byla trochu zahalena v mlze. Ne snad, že bych nevěděl, co dělám, ale popsat a obhájit své místo v sociálních službách není před některými lidmi úplně snadné. Dokonce i kolegové peerů mají občas nejasné představy o tom, co to ten peer vlastně dělá. Dnes mám však pravděpodobně pod vlivem právě skončené 1. Peerské nekonference pocit, že mám svoji odpověď, o kterou bych se s Vámi rád podělil.
Obecně je peer konzultant člověk se zkušeností s duševním onemocněním, kterou následně využívá ve prospěch druhých. Jsou lidé, kteří již pochopili, jak mohou být peeři užiteční a stejně tak jsou i lidé, kteří jejich významu dosud zcela neporozuměli. Pokusím se nyní zejména té druhé části ukázat, v čem je práce peera užitečná. Věřím tomu, že nám všem jde o pomoc druhým a problém je pouze v nepochopení.
Peer pracovníka bych dnes nejsnáze popsal asi jako „profesionálního kamaráda“, ovšem s tím, že to není ani profesionál a ani kamarád. Profesionál ve smyslu služeb to není, jelikož až na výjimky se nejedná o člověka s odpovídajícím vzděláním a kamarád to také není, protože za vzájemná setkání dostává zaplaceno. Profesionální je tedy spíše v tom smyslu, že se snaží při společných setkáních být co nejvíce užitečný a kamarád v tom smyslu, že má s „klientem“ vztah postavený na vzájemné blízkosti.
Možná snad pro každého z nás je přirozené, že když se nám v životě stane těžká situace, tak jdeme za kamarádem. Často máme někoho, kdo nás podrží. Kamarádku, se kterou zajdete na víno a zanadáváte si na chlapy, když Vás pustil k vodě. Případně kámoše, se kterým zajdete na pivo, abyste slyšeli, že v moři je spousta ryb. Nebo se jen tak vypovídat, protože jste měli špatný den.
Váš kamarád často není žádný profesionál, je to „jen člověk“, kterému na Vás záleží. Vyslechne Vás, možná Vám pomůže situaci probrat z různých úhlů, sdělí Vám něco ze svých zkušeností, možná přidá i nějaké naprosto neprofesionální názory a tato neodborná konzultace mnoha lidem stačí k tomu, aby se tady v tom světě úplně nezbláznili. Předchází tím nutnosti zásahu odborníků, kterých je i tak velký nedostatek a v mnoha případech odvádí skvělou práci. Troufám si tvrdit, že něco podobného dělá nebo je schopná dělat i naprostá většina peer konzultantů a že právě to je naše úloha.
Být obyčejnými lidskými parťáky těm, kteří zažili něco, o čem si nemůžou povídat jen tak s někým. Když jste špatní z toho, že prohrála Česká republika v hokeji, tak snadno najdete někoho, s kým si o tom promluvíte. Většinou sedí v hospodě hned vedle Vás, ale když si chcete pokecat o tom, jak se vám žije se schizofrenií nebo třeba s těžkou depresí, tak Vám často běžný okruh přátel nestačí. Proto je skvělé, že společnost vymyslela práci peer konzultanta, který tuto důležitou a v běžném životě přirozenou úlohu může zastávat i pro lidi, kteří nemají to štěstí, aby měli „jen“ obyčejné problémy.
Práce peer konzultanta je do značné míry založená na důvěře. Bez ní nelze pomáhat. A nyní nemluvím jen o důvěře mezi takzvaným klientem a peer konzultantem, ale i mezi nadřízenými peer konzultantů od těch přímých až k těm, kteří tvoří metodiky jejich práce. Není možné peerům plošně zakazovat témata, o kterých se nesmí vůbec bavit a mají odkazovat výlučně na odborníka. Představte si, že půjdete za kamarádem po rozchodu a on Vám řekne – no tak o tom se s tebou vůbec nebudu bavit, jdi za odborníkem. Jak byste se potom cítili?
