Michal Kašpar | Příběh

Nedokázal jsem rozeznat realitu od psychózy

Michal Kašpar má vystudovanou žurnalistiku, je také velmi zdatný v jazycích. Od konce devadesátých let se učí žít s paranoidní schizofrenií, svou zkušenost s nemocí a praxi v médiích se snaží kombinovat ve Studiu 27, které destigmatizuje duševní onemocnění.

Jaké jsi měl dětství?

S bratrem Karlem jsme měli harmonické dětství. Bratr se v první třídě potýkal s dysgrafií, a aby mi nemusel předčítat pohádky, už v mých třech letech mě naučil číst. Později jsem kvůli tomuto nadání hodně zlobil ve škole, naštěstí jsem se po druhé třídě dostal na jazykovou školu. Tam se mé nadání na jazyky posílilo. Zatímco bratr nadával na ruštinu, já ji měl rád, byl jsem na jazyky prostě dobrý. O dva roky později jsem přestoupil do jiné třídy a začal studovat francouzštinu. Byli jsme dobrá třída, a i když jsem nevynikal úplně ve všem, základní školu jsem ukončil s jedinou dvojkou z tělocviku a odešel tak s vyznamenáním.

Na jakou školu ses rozhodl pak jít?

Pokračoval jsem ve studiu na Nerudově gymnáziu, kam se dostala i větší část mých spolužáků ze základní školy. Učitelé už na nás nebyli tak přísní jako ti na základce. Naše třída měla na škole nejlepší prospěch, účastnili jsme se i výměnného pobytu v Belgii. Pak přišