Věra Dumková | Příběh

Kdy ses cítila opravdu šťastná?

Nejvíc šťastná jsem se cítila na střední škole, studovala jsem střední pedagogickou, obor vychovatelství, a zároveň jsem zpívala v Kühnově dětském sboru. Můj teenagerský životní styl probíhal bez cigaret a pití, byla jsem taková ta slušná studentka na dívčí škole. Třikrát týdně do sboru, občas koncerty nebo i zájezdy. Do Japonska jsem na rozdíl od své sestry nejela, ale v roce 1986 jsem se dostala na méně významný zájezd do Itálie, na týden. Bylo mi právě sedmnáct a bylo to úžasné vyjet za komoušů do Itálie. Byli jsme v Reggio Emilia, severní části bez moře, zpívali jsme ve stejném divadle, kde začínal slavný tenor Luciano Pavarotti. Celkem jsme odzpívali asi pět koncertů a podívali jsme se také do Benátek. Ty jsem prožila jako velký dobrodružný film, zažila jsem opravdovou smršť dojmů.

Bylo to tam čistší než v Československu a lidé byli na sebe příjemnější. Poprvé v životě jsem tam na tržišti viděla prodávat lilek. Ale také jsem tam poprvé viděla na ulici žebráky. To bylo v Praze za socíku nemyslitelné, všichni byli u nás povinně zaměstnáni a žebrota byla trestný čin.

Kamarádky jsem měla ve škole i ve sboru, pohybovala jsem se v prakticky čistě dívčích kolektivech. Svoje spolužačky jsem měla ráda, a jedno z těch přátelství mi vydrželo do dneška, 36 let.

Škola mě bavila, psychologie, pedagogika, dějiny výtvarného umění, dramatická, hudební výchova, a to jinde nebylo.

Ve sboru jsem byla částečka celku, který produkoval nádhernou hudbu. Hudba mě v dospívání držela nad vodou. Největší zážitky jsem měla při zpěvu kantáty Otvírání studánek Bohuslav Martinů, nebo jeho baletu Špalíček, tehdy na scéně Státní Opery, kdy je dětský sbor celou dobu na scéně. Ale nahrávali jsme i koledy, k padesátému výročí  Kühnova dětského sboru nám současní skladatelé jako  Ivan Kurz, Petr Eben, Jiří Teml a další věnovali svoje skladby, které jsme postupně všechny museli provést.

Byla jsem čistá dívka, která nepotřebovala randit, až do osmnácti let, kdy jsem usoudila, že už můžu všechno, a rok před maturitou jsem odjela na čundr a zamilovala se. Byl to svazák, který vedl organizaci SSM (Socialistický svaz mládeže) v Litoměřicích a jak jsem se později dozvěděla, pěkný proutník. Zbláznila jsem se do něj, a když mě nechal, zhroutila jsem se, brečela dlouhé hodiny, celé prázdniny. Čtvrťák jsem překlepala, odmaturovala, ale mé psychické zdraví už bylo podlomené.

Tvorba

V deseti letech jsem napsala první básničky a pravidelně jsem začala psát v patnácti a hlavně v sedmnácti už mě to opravdu bavilo. Ty obrazy už byly trochu schizofrenické, surrealistické.

NECHÁM ULEŽET

Chci tě blízkého

Jako holoubátko

Co si nedá poručit

Ulétáš mi do zamrzlých hor

Vrkat Vonět

Skloněn nad vějíři

Zaklesnut v kadidelnici

A konečně

Vytříben v lupu s kostěným držadlem

Ulétáš mi do zamrzlých hor

Češtinářka, kterou jsme neměli na češtinu, ale byla dobrá, jednou přišla a vytáhla mě z hodiny na chodbu, všichni koukali, co se to děje. Řekla mi: „Ty máš talent, který se potká jednou za deset let. Piš, piš!“

Brala mě k sobě domů, naučila mě pít kafe a dávala mi knížky z Toronta od Škvoreckého i z Mnichova, nebylo toho moc, ale otevřela mi obzory, přišla jsem tak k jiným autorům. Otevřela mi mystérium, a já jsem se chtěla podívat za každou cenu, co je za tím. Zkoumat věci za věcmi, zenové uvažování. Otevřela mi oči pro vnímavost, že je něco za realitou. A já to chtěla prolomit! Pak jsem se možná prolomila do psychózy…

Půjčila mi kompletního Sallingera, eseje, připravila mě na přijímačky z češtiny na vysokou. Byla to má první literární guru tehdy v roce 1986. Surrealismus a schizofrenie podle mne spolu souvisí. Propojování nemožného mají tyhle věci společné. Přiblížila mi Marinu Cvetajevovou, Kafku a další tituly, které vyšly v 60. letech. K zakázaným autorům jsme se potom dostali až na vysoké škole po revoluci.

