Kognitivní funkce v šachu

Kdysi jsem četla článek o tom, co je to štěstí a kdy se člověk cítí šťastný, a utkvělo mi tvrzení, že nejvíce se člověk cítí šťastný, když je soustředěný. Uvažovala jsem o tom v souvislosti s meditací, jíž je soustředění podstatou. Zároveň jsem si uvědomovala, že soustředění je jedna z kognitivních funkcí, která je duševním onemocněním výrazně narušená, a bylo mi z toho smutno. Došlo mi, že poškozené kognitivní funkce při duševním onemocnění s sebou nenesou jen příslib zhoršeného intelektuálního výkonu, například neschopnosti se soustředit na čtení nebo slovní vyjadřování, ale zároveň přímo působí na subjektivní pocit neštěstí. Když pominu další prvky, které přispívají k pocitu neštěstí u člověka s duševním onemocněním, jako je únava anebo nedostatek dopaminu (jednoho z hormonů štěstí, jehož uvolňování antipsychotika blokují), špatné fungování kognitivních funkcí je podstatným momentem, který se na pocitu neštěstí podílí. Proto považuji za důležité kognitivní funkce trénovat nejen proto, že nám to někdo doporučil při hospitalizaci, ale také kvůli dosažení osobního štěstí.

To, že to funguje, jsem zjistila úplnou náhodou sama na sobě. Během pandemie Covid-19 jsem se intenzivně věnovala studiu šachů. Byl lockdown a můj přítel je šachový Fide mistr. Býval by už od šachu odpadl, nebýt toho, že jeden náš kamarád vymyslel, že nás bude Tomáš každý týden učit šachy. Šachy už jsem předtím trochu hrála, ale na úrovni takzvaného “tahání figur”, s představou, že šachy jsou o tom dát šach mat a po cestě k němu sebrat co nejvíce soupeřových figurek. Jaké překvapení, když jsem zjistila, že šachy obvykle matem nekončí, protože se soupeř vzdá dříve, zhodnotiv svoji pozici jako prohranou. Nebo že soupeř může nabídnout figuru naprosto dobrovolně, takzvaně obětovat figuru, a když si tu figuru vezmu, nebude to pro mě vůbec dobré.

Velmi ráda se učím novým věcem, což je činnost, která je v boji se zhoršením kognitivních funkcí doporučována jako způsob, jak si je udržet nebo zlepšit. Přesto rychlost mého učení mého učitele přiváděla v úžas. Takhle rychle se prý šachy učí jen malé děti, což je taky důvod, proč se moc nedoporučuje začínat se šachy až v dospělosti. Měla jsem radost, že mi mozek nějak výrazně dobře funguje, navzdory všem příznakům duševní nemoci, které jej všelijak zpomalují, matou a uvádějí v chaos. Nemůžu soudit, jak to mají jiní lidé s duševním onemocněním, ale napadla mě taková hypotéza, zda to, jak duševní nemoc mozek zpřehází, a jak se člověk musí stále přizpůsobovat různým neobvyklým situacím a jevům ve své realitě, třeba nějak výrazně nezvyšuje jeho neuroplasticitu až tak, že by dosáhla úrovně, jakou mají děti. Je to samozřejmě jenom hypotéza a nejsem vědec, abych ji mohla ověřit, ale pro člověka, který se potýká s duševním onemocněním, zde není nikdy dost povzbuzení, a proto předkládám tuto svou hypotézu alespoň k zamyšlení.

To, že jsem se rychle naučila porozumět šachovnici, nepřeberným možnostem různých figur, důležitosti a podstatě šachových zahájení, zapisovat jednotlivé tahy do šachové notace, přičemž se mi obracel mozek naruby, a různým kejklím jako je dvojitý šach, odtažný šach, dušený mat, braní pěšce mimochodem, chycení figury a podobně, bylo samo o sobě radostí. To, že jsem se zúčastnila několika šachových turnajů a takzvaně si „uhrála elo“, tj. šachový rating, a vůbec to, že jsem zvládla všechny sociální zvyklosti s turnaji spojené, mi výrazně zvedlo sebevědomí. Ale mělo to i jiné nečekané důsledky. Zlepšila jsem se i ve všech ostatních společenských hrách, takže mí zdraví sourozenci na mě přestali hledět svrchu, že jsem nesoustředěná a každou trochu složitější hru projedu, protože jsem je začala porážet i tam, kde se cítili být na koni. Mimo to jsem začala zjišťovat, že díky tomu, že mi mozek lépe funguje v jedné oblasti, začal lépe fungovat i v jiných. Nejpřekvapivější ale bylo, že se mi díky lepšímu celkovému soustředění výrazně zlepšila základní dlouhodobá nálada, dokonce jsem začala být uvolněnější a komunikativnější.

Samozřejmě že můj experiment na sobě, který měl dokázat tvrzení, že zlepšení kognitivních funkcí vede k většímu pocitu štěstí, není úplně metodologicky čistý, protože na mém zotavení se zajisté podílelo spousta jiných faktorů, včetně těch, o kterých tady nepíšu, a včetně těch, o kterých ani nevím. Mezi těmi, o kterých zde píšu, se zajisté podílelo na zlepšení nálady i zvýšení sebevědomí. Pokud se tedy potýkáte s dlouhodobě špatnou náladou, nedokážu úplně rozlišit, který ze zmiňovaných faktorů je pro její zlepšení nejpodstatnější, nicméně nic nezkazíte, pokud zkusíte všechno.