Klára Mrázová | Příběh

Vždy jsem se lišila od ostatních. Byla jsem baculatá, nemluvná a šminky mne v deseti letech opravdu nezajímaly. Už jen tyto důvody stačily k tomu, abych se stala terčem šikany. Když se děti mohly trefit, tak to jednoduše udělaly. Postupem času se to pro mě stalo zcela přirozené a já přijala svou identitu ošklivého káčátka. Mohlo mi být tak osm let, když se objevily první příznaky úzkostí, strachu z lidí a zvýšené agresivity, kterou jsem v pozdějším věku začala obracet vůči sobě.

Na druhý stupeň základní školy se přecházelo do města na velkou školu a tam nastal zlom. Do kolektivu jsem vůbec nezapadala kvůli své konfekční velikosti a posměch tak nabral novou rychlost. Začínaly mi deprese a úzkosti nabíraly na intenzitě. Každý den mi společníky dělaly pocity zoufalství, méněcennosti a objevily se i první myšlenky na sebevraždu.

Jedna z nejdůležitějších chvilek nastala, když mi bylo dvanáct let a kousek od nás se nastěhovala rodina se stejně starou dcerou Veronikou. Ze stydlivých pozdravů v autobuse, se časem začalo klubat nové přátelství. Dokázaly jsme sedět venku hodiny a neustále si o něčem povídat. Také mi ukázala svět líčení a módy a já tak měla konečně pocit, že mám spřízněnou duši a hlavně kamarádku. Dokonce jsme si psaly z mého pobytu v lázních, kde jsem se léčila s nadváhou. Po návratu se nic nezměnilo a já se na Verču moc těšila a doufala, že i ona to má stejně.

Ve škole to nestálo za nic a mamka tak rozhodla, že půjdu na jinou školu. Shodou okolností do třídy k Veronice. S nadšením a euforií jsem jí to řekla a projevila velkou radost. Úplně živě si vzpomínám, jak mnou proplouval pocit obrovského štěstí a představy o obrovském přátelství ve třídě.

První den v nové škole bylo plné očekávání a natěšení. Bylo mi jasné, že se Veronika ujme kormidla a postará se o mě. V den nástupu však přišla tak studená sprcha, kterou by měl problém zvládnout i nejlepší otužilec. Při nástupu do třídy se všichni dívali s jakýmsi ,,opovržením” a já netušila proč. Až časem jsem se dozvěděla, že Veronika před mým nástupem do nové třídy, všem řekla, jaká hrozná kráva jsem. Dodnes nevím, proč to udělala. Ve třídě si ode mne držela odstup a chovala se arogantně. Zažívala jsem obrovské zklamání a úzkosti nabraly rekordní rychlost.

Nešlo si nevšimnout, že Veronika byla takovým ,,kapitánem” a většina spolužáků se jí bála. I já.

O přestávkách se u ní shlukovala její parta a já se chtěla s nimi bavit. Z dálky už jsem slyšela jedovaté poznámky, že koule už se valí a podobně. I přes to, jsem vždy vše přecházela a doma jí byla kamarádkou, které si může postěžovat ohledně kluků. Uměla se mnou perfektně manipulovat a já byla vůči ní naprosto bezbranná.

Několikrát jsem se snažila vymanit z jejího psychického teroru a přestala se s ní bavit, ale bylo to ještě horší. Neustále mi chodily urážlivé zprávy, nebo jsem ve třídě slyšela odporné poznámky na mou osobu. Pár kluků se k Veronice přidalo a nebáli se mě třeba praštit lahví do hlavy. Už jsem opravdu nevěděla, co mám dělat a dokonce s pláčem prosila mamku, ať nemusím do školy. Bylo tedy jednodušší se s ní bavit a nechat se sebou dál manipulovat. Dodnes cítím tu obrovskou bezmoc a zoufalství, které jsem cítila tehdy. Mým nejvěrnějším přítelem byl polštář, který snášel tiše mé slzy, které pramenily ze strachu jít do školy. Ve třinácti letech, se tak objevily vážné myšlenky, že by bylo možná lepší nebýt. Úzkost, strach, bezmoc a zoufalství řešila žiletka. Nebyla to pouze forma úlevy, ale i trestu za to, jaká jsem.

Čas plynul a naštěstí byl konec základní školy. Po prázdninách jsem měla nastoupit na učiliště a já se bála, že celý kolotoč šikany začne znovu. Naštěstí Veronika šla na jinou školu a já byla upřímně ráda.