Vysoká škola

V prváku v roce 1988 na vysoké jsme měli ještě povinný marxismus-leninismus, „marxák“, dodržovala se docházka, a když někdo přišel pozdě, byla už zamknutá učebna, kontrolovalo se to. Já jsem v psychóze bloudila po celé škole a přišla jsem tam až na konec. Prvák jsem nedodělala, tak jsem ani neskládala zápočet z marxáku. Řekla jsem si v psychóze, je to vysoká škola, tak teď budu chodit do vysoké školy, vzala jsem si všechny učebnice, skripta, slovníky a tak se vším, jak se chodí na střední školu, jsem šla s aktovkou a obrovskými kabelami na tu vysokou. Byla jsem v dospělém životě zmatená a neorientovala jsem se. Bylo mi devatenáct, ale nebyla jsem na dospělost připravená.

Myslela jsem, že budu mít jen dospělé zábavy, povinnosti jsem nechápala. Lákala mě sexuální dospělost, mít kluka. Do 25 let jsem partnera nenašla, kromě jednorázových kontaktů. Zbláznění do nějakého chlapa bylo spíš manickou posedlostí, až stalkerstvím.

V prváku mne po 14 dnech na škole odvezli do Bohnic. Ten jsem směla opakovat, nastoupila jsem opět do prvního ročníku, jenže protože jsem přes léto vynechala léky, odvezli mě 19. listopadu 1989 opět zblázněnou do Bohnic. Takže revoluci jsem nezažila, bylo mi 20 let, moji spolužáci byli na Národní třídě, a já nic. Vylezla jsem v lednu 1990, končila stávka, takže jsem jakoby nic pokračovala ve studiu.

Druhák jsem si kvůli další hospitalizaci také zopakovala, pak už jsem studovala normálně až do páťáku a státnice a diplomku jsem si rozložila. Na rozdíl od mé psychiatričky mi terapeut Jan Pfeiffer doporučil školu dokončit. Kdyby se mi to nepodařilo, asi bych byla zoufalá, měla jsem v sobě motor a podporu rodičů. Říkali: „Věruška to dodělá!“ Fandili mi a já to nevzdala.

Fokus

V roce 1991 začínal Fokus v Dolákově ulici v Bohnicích. Zažádala jsem v psychóze v léčebně o nadstandardní péči a poslali za mnou psycholožku Vendulu Probstovou, která mě dovedla do nově vzniklého stacionáře ve Fokusu. Tenkrát se ještě dělaly v bývalé mateřské školce zednické rekonstrukční práce a my jsme tam seděli v kruhu, říkali jsme si s doktorem Honzou Pfeifferem a dalšími terapeuty křestními jmény, přičemž jsme jim vykali. Atmosféra polistopadového Fokusu byla výjimečná, všichni nabití energií a natěšení na alternativní způsoby léčby, vládla tam radost a euforie.

Kromě Honzy a Venduly tam s námi dělala arteterapii Beate Albrich, byl tam i Ondřej Pěč a také sestry. Ráno jsem vyšla z pavilonu léčebny, došla do Dolákovky, kde od rána probíhala skupina, pak společné vaření, po obědě pak další společný program a na večeři jsem šla zase zpátky do Bohnic, kde jsem přespala. Kromě krátké komunity a hlavní skupiny ve Fokusu probíhaly také psychohry, nácvik asertivity, psychodrama, arteterapie. Stacionář trval celkem tři měsíce. Pak jsem ještě chodila dva roky na docházkovou skupinu jednou týdně, a zase s Honzou Pfeifferem.

Spřátelili jste se?

