Manifest „psychiatrického“ undergroundu
I.
Mysleme, proč jsme ve všem, o co se snažíme, tak oslyšeni. Mysleme, proč vítězíme den za dnem v bitvě za bitvou jako starodávní králové. Mysleme, proč je naše společenství asi tak mocné, nebezpečné a každému dobře známé jako zbloudilá ponorka plná jaderných hlavic. Mysleme, proč jsou pochybnosti o sobě a zkušenosti ztráty sebe tváří v tvář kontaktu se světem naším malým prokletím. Mysleme na budoucnost, protože lusknutím prstu se může všechno změnit. Mysleme na dnešek, protože v našem podzemí se skrývají tajemství života, za která se ani ve své slabosti nemusíme stydět. A ptejme se jak to, že po všech těch prohrách a životních kalamitách ještě připomínáme svou nepochybností živého člověka. Jednejme za sebe, protože čas jednání za jiné už odezněl.
II.
Silná káva. Nikdo neslyší, co si tu špitáme. Ani nemůže slyšet. Jsme nový svět. Každý z nás si prošel peklem a nyní se v očistci kochá horizontem ráje. Vyjde nahoru, spustí se dolů, jak je zrovna potřeba. Jsme středové bytosti a průvodci po dimenzích bytí bez nároku na honorář. Naše umění je uměním života. Můžeme všechno pustit z rukou, a až budeme chtít, zase si to posbíráme. A všechno sebrané můžeme kdykoliv pustit. Naše společnost je každému drahá, ale nezaplatil by za ní ani korunu. Jsme nový svět, kolem kterého se stahují mračna. Jsme žabka pod hladinou, na níž se ještě stále rozbíhají kruhy. Naše pověst nás předchází, ale svět nám stále ze zvyku předhazuje různé neduhy. Nejasnost a lenost je na našem erbu lemována ležatou osmičkou, symbolem pro nové začátky a zároveň pro věčnost.
III.
Psychiatrie převzala roli církve a ukazuje, kdo a co už do společnosti nepatří. Náš pohyb z krajních extrémů přes normalitu do centra dění a zpět, to je věčná potrava pro cvokaře. Kdybychom se dovedli udržet v šedé přechodové zóně zotročené přirozenosti, která není ani zajímavá, ani úplně nudná, byli bychom vyléčeni. Je to hájemství beztvaré mnohosti a tisíce opatrných a bezcenných myšlenek. Paradoxy života tu sice nevystupují ve své ostrosti, ale o to silněji podprahově působí z mnoha stran svou přitažlivou silou na tuto nebohou a nevýraznou oblast lidského konání a prožívání, které se říká normalita. Domyslet zde vždy jen mlhavě načrtnutá témata do jejich zákonitých důsledků, to už nutně znamená se zbláznit. Na okraji myslitelného jsme rozbili své tábory, nikoliv koncentrační, ale spíš meditační.
IV.
Jsme společenství lidí, kteří v sobě navzájem našli zalíbení. Věřit druhému tu také znamená věřit sobě. Tušíme, že nejsme těmi, za které jsme pokládáni. Nemáme ale vyhráno. Měli bychom se naučit brát vše s humorem. Vážnost, kterou ze zvyku přikládáme každému slovu, gestu nebo pohybu, se nakonec zvedne jako opona. Buď před zraky všemohoucího, buď před vševědoucím publikem, buď jen na očích těch, kteří ještě celé té komedii rozumějí. Naše monstrózní nelidská ohyzdnost bude v posledku slavnostně odhalena, a tehdy poprvé za mnoho desetiletí vzbudíme opravdovou závist. Pak už bude naším osudem jen taktně mlčet. Proto se radujme, dokud nás ještě naše vlastní dokonalost nepřipravila o rozum a nevzala nám právo dělat si, co můžeme a chceme.