Během léta jsme s Veronikou a partou jezdili na kolech k vodě a to byla naše asi nejčastější činnost. Také mi na internetu začal psát zajímavý a pohledný kluk a chtěl se se mnou sejít. Jenže háček byl v tom, že nechtěl na veřejném místě. Nakonec se ukázalo, že profil založila asi nejlepší kamarádka Veroniky Kristýna a já ji tím obvinila. Došlo tak k velké hádce, že jsem se stala terčem i kyberšikany. Chodily mi zprávy ve smyslu, jak se za mě u vody stydí, protože jsem tlustá a hnusná. Veřejně se mi posmívaly i na facebooku a já si je tak všechny zablokovala. V zoufalství pláče jsem Veroniku nahlas proklela, že jí přeji, aby se jí něco stalo. Tři dny na to si zlomila ruku natolik, že v ní musela mít šrouby. Přišla mi od ní SMS, co se stalo a já ihned jako smyslu zbavená jela za ní do nemocnice. Okamžitě jsem zapomněla na všechny urážky a křivdy, které mi napsala společně s Kristýnou.

Během prázdnin jsem si začala u sebe všímat změn ohledně chování. Bylo mi vše jedno, jen tak mne něco nerozhodilo a vůči okolí jsem se chovala drsně. Nejspíš to vyvolal strach z nové školy, která se blížila. Raději všechny odradit, než mi ublíží. Asi takový dojem jsem dělala.

V nové škole se mi nečekaně líbilo. Většině spolužáků se líbil můj sarkasmus a černý humor. Akorát puberta se trošku zvrhla. Na učitele jsem byla drzá, chodila za školu, nebo tajně kouřila. Za své chování mi bylo uděleno několik napomenutí a důtek. Najednou po noční můře zvané základní škola, jsem měla pocit nesmrtelnosti a absolutní moci nad vším. Třeťák byl asi nejzajímavější. Mně bylo sedmnáct a nejčastější návštěvy byly u sestřenice, kde jsme se opíjely celé noci. Byly to asi nejdivočejší párty na dlouhá léta dopředu. Okolí jsem mylně klamala svou sebejistotou, ale pravda byla jiná. Žádné sebevědomí neexistovalo a já si ho tak doháněla sexem. Často v podnapilém stavu.

Své poprvé jsem chtěla mít co nejdříve za sebou a vyspala se tak s klukem na oslavě kamaráda, a to na toaletách. Samozřejmě v tom hrál i velkou roli alkohol.

Další sex se uskutečnil, když jsme se sestřenicí popíjely celý víkend v hospodě a já byla dlouhodobě zakoukaná do o dvacet let staršího muže. Večer úplně opilá jsem šla k němu domů a tam se vše odehrálo. Během všeho byl tak drsný, že mi tekla krev. Nakonec se mi vysmál, že to vůbec neumím a já se cítila tak ponížená, že jsem si další den podřezala žíly. Tolik ponížení a pocitu špíny jsem nezažila. Nevím co čekal od sedmnáctileté holky, ale já už nechtěla žít. Toho ponížení bylo za můj život tolik, že pohár přetekl.

Jak čas neúprosně postupoval kupředu, tak já se nebála jít do dalších sexuálních hrátek, jen abych trošku nadzvedla své chatrné sebevědomí. Otevřeně se přiznávám, že s většinou mužů jsem se znala třeba pár hodin a někdy ani to ne.

Jednou jsem třeba orálně uspokojila celkem pohledného mladíka, jen za účelem odvozu z párty, protože nejbližší spoj jel až za čtyři hodiny. Nebo jsem několikrát uspokojila svého známého, i když jsem z toho nic neměla. Jen falešné sebevědomí a falešný pocit, že o mne mají muži zájem.

Začínala jsem si všímat, že se mi líbí starší muži, kteří by mi mohli dělat otce a někdy i více. Sexuálně i mentálně mne přitahovali více než vrstevníci, protože měli většinou zkušenosti a v hlavě to měli srovnané.

Když mi bylo devatenáct let, tak jsem během jednoho z mnoha mých erotických románků poznala svého současného partnera. Ze začátku bylo vše jen o sexu, ale já se brzy zamilovala. Nevěděla jsem si rady, protože on city neopětoval a já byla v tu chvíli doslova nešťastně zamilovaná. Z nervů mi začaly padat vlasy, až se mi na hlavě vytvořila lysá místa. Snaha se mu zalíbit byla tak velká, že jsem shodila a přihlásila se na střední školu, kde bych si při práci mohla udělat maturitu. Povedlo se a láska se tak stala vzájemnou.

S partnerem jsme spolu dodnes, ale v mých dvaceti třech letech se začaly naplno objevovat psychické problémy. Tehdy jsem pracovala jako prodavačka a z práce i školy jsem úplně vyhořela. Neustále se mi opakovala neschopenka a já tak byla doma přikovaná ke křeslu. Ručička váhy mi ukázala rekordních 115 kilo při 164 centimetrech výšky. Často mě ze zaměstnání odvážela sanita kvůli panickým atakám a já po dlouhých letech na sebe vzala žiletku. Rány byly tak hluboké, že jsem musela na šití. Tímto se mi poprvé otevřela brána psychiatrické léčebny v Kroměříži. Pobyt mi velmi pomohl a dokonce jsem i shodila.