On nás bral všechny jako přátele, necítila jsem u něj odstup psychiatra, naopak laskavost a otevřenost. Fakt nás měl rád. Bylo mu tehdy třicet čtyři, mně dvacet jedna, když jsem k němu pocítila hlubší vztah, vysvětlil mi, že je to přenos, rozmluvil mi to, moji obvyklou posedlost jsme spolu rozpovídali, řekl mi, jaké to má principy. Používal analytický přístup na naše problémy – lidí s psychózou, což nebylo obvyklé, stále se vzdělával. Honza dokázal najít zrnka normality za jakýmkoli projevem psychotika na ulici, jakýmkoli bludem. A to jsem vítala. Vychýlil mě z dráhy psychiatrického chronika.

Pojďme si říct, jaká byla terapie u Jana Pfeiffera…

Dva roky po první hospitalizaci jsem se takto setkala s terapeutem, kterého už potom nikdo nepřekonal. Honza Pfeiffer mi poskytl aha zážitky, díky němu jsem se nenásilně dostala k vlastnímu poznání. Často jsem tam vyprávěla historky, jak jsem někde něco vyváděla, všichni se na skupině smáli a říkali: „To bylo skvělý, cos říkala.“

Jednou jsem si s ním povídala o samotě, říkala mu obsah svých bludů, jak oni chtějí, abych udělala támhleto, jinak se něco stane, a jemu se rozsvítil obličej, zdvihl ruku a řekl: „Pozor, šílenství!“ To bylo úžasné, zůstalo to ve mně navždycky jako jakási kontrolka, která se občas rozsvítí a ve mně se ozve Pfeiffer. Je to ten náhled, jestli to, co říkám, mám vyprávět dál, zmlknu nebo si to přehodnotím. A cítím to i u svých kamarádů nebo klientů, hm, tak jo… Třeba neřeknu, že fantazíruje, ale poznám ty psychotické momenty, kdy už to přesahuje…

Za tento aha zážitek jsem Honzovi vděčná. Jindy jsem za ním šla s nějakou synchronicitou, mně se stalo tohle a náhodou tam jela čtyřka, vysvětlete mi, co to znamená. A on zas zdvihl ruku se vztyčeným prstem k nebi, že mi to prostě nedokáže vysvětlit. Může to být pravda, i jako psychiatr odkázal na vyšší mocnost. Dokázal přiznat, že neví.

Po letech jsme ho navštívili, proběhlo to v pohodě, ale už neposkytoval běžně terapie, samozřejmě mě povzbudil, pochválil mi účes, chtěla jsem od něj nějaké moudro, to se nekonalo, věnoval se tehdy už sociální politice. Později ještě přišel s lidmi ze Srbska na exkurzi do sklářské dílny v Boně, potykali jsme si po 25 letech, už si od setkání s ním nic osobního neslibuji.

Jan Pfeiffer se tě snažil vtáhnout do uživatelského hnutí?

Měl takovou ideu, že bych se s ním podílela na přednáškách pro mediky o tom, jak lze zvládat život i s diagnostikovanou psychózou, ale zalekla jsem se toho. Přednášela jsem na několika konferencích spíš o vnímání umění u psychotiků, o tom, že by na akutních odděleních v léčebnách neměl být televizor, a tak. Později jsem se stala viceprezidentkou České asociace pro psychické zdraví (ČAPZ) po boku s Lucií Rybovou, které si velmi vážím a mám ji ráda. Kromě toho, že je psycholožka, vystudovala také práva a odvážně se zastává práv lidí s duševním onemocněním. Podařilo se jí vyhrát nějaké procesy v jejich prospěch. Na štěstí pro mě vedla časopis Esprit, který ČAPZ vydával.

Do Espritu jsem pravidelně přispívala, publikovala jsem tam i článek o otázkách na mateřství, kterým musí čelit mladé bezdětné ženy, a to i ty, které nemají dobré duševní zdraví. Byla to vlastně obhajoba práva nemít děti. V ČAPZ jsem své roli viceprezidentky moc nerozuměla, byla jsem na setkáních rady jediná uživatelka služeb, jaksi do počtu, a snažila jsem se dělat si z toho svou skupinu, což nešlo. Nenápadně jsem se vytratila. Esprit po Lucii Rybové stejně převzal někdo jiný, necítila jsem potřebu pokračovat.

Ty ses ale vlastně zotavila?

No, hledala jsem práci, nejprve jako knihovnice, vždycky mi vydržela jen pár měsíců. Pak jsem ale začala pracovat jako holka pro všechno, neboli asistentka v nakladatelství Labyrint, které vedl Joachim Dvořák. Později jsem tam byla i editorkou a lektorkou. Seznámila jsem se tam s řadou skvělých literátů, včetně Járy Rudiše, Olgy Walló a hlavně Lenky Reinerové.