Na druhou stranu je důležité zmínit, že to není ani o druhém extrému, kdy by se peer konzultant měl snažit provádět psychoanalýzu. Je důležité, aby si byl vědom nejen svých schopností, ale i svých limitů. Není v naší kompetenci záměrně otevírat traumata, protože nevíme, co to s druhým udělá a ani to, jak jej vhodně ošetřit. Ovšem pokud o něčem těžkém začne „klient“ hovořit sám od sebe, je z mého pohledu neslušné jej alespoň nevyslechnout.
V těchto chvílích jsem vděčný za to, že mám za sebou roční výcvik v metodě Otevřeného dialogu. Vděčný hlavně kvůli těm, kteří se mnou hovoří. Bez výcviku bych měl tendenci druhým radit a hledat za ně to správné řešení. Možná bych se i snažil jejich problémy analyzovat a interpretovat, ačkoli k tomu nemám patřičné vzdělání. Díky výcviku však vím, že tyto věci je lepší přenechat odborníkům.
Za mnohem užitečnější v peerské práci považuji druhého vyslechnout, dát mu prostor, dát mu empatii, pochopení a mnoho dalších běžných lidských reakcí, na jejichž důležitost jsme již dávno zapomněli. V této oblasti se nedá téměř nic pokazit a současně dává možnost být dobrou oporou. A samozřejmě, jedná-li se o nezpracované trauma, je na místě na závěr doporučit konzultace s odborníkem. Nejsme totiž ti, kteří umí ránu vyléčit, ale můžeme se naučit ji dobře pofoukat. Věřím tomu, že dobré pofoukání může předejít i nákladné hospitalizaci ve chvíli, kdy je u odborníka volné místo často až za měsíc. Z tohoto i mnoha dalších důvodů jsem přesvědčený o tom, že je dobré, aby se peer konzultanti vzdělávali v terapeutických základech.
Díky nim bychom byli nejen nápomocnějšími „profesionálními kamarády“, ale také bychom si lépe osahali své limity. Pokud jde o pomoc lidem, tak čím vzdělanější peer, tím větší je pravděpodobnost, že odvede dobrou práci. Peeři mají obrovský potenciál v takzvaném nárazníkovém pásmu mezi remisí a léčebnou. Mohou výrazně pomoci přetíženým kapacitám odborníků, na které bude čím dál větší nápor. Potřebujeme jen vzdělání a důvěru. Mezi duševně nemocnými je mnoho schopných lidí, kteří mají rodiny, řídí auta, pracují na plné úvazky za mzdy, o kterých se normálním lidem ani nezdá. Proč by tedy člověk s psychiatrickou diagnózou nemohl dobře zvládat něco, čemu se dá říkat laická terapie?
Pokud se podíváme například k peer kolegům, kteří se zotavili ze závislosti na návykových látkách, tak ti se již vzdělávají jako takzvaní Recovery koučové. Měl jsem možnost s nimi mluvit a z mého pohledu je znát, že za sebou mají dobrý výcvik, který je možné s drobnými úpravami aplikovat i na peery v oblasti duševního zdraví. Je skvělé, že se nacházíme v době reformy psychiatrické péče, protože to by měl být čas pokrokových změn! Pokud se podíváme do historie, tak symbolem pokroku vždy bylo vzdělání, proto teď vidím ten pravý čas posunout peerskou práci zase o krok dál.
29.7.2021 @ 2:51
A jak se říká “člověku se zkušeností”, který ji využívá v neprospěch druhých?
22.4.2022 @ 22:30
Ačkoliv se na některých bodech tohoto článku určitě můžeme s kolegou shodnout, a tento text není žádným způsobem zamýšlen konfrontačně či dokonce útočně, je v tomto textu mnoho bodů, kterým skutečně nerozumím, a rád bych se je pokusil adresovat z mého úhlu pohledu.
Název tohoto článku je dle mého velmi nešťastný – pokud veřejně sdílím svůj subjektivní názor na celou profesi ( ano, *je* to profese ), nemohu tuto prezentaci nazvat “tak, jak to je”.
