Máte nějaké zvláštní zážitky spojené s prožíváním těla v souvislosti s duševním onemocněním?

Anketa

Tereza

Prožitek těla ovlivněný psychotickým onemocněním

Sice v těle v současnosti ne vždy a ne úplně jsem a občas somatizuji ledacos, třeba velkou díru v břiše, ale na závažnější proměny své tělesnosti už musím konzultovat své mnoho let staré básně. Protože tam použité metafory jsou hmotné, což se zdá jako protimluv. Tak třeba „loutka křenícího se šaška“. Měla jsem totiž trvalý pocit až fyzického rozervání a roztrhání (a zároveň bezživotného plnění pokynů), jako kdybych byla loutka vedená vícero loutkáři, z nichž každý škube lankem na jinou stranu. Někdo ve mně dokonce tu Loutku viděl. Pocity roztrhanosti těla mě kdysi vedly k vyhledávání informací o šamanské nemoci. V básni o psychóze mluvím zase o „sdrátované hlavě klátícího se mechanického skřeta“. Jsou tu ve hře ty jakoby elektrické výboje či šoky, které člověk může cítit, v hlavě či v celém těle, když na tom není nejlíp, takže metafora elektrických drátů je nasnadě. Mechanizace zase pravděpodobně souvisí s větším počtem léků a odlidštěným přístupem personálu, ba psychiatrie celkově. Pak tu máme „tělo škvarek“. Což odkazuje na tehdy běžné stavy, kdy mi nehořela jenom hlava či nežhnula tvář, ale v ohni bylo celé moje tělo. Máme tu rovněž „panenku s utrženýma nohama“ a „pilu, která odřezává kus těla“. Moje nohy byly léta panákovité a tak úplně mi nepatřily. Potvrdila mi to i léčitelka čaker, která říkala, že mám odseknutou dolní polovinu těla. A nakonec tu máme toto: „tělo uvězněné pod povrchem“. No vážně, tak mi to připadalo, že moje skutečné fyzické já je skryto pod vrstvou zeminy, něco jako zaživa pohřbený člověk, který se nemůže vydrápat ven.

Tomáš

Zkušenost z počátečních období onemocnění schizofrenií

Výstup z těla se odehrál nečekaně a pro mě velmi fascinujícím způsobem. Byl jsem zrovna čerstvě rozešlý s dlouholetou přítelkyní a odjel za kamarádem do jiného města. S ním a s jeho přáteli jsem si dal trochu trávy před hospodou a pro tu chvíli se odmítl mezi ně vrátit. Před hospodou jsem tak zůstal sám, ani na ulici nebylo příliš mnoho chodců, možná dokonce žádný. Nevím, jak dlouho to všechno trvalo, ale rozhodl jsem se nějakým způsobem pracovat se svou myslí, a to tím směrem, že jsem vypínal různé obvody sebekontroly. Brzy se z toho stala posedlost. Když jsem umlčel vnitřní řeč, ulevilo se mi, ale zjistil jsem, že jsou možná ještě nějaké hlubší proudy vnitřní řeči. Třeba i takové, které mi jakoby pořád opakují, kde jsem, kdo jsem a co se právě děje. Téměř fyzicky jsem nahmatával tyto proudy energie a postupně jeden za druhým vypínal. Vždycky, když se mi povedlo umlčet další takový proud, citelně jsem se narovnal a cítil se spokojeněji. Kolem projelo policejní auto, ale nikdo se mě na nic neptal. Říkal jsem si: co když se vší tou kontrolou ztratím i život, co když tu zůstanu všem napospas, bezvládně spadnu na zem nebo budu naopak úplně neovladatelný? To mi nebylo jasné, ale pokušení bylo silné. Navíc jsem se cítil čím dál bezpečněji, a tak jsem si říkal, že je potřeba pokračovat. Vždyť i v situacích ohrožení života člověk prý jedná instinktivně a v té bezmyšlenkovitosti je mnohem efektivnější, mnohem jistější. Pokračoval jsem tedy v tom vyhledávání obvodů a jejich vyřazení mimo provoz a cítil se čím dál lépe. Najednou jsem se ocitl na jiném místě, a zcela zřetelně a do miliónů podrobností čitelně a nepochybně vstával z kolenou. Možná jsem se stihl i nadechnout, rozhlédnout ale už ne. Sklapla mi totiž past sebereflexe, protože jsem se rozhodl, že o tomto zážitku probuzení se v duchovním světě musím stůj co stůj někomu vyprávět. Všichni, na kom mi záleží, mají právo vědět, že existují paralelní světy. Stačila tahle jedna myšlenka, a všechny ty vypnuté obvody vnitřní řeči byly zpátky, zapadly na svá původní místa a dobrodružství skončilo. Nicméně ve mně vzbudilo, když už nic jiného, tak úctu k tajemství a touhu se o životě dozvědět víc, než se běžně nabízí.