Lenka Reinerová byla pražskou židovskou novinářkou a spisovatelkou, která psala německy. Když jsem se s ní bavila o kouření, říkala: „Je to vaše zdraví, děvenko“, zmínila se i o Jaroslavovi Foglarovi, se kterým pracovala za první republiky v účtárně. Když vzpomínala na třicátá léta minulého století, smála se Lenka Reinerová, která bývala krasavice, tomu, že ji tehdy Foglar nepozval na limonádu. To tehdy bylo zvykem, pozvat dívku na limonádu.

Volala jsem jí jednou pracovně a mluvila jsem pak i tom, jakou si koupím minerálku, pěkně jsem do toho zabředla a ona mne přerušila: „Promiňte, já už teď musím někam letět.“ Byla proti mně v 89 letech tak akční! V tu chvíli jsem si vážně připadala jako důchodkyně.

V Labyrintu jsem vydržela 8 let. Přitom jsem se setkávala i s jinými individualitami, které se prosazovaly v literatuře. Bylo mi třicet, když jsem publikovala svoje texty, začala je číst, veřejně vystupovat, s harmonikářkou jsem zpívala ruské písně, folklór, to mě bavilo.

Literární skupiny

Vzdalovala jsem se tehdy od uživatelského hnutí a sbližovala se se skupinou XXVI, která vznikla v roce 1984 na katolické faře v Příchovicích. Já jsem mezi ně přišla až v roce 2000. Tahle za komunismu ilegální skupina nesla označení římskou číslicí XXVI, která ve starých textech označovala město Řím.

Tam jsem se dostala přes Klub 8, který vedla herečka Renata Bulvová, žačka Ivana Vyskočila, která učila i Dialogické jednání a Bernie Higgins, Britka, která se věnovala v Česku gender studies. Každý týden po několik let se scházel Klub 8 Na Slamníku, byly to literární večery na vysoké úrovni. Měly s tím mnoho práce přibližně v letech 1997-99, také jsem tam dvakrát vystupovala a potkala se se strašně zajímavými spisovateli.

V Desné v Jizerských horách měl Klub 8 výjezd a přišel tam básník Zbyněk Ludvík Gordon a řekl, že nedaleko, v Příchovicích se setkávají básníci a pozval mě tak do Skupiny XXVI. Tam jsem zakotvila, už tam nebyli jen katolíci, byli tam lidé různé orientace politické i sexuální, nás pak spojovalo to, že jsme dobrá parta a scházeli jsme se jednou za rok poslední víkend před Adventem na příchovické faře. Pili jsme víno, kouřili před farou a adventní nedělí večírek končil. Vystřídalo se tam více farářů, a ten současný už tato setkání zatrhl.

Mezi tyto básníky by asi byl přijat kdokoli. Maratón čtení, kdy jsme si navzájem fandili. Když se dočetlo, začala volná zábava. Hrály se hry, dvacet dobrých básníků spolu kolektivně psalo báseň. Kromě Zbyňka Ludvíka Gordona třeba spisovatel Bohuslav Vaněk-Úvalský, Roman Szpuk, Svatava Antošová, Patrik Linhart a další. Svatava Antošová mě dokonce šoupla do svého románu jako jednu z postav, byl tam i Jakub Zahradník, syn populárního skladatele Václava Zahradníka, sám výborný klavírista a také básník.

Zatímco v jiných skupinách jsem haprovala, lidé mě nebrali, či stigmatizovali, tak skupiny těchhle individualistů, které se různě promíchávaly, mi seděly. To se týká obou těchto skupin, byli jsme parta. Spolupracovala jsem i s lidmi ze skupiny homosexuálů. Mikuláš Rittstein, DJ Miky mixoval hudbu pod mé básně, napůl jsem zpívala a recitovala, ta spolupráce trvá do dneška.

Nešlo tu vůbec o psychické zdraví, přitom jsem se mezi těmito lidmi cítila jako ryba ve vodě. Brala jsem prášky, ale mohla jsem si dovolit pít i občas kouřit konopí, sedmnáct let jsem byla bez hospitalizace. Našla jsem si i partnera, jeden z nich byl inzitní sochař.