Peerství je přirozená, a intuitivní věc. Alespoň pro mě a mé kolegy se kterými spolupracuji. Nejen, že vím dost přesně co v ní dělám, a proč, a to už od několika prvních měsíců praxe, ale také to dokáži velmi jasně popsat kterýmkoliv svým kolegům v sociálních službách nebo laikům. Vždyť to přeci nejde, něco dělat, ale neumět to vysvětlit.
Peer konzultant je profesionál, není zde žádný prostor pro polemizaci, je obecně známo že relevantní vzdělání není jediným faktorem který profesionalitu v některých oborech rozhoduje, a bylo by krajně nešťastné aby nejasnosti vnášeli sami peeři. V případě nejasností v pozici ( či při potížích s její prezentaci ostatním ) máme k dispozici kurzy, supervize, kolegy.. Jak někdo o své práci může říct, že není profesionál, je mi záhadou.
Pojem “profesionální kamarád” je dle mého skutečně hrubě nevhodný. Naše vztahy s klienty jsou čistě pracovního rázu, a nehrajeme si na jejich kamarády, při práci s nimi se vždy soustředíme na témata, která si s námi přejí sdílet, poskytujeme jim naši aktivní přítomnost, a celkově se zaměřujeme na jejich cestu zotavení.
Autor článku se zdánlivě snaží rozpravou o kamarádství vyjádřit právě koncept aktivní přítomnosti. Udává, že si “troufá tvrdit”, že tento přístup využívá, nebo se snaží, většina peerů – já v to upřímně doufám!
Skutečně není třeba toto klikatě a subjektivně popisovat jako by to bylo něco nového. Stačí se seznámit s metodikou CARe a praxí zaměřenou na zotavení – toto je něco, co by bylo velmi prospěšné aby znali všichni peeři – jelikož se metodika naprosto slučuje s přirozeným, lidským peerským postupem, kde koukáme na člověka se kterým pracujeme jako na unikátní celek, a zároveň tato metodika nevyžaduje žádný náročný trénink, ať časově, či finančně.
Nerozumím tomu, jak mohl autor napsat, že “jsme již dávno zapomněli” na důležitost vyslechnutí si toho druhého, poskytnutí prostoru, empatie, pochopení, a mnoho dalších běžných lidských reakcí. Kdo na to kdy “již dávno zapomněl”? Já ne, a vím, že ani žádný z mých blízkých kolegů! Vždyť tyto věci jsou přece v naší práci naprosto samozřejmé! Ano, možná tím autor myslel “my, jako společnost”, ovšem i to, je dle mého krajně nevhodné generalizování.
Dále má autor očividně potřebu popisovat kompetence a hranice Peer konzultantské role, opět, nevím k čemu, jelikož toto je dávno probádaná oblast, a pokud tomu tak není v autorově prostředí, nevypovídá to nic o Peer konzultantské profesi obecně – věřím, že i my zde v ČR máme tuto objevovací fázi dávno za sebou. Čeští peeři se řídí modelem mnoho let funkčním a zakořeněným v Holandsku, a pro konzultace s těmi, kteří se osobně setkali s tamními pracovníky, je stačí oslovit a věřím, že jsou tito kolegové vždy otevřeni podpoře a předávání jejich zkušeností dál.
Je pozitivní, že autorovi pomohl trénink v OD lépe se držet v mezích své role, ovšem to ani zdaleka neznamená, že by probíhající výcvik byl k chápání role a vyvarování se nežádoucích postupů potřeba, toto je naprosto individuální záležitost a výcvik v konkrétní metodě není pro peer konzultanta v žádném případě potřeba k tomu, aby rozuměl své roli a jejím hranicím. Upřímně se až děsím toho, co autor píše, že by měl bez výcviku v OD tendence dělat, nepotřebuji terapeutický výcvik na to, abych věděl, že to s peerstvím nemá nic společného.