Za rok se můj proces v Kroměříži opakoval a tentokrát jsem opouštěla brány léčebny s pocitem nesmrtelnosti a vlastní hodnoty. Bylo to i díky dalším shozeným kilogramům. Celkem jsem měla za sebou 35 kilo.

Nastartovala se moje nová etapa a já tak začala pracovat ve finančním sektoru a udělala si bankovní licence. Časem jsem si našla zaměstnání v Praze a s přítelem se tam přestěhovala.

V práci jsem byla mezi nejlepšími a na to se i upnula. Byla to chyba. Práce mi neskončila v určitou hodinu a já si ji hrdě nosila domů. V lednu roku 2022 jsem si začínala všímat změn na mém psychickém stavu. Únava byla čím dál silnější a o úzkostech ani nemluvě. Snažila jsem se s tím bojovat, jelikož vyhoření už nebylo pro mne cizí slovo. Jenže neúspěšně.

Začínaly se mi ve velkém vracet panické ataky a díky jedné jsem skončila i v Bohnicích. Stalo se to tak, že s kolegou z práce jsme si zašli večer na pivo a já dostala záchvat. Sanitou mě odvezli na příjem do Bohnic a tam se se mnou nemazlili. Okamžitě jsem byla převezena na detox s tím, že tam budu pouze jednu noc na pozorování. Lhali mi. Ráno mi bylo vizitou nepříjemným tónem oznámeno, že rozhodně domů nepůjdu a ještě ke všemu tu jsem ,,nedobrovolně”. Okamžitě jsem propukla v pláč a zoufalství a prosila lékařku, ať kontaktuje mého lékaře, aby ji předal výpis ze zdravotní dokumentace jako důkaz, že jsem nikdy na ničem závislá nebyla a nejsem. Nic nepomohlo. Denně mi dávali kolem sedmnácti miligramů Diazepamu a po šesti dnech držení na detoxu mi byl umožněn odchod. Takový šok jsem snad ještě nezažila.

Čas plynul a já se tak vrátila do práce. Vyhoření se ale nezastavilo a jelo čím dál větší rychlostí. Nic nepomáhalo. Koníčky, zájmy, pravidelný režim… Prostě nic.

Bylo 8.6.2022 a ten den jsem se musela i omluvit z práce. Nebyly síly ani na to vstát z gauče. Bylo mi hrozně zle, ale zároveň jsem cítila úplné prázdno. Léky, spánek, filmy… Nic nepomohlo. Přítel byl na dva dny u taťky a já tak byla sama doma. Večer se to nedalo vydržet. Potřebovala jsem úlevu, ať už by měla být jakákoliv a otevřela si láhev vína. Ihned s prvním lokem mi hlavou proběhla myšlenka, že takhle už nechci žít. Že se to nedá vydržet. Sáhla jsem pro dvě plné lahvičky Rivotrilu a lahvičku Tisercinu. Bylo mi jasné, že mohu léky nechtíc vyzvracet, a tak jsem si je dávkovala po malých hrstkách. Z vyprávění vím, že jsem tohle vše snědla a k tomu ještě nějaká antidepresiva. Vše bylo zapito dvěma litry vína. Nic si nepamatuji.

Život mi zachránila obrovská souhra náhod, štěstí a hlavně vnímavost přítele. Bylo mu divné, že neberu telefon a ani nereaguji na SMS. S taťkou se vydal sto kilometrů do Prahy, ale nemohl se dostat do bytu, kvůli klíčům v zámku. Museli zavolat hasiče, policii a záchranku. Našli mě v chodbičce, kde už jsem skoro nedýchala. Dvakrát mě museli oživovat, dát na přístroje a plicní ventilaci. Po probuzení jsem okamžitě propukla v pláč a štěstím to opravdu nebylo.

Po pár dnech se mi opět otevřely brány Bohnic. Ze začátku šlo vše dobře a já cítila posun v léčbě, ale najednou šlo vše dolů jako domino. Lékaři mě přehazovali z pavilonu na pavilon, jako horký brambor a cítila jsem se jako pokusný králík, ohledně léků. Přístup ze strany některých lékařů byl otřesný. Po dlouhé době mi společníka udělalo i sebepoškozování a myšlenky na sebevraždu se začaly vracet. Jaký paradox v psychiatrické léčebně.

Nyní jsem na uzavřeném oddělení a jaký osud mám v kartách se teprve uvidí. Spousta lidí se mě ptá, zda jsem ráda, že jsem přežila. Odpověď je jednoznačně NE. Ztratila jsem víru v pomoc, uzdravení i štěstí…