Alena

Prožívání těla v depresi a mimo ni

Celkově mám negativní vztah ke svému tělu a vlastně k tělesnosti jako takové (kromě krátkých období opětované zamilovanosti, kdy platí já jsem o.k., ty jsi o.k.). V určitém období svého duchovního hledání se věnuju Oshovým dynamickým meditacím a po jednom velice intenzivním týdnu s těmito meditacemi přijedu domů a nepoznávám svůj byt, nepoznávám věci kolem sebe – vše je nové, čerstvé, úžasné. Koupu se ve vaně a poprvé po dlouhé době vnímám své tělo jako něco živého, krásného, vnímám ho zevnitř bez jakékoli kritiky a posuzování. Je tohle pro ostatní (duševně zdravé) lidi normální? Takhle se tedy cítí? Nevím. Po pár dnech je vše pryč a už nikdy se mi nepodaří tenhle úžasný zážitek ve své úplnosti zopakovat. K pozitivnímu prožívání svého těla a jeho projevů se dostávám spíš zřídka, z minula mi zůstalo, že si ho všímám nejčastěji v okamžicích, kdy mě něco bolí. Není to věkem, jak by se mohlo zdát, takhle to mám skoro celý svůj život, tedy vlastně od mládí. Myslím, že to dost souvisí s chronickou úzkostí, která se mnou na rozdíl od deprese zůstává doposud. Je to jako fyzický krunýř, který mi po většinu času svírá hrudník. Brání mi pořádně se nadechnout, uvolnit se. Mám-li nějaké „špatné“ myšlenky (myslím tím špatné pro mě, například lehce depresivní), úzkost (bolest na hrudi) se zvyšuje. Proto s tím ani nijak zvlášť nebojuju; mám totiž pocit, že mě ta úzkost (bolest) včas varuje, abych zařadila zpátečku a situaci řešila nějak konstruktivně. Což se mi docela daří.

Katka

Tělo a zvýšená citlivost

Když to vezmu ze současné perspektivy, kdy stále ještě duševní nemoc má nějaký vliv na můj život, ale ne už tak velký jako dřív, tak v současné době vnímám hlavně zvýšenou citlivost, jak v psychické oblasti, tak právě i v té tělesné. Mé psychotické onemocnění mělo přímý vliv na prudký nárůst citlivosti, což se projevilo i v mnoha pozitivních ohledech. Zjistila jsem, že způsob, jak zvýšenou citlivostí tolik netrpět, je si ji taky trochu užít. Má citlivost k svému tělu se projevuje tak, že například intenzivně prožívám příjem živin. Když jím, cítím, jak mi jídlo plní žaludek, a jak se živinami krmí jednotlivé buňky. Nádherné zážitky mám z příjmu vitamínů, třeba ve formě ovoce, a často i dokážu podle zkušenosti určit, jaké vitamíny to které ovoce nebo zelenina obsahuje. Kontroluju to pak na internetu a ve většině případů je to trefa. Také poznám, jaký druh potravy zrovna tělo potřebuje. Když jsem třeba předchozí den požila alkohol, mám extrémní chuť na vitamín C v podobě džusu nebo ovoce. Vedle radosti ze stravování vnímám velkou radost z pohybu. Ráda chodím do kopce, protože se tím vytvoří endorfiny, které mi pak vydrží třeba půl hodiny. To se pak cítím lehká a z pohybu, který následuje, mám úplně jiný pocit. Občas mě překvapí, jak je mé tělo všelijak propojené. Například když si čistím levé ucho, rozkašlu se. Když mám hlad, pobolívají mě zuby nebo kýchám. Co mě však nejvíce překvapuje, jak moc je mé tělo ovlivněno psychickým stavem. Když je mi dobře, mám vlnité vlasy, když mám blbou náladu, mám je rovné. Radši mám samozřejmě ty vlnité.