Autor neustále opakuje vzdělání jako klíčový faktor pro peery, můj názor je trochu odlišný: Podstoupil jsem základní peerský kurz, a několik zajímavých, a určitě přínosných kurzů, ovšem, nic mě na výkon práce peer konzultanta nepřipravilo tolik, jako vlastní zotavení, prožití toho obratu, z člověka kompletně vyloučeného ze společnosti, ovládaného mým onemocněním, na funkčního, a produktivního člověka který žije život, se kterým je spokojený, i když je samozřejmě dále na čem pracovat. Má práce na sobě je to, co mě dovedlo tam, kde jsem, a chápání té cesty je klíčové k tomu, abych doprovázel své klienty na té cestě jejich. Ne přečtení knihy nebo účast na kurzu, ačkoliv tyto věci a zájem o pole duševního zdraví jsou samozřejmě žádoucí, a dělají nás kompletnějšími pracovníky.
Skrze naši vlastní zkušenost a přehled o tématech z odvětví duševního zdraví, podporujeme ostatní v jejich cestě zotavení. Podporujeme získání odvahy k náročným krokům, které jsou se zotavováním často spojeny, a získání naděje, že věci skutečně jdou změnit.
To, je dle mého, kdo je peer konzultant, a co dělá.
24.4.2022 @ 5:06
Díky za reakci na článek, který jistě není dokonalí a nemusí se ve všem shodovat s názory druhých. Jsou i body, ve kterých s Vámi souhlasím, ale i takové, se kterými nikoli a na které krátce zareaguji. Také si říkám, že Vaše odpověď by téměř sama o sobě vydala na článek, tak by možná bylo možné stát se přispěvatelem 🙂
Článek byl psán zejména pro laiky a pro pracovníky v sociálních službách, kteří úplně přesně neví k čemu tam toho peera mají. Rozhodně jsem nechtěl psát za celou profesi. V článku se nikde nezaštiťuji žádným mandátem k říkání jak to je. Snažím se jen popsat svůj pohled. Možná je nadpis a některé fráze z Vašeho pohledu nešťastné nebo nepochopitelné, ale to už vnímám zejména jako úhel pohledu.
Ohledně profese peera – v českém zákoně zatím žádnou takovou profesi nenaleznete. Pracujeme jako Pracovníci v sociálních službách nebo někde i jako pomocný personál. Nicméně s Vámi souhlasím, že to profese je, jen chci poukázat na její faktickou ne ukotvenost. Vaše jistota v práci možná pramení z toho, že jste nastoupil někam, kde již byla peerská témata vyřešena a bylo jasně dané, co dělají a co nedělají. To rozhodně není standard. V čem se neshodneme vůbec je totiž to, že máme v ČR vyjasněnou roli peera. Tady popisujete svoji zkušenost z jedné organizace. Já tento článek psal po setkání mnoha peerů z ČR a v každé organizaci je to jiné. Vychází to z toho, že peerská práce z pohledu zákona profese není. Každá služba si píše svoji vlastní metodiku práce peera. Někde například peeři nesmějí dělat zápisy do interní databáze, někde se nesmí účastnit porad, někde dokonce nesmí peer chodit na schůzky bez dohledu sociálního pracovníka. To pro mě není ukotvená ani probádaná oblast.
V článku hodně mluvím o vzdělávání a současně s Vámi plně souhlasím v tom, že základem je vlastní zkušenost a vlastní práce na sobě. Přesto si myslím, že díky vhodnému vzdělání se můžeme naučit jak tyto své těžce nabité zkušenosti předat co nejvhodnějším způsobem druhým. To je totiž úplně jiná věc. Něco se naučit a dokázat to předat. Sám zmiňujete metodiku CARe a nějaké další přínosné kurzy. Skvělé. Bohužel jsou i služby, kde se na vzdělávání peerů tolik nemyslí. Je také velký rozdíl mezi peery v nemocnicích a peery v sociálních službách. Pokud byste si chtěl rozšířit obzory, tak doporučuji navštívit letošní ročník peerské nekonference.
20.5.2022 @ 20:06
Pane Jašík,skvěle napsáno! Děkuji Pracuji rok jako peer konzultantka ve Fokusu a trošku tápu ve své roli.
Zapisuji do HGL,dělám i trošku pracovnici v soc.službách,doprovody,vaření s klienty,sporty.
Nebála bych se označit naší práci za to ” být také trochu kamarádem”.
Jedna klientka mi teď při loučení řekla: ” s vámi jsem zapomněla na chvíli na minulost.” Chodívala jsem s ní do útulku venčit psy.
