Láska na entý pohled
Pohled skrz. Sken. Jakou barvu má její krev, jak pevné jsou její kosti, co má v srdci a na srdci. Nevycítila jsem nebezpečí a zůstala svolná.
Pohled svrchu. Nosem se zavěsím na pusté nebe a rostu jako z kalné vody. Mizí. Podobá se puklému plodu. Moje duše je přitom málem vypuštěna do mazlavé astrohmoty. Těžko to promíjí.
Pohled vzhůru. Vzhlížení. Chci se přimknout, přestat být, chci porobu a skon. Ale zároveň se chápu sirek, abych si hrála s ohněm, který by mohl vyhnat vetřelce. Stavím jí v sobě dům a honem sháním prkna na ohradu. Můj obdiv je útěchou vazala.
Vpíjející se pohled. Chuť uzmout a sytit se. Cítím vůni připáleného masa, které nemůže ukojit můj hlad. Přitahuji si její tvář jako lupič a těším se z nově nabytého majetku. Zdá se mi, že mi připadlo všechno bohatství z palácového chrámu.
Sklopený pohled. Pohled odsouzence a žebráka. Beru všechno. Nepřítomný pohled. Jako když zamrzne rybník plný ryb. Pohled z očí do očí. Někdy vržený šíp, někdy podaná ošatka s chlebem.
Mnoho pohledů a mnoho cest. Mnoho jsme si jich vyměnily, když se naše cesty střetly. Oční milostný zápas se odehrával na holém betonu a měly jsme lokty a kolena odřená do krve. Ona v něm ležela nade mnou a tvrdě svírala moji hlavu.
Pronikavý pohled. Probourávající pohled. Omotávám se fáči, ale zeje ve mně brána. Hozená síť pokrývá trhliny. Vstupuje v zářivé zbroji a nadlouho ovládne můj dům. Sama se krčím v zšeřelém koutku a nemůžu se zahlédnout; v pohledu dovnitř nic než její podobizny. S hlavou obrácenou dozadu kráčím po sopečnaté krajině s vřídly bobtnajících vzpomínek.
A přesto se ve mně zalíbilo bláhovosti. Kdybychom se náhodou ještě někdy potkaly – a já si tu možnost laskám v dlani jako pečlivě ohlazovaný kamínek – chtěla bych, aby mé oči zračily mírnost. Chtěla bych, aby byly hojivé, laskavé a přijímající jako široká hladina moře. A kdyby mě její oči probodávaly a já se začala propadat do divoké černé řeky plné ostrých kamenů, musela bych ty své zavřít. Chtěla bych svým jediným pohledem postavit mezi námi most lemovaný hustě porostlými stromy, v jehož středu bychom se sešly a usedly k družnému hovoru. Tříštění pohledů o sebe vytváří magický prostor, v němž je možné cokoliv. Někdy tření probudí zlého ducha, divokého, násilného a nevyzpytatelného, někdy ducha pohostinného, vlídného a milostivého. A tak jdu svou cestou a v sevření marnosti toužím, aby ta tajemná hra jemných energetických částic, která vzniká při hledění tváří v tvář, vytvořila jednou obraz, z něhož bychom se obě mohly těšit.
