Lorenzova cesta po železnici života
Když se na základní umělecké škole, kam chodil i v dospělosti mladý umělec Lorenzo (1989) po pracovní době tvořit, dramaticky změnily poměry, nalezl díky pracovní konzultantce z Nautisu (Národního ústavu pro autismus) útočiště v Ateliéru radostné tvorby. Právě zde už tři roky vznikají jeho harmonické olejomalby, jejichž dominantou je pokaždé jiný a přece vždy velmi konkrétní, samotnému umělci dobře známý vlak.
Jako praktikující katolík Lorenzo nevystupuje ve své tvorbě z celoživotního hledání krásy a řádu. Vlaky v krajině jsou symbolem bezpečí, předvídatelnosti, ale také síly a lidského důmyslu. Sám umělec už má ve svém portfoliu stovky takových maleb, věnuje se ale také linorytům. Práce s linkou, která se postupně stává v pozitivním smyslu čím dál zvládnutější a zvládnutelnější, jeho vidění a cit pro barvy, schopnost zachytit jedinečný okamžik a vdechnout mu duši, to vše nestačí tak zcela k tomu, aby se mohl malováním živit, ale může jím velmi dobře žít.
Mimoto pracuje jako grafik, většinou na sazbě e-knih. Sám zmiňuje Aspergerův syndrom jako důležitou okolnost svého života. Jeho diagnóza mu brání dobře zvládat například komunikaci s úřady. „Všechny činnosti, které jsou těžké i pro zdravého člověka, pro mě představují ještě mnohem větší problém. Mám poruchy soustředění, proto nemůžu třeba řídit auto. Na rozdíl od mnoha lidí na spektru třeba bytostně nesnáším matematiku a nic mi neříkají čísla. Naopak podobně jako mnoho lidí s Aspergerovým syndromem mám hodně dobrou dlouhodobou paměť,“ říká Lorenzo na adresu svých zkušeností s autismem. Žije sám, podle jeho slov mu v nalezení partnerky brání příliš vysoké nároky.
Jako umělec je sice do jisté míry samoukem a dá se říct, že i nadšencem, přesto ho praxe posouvá tam, kam se mnoho profesionálních tvůrců nikdy ani neodváží pustit. Lorenzo je také znalcem umění, zejména křesťanského, tento obor vystudoval na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Mezi jeho oblíbené umělce 20. století patří například Kamil Lhoták, Vilém Kreibich, který se věnoval designu parních lokomotiv, a grafik Jiří Bouda. Z umění dřívějších dob si zamiloval třeba Beuronskou školu, architekty barokních staveb v českých zemích nebo obrazy italského malíře Caravaggia a jeho následovníků.
V době vydání tohoto časopisu má Lorenzo samostatnou výstavu v galerii Art brut Praha a prožívá šťastné období svého života, kdy se mu daří zvládat i to, co dřív nešlo. Nejen jeho nejnovější olejomalby jsou toho důkazem.