Již jsem také slyšela,že někteří peeři nemohou mluvit s klientem bez přítomnosti case manažerky. To jediné by mě snad přinutilo příslušnou organizaci opustit.
29.6.2022 @ 19:11
Děkuji za nabídku rozšíření obzorů, já si ty své většinou rozšiřuji na setkáních peerů ze skupiny Peeři Čr, osobní komunikací s Peery z různých organizací, a lektorováním kurzů, kde se o zaměstnávání Peerů bavím s různými členy multidisciplinárních týmů, či začínajícími peer konzultanty.
Kde jste nabil dojmu, že jsem mluvil pouze o zkušenostech z nemocnice nevím, má zmíňka o základech z Holandska možná nebyla šťastná, ano, mnoho organizací v Čechách si to dělá po svém, a nějak jinak, ale to neznamená, že by to tak muselo být, zdroje, ze kterých čerpat, jsou k dispozici, jak zkušení kolegové, tak psané materiály.
Například:
https://www.cmhcd.cz/CMHCD/media/Media/Ke%20stazeni/Centrum/Manual_ZPK_web.pdf
https://www.cmhcd.cz/CMHCD/media/Media/Ke%20stazeni/Centrum/Jak-zamestnat-peer-konzultanta_final.pdf
To, že některé organizace volí jich nevyužívat, nebo o nich neví, je zase jiné téma. Já mluvil o tom, že ty zdroje jsou.
Vaše poznámka o tom, že se to v různých organizacích liší naprosto nevylučuje tento argument, tak bych byl rád, když si nebudeme vytvářet domněnky o šíři obzorů jeden druhého.
Děkuji.
7.7.2022 @ 20:38
Pane Císaři, přijde mi poněkud nevhodné hanit snahu Vašeho kolegy o vysvětlení práce peer konzultanta. Zřejmě Vás i tento článek rozhořčil, soudě dle počtu souvětí a potřeby neustálého vyvrácení a poukazování na “mylné informace” ve článku. Peer konzultant profesně rozhodně profesionálem absolvováním jednoho školení není, ale jestli se tak cítíte, máte na to plné právo. Ovšem tvrzení o tom, že výcvik není tolik důležitý, a že je nejdůležitější zkušenost s onemocněním vyléčeného peera tu profesionalitu z mého úhlu pohledu vyvrací. Nicméně, je to tím největším základem pro každého peer konzultanta, já si toho jsem rovněž vědom. Ale je to spíše základní pilíř pro práci v tomto zaměstnání. Je to víceméně to samé, jakobyste označil dobrovolného hasiče za profesionála, nebo byste chtěl svou profesi srovnávat s psychologem. Pojem “profesionální kamarád” je pro toto povolání poměrně přesný. Peer se snaží docílit toho, že si z jeho výkladu zúčastnění klienti něco poučného odnesou. Proto mnohdy hovoří tak, jako by sděloval tyto informace příteli. Na tom není nic špatného, protože mnoho lidí onu skutečnost, že mají stále ještě na čem pracovat, takto lépe akceptuje. Samozřejmě, pro peera je tento vztah čistě pracovní, a myslím si, že autor to ve článku i uvádí. Každopádně já osobně znám i pracovníky, kteří se s onemocněním stále čas od času potýkají a nejsou zcela vyléčení. Individualita toho, jak každý tuto profesi vnímá, nevymizí do doby, než se stanoví ucelenost v jednání a vzdělání všech peer-konzultantů. A k tomuto pravděpodobně nikdy nedojde. Pan Jašík tento článek napsal kvalitně a tak, aby spousta lidí chápala. Osobně se mi tento článek opravdu líbí a souhlasím s naprostou většinou informací v textu. Jindro, pokračujte v tomto blogu, je to od Vás opravdu dobře odvedená práce.
7.12.2022 @ 21:32
Dobrý den! Tato profese mě zajímá. Rád bych získal postřehy nebo zkušenosti, jak Peer prožívá osudy svých klientů? Jaký vliv má tato pozice na jeho život a psychiku?