V roce 2003 mě ČAPZ nebo Fokus požádali o to, abych uspořádala setkání básníků se zkušeností s psychiatrickou léčbou. Tak jsem našla básníky a podle biblického výroku o bláznech v Kristu jsem uspořádala v Čítárně Unijazzu setkání s názvem Blázni v básni. Podle nás křesťanů je naše náboženství bláznovská zvěst, ateista si ťuká na hlavu, proč? Víra se nedá racionálně uchopit. Bláznit v Kristu je legitimní. Proto jsem použila tenhle příměr pro nás, jsme Blázni v básni.

Báseň je podle mne prostor k tomu, aby si tam člověk zabláznil, protože je v ní možné zkrátka všechno, a proto jsme zde volní, je to omluvitelné, opodstatněné, zkrátka blázni mohou bláznit v básni. To proběhlo asi dvakrát, a pak mě Unijazz požádal o další večery, tak jsem začala uvádět vždy jednou v měsíci Pondělky s Dumkou. Literární pořady s básníky, kamarády, literáty jsem tam pak vedla pravidelně šest let.

Literární klub

Poslední dobou pracuješ v Dobrém místě jako peer konzultantka, slyšel jsem tě nedávno číst v V. Koloně, publikuješ na Off the Road i v tomto časopise. Setkávání nad básněmi se věnuješ i nadále… Vedeš literární klub?

Ano, setkáváme se v menším literárním klubu. Vymýšlím jazykové hry, snažila jsem se inspirovat u kolegů. Využívat různých technik… Vzala jsem třeba nějakou rozměrnější báseň, vytiskla na počítači jen půlku té básně, a oni potom dopisují báseň každý podle sebe, vcítí se do ní a napíší, jak by ji ukončili. A pak se přečtou jednotlivé jejich varianty a na závěr, jak to bylo napsáno původně.

Nebo jsem použila jakési svépomocně vyrobené kartičky, nastříhala jsem si papírky a na každý z nich napsala různé kategorie: barvy – červená, zelená, modrá, žlutá; osoby – muž, žena, dítě, stařec. Oni si pak ty karty vytahovali a museli je použít v básni. Každý svoje – někomu se tam objevily třeba tři barvy, nebo třeba živly – vycházely jim z toho velmi zajímavé věci.

Chtěla jsem si udělat manuál z nápadů, které sbírám, sepsat si z toho vlastní „učebnici“, seznam, ale zatím jsem to nerealizovala.

Předpokládám, že se snažíš pořád o něco nového…

Jeden z pánů, kteří ke mně do klubu chodí, říká: „Nemusíš dělat pořád něco nového, zadej nám téma, my to napíšeme… Nelam si s tím hlavu.“ Možná to opravdu moc kombinuji, dělala jsem i minipřednášky z literární historie, teorie, z prosodie. Vždycky jsem vzala nějakou osobnost, básníka, přečetla jsem si doma jeho sbírku, pak jsme z ní předčítali a psali v duchu toho básníka.

Nebo jsme si vzali Káťu Málkovou a její knihu Zlá škola a řekli jsme si, že to je současnice, kterou všichni známe. Přečetli jsme si její básně a každý jí napsal dopis, a ty jsme jí věnovali. Přečetla si to a měla velkou radost z naší reflexe její tvorby.

Vzpomínky – i traumatické – z dětství nás všechny obrovsky pobavily, byli jsme mrtví smíchy.

Měli jsme i téma Děkuji, pouštěli jsme si stejnojmennou píseň od Karla Kryla a vytvářeli vlastní texty díkůvzdání. Otázka byla, za co všechno můžeme děkovat. Jeden z pánů napsal: „Děkuji za Věru Dumkovou.“ To mě dojalo.

Jako peer konzultantka se ale nevěnuješ jen literatuře, ale i konkrétní pomoci lidem?

Slyším i tvrdé příběhy hospitalizovaných lidí, někdy dlouhodobě. Naplňují mě soucitem. Když se do nich vžiji, často cítím i zoufalství. Na těch lidech to ani není nebo nemusí být vidět. Když se na to podíváš zvnějšku, je to bída. Často řeší bydlení, nevědí, co s nimi bude, nemají naplněné základní potřeby, nemají oporu v životě, nemají partnera, práci, děti jim třeba sebrali nebo je rodiny opustily, připravily je o majetek, o dědictví. Okolí s nimi různě manipuluje. Jsou to originální příběhy, které nevymyslíš, ani jako literát.

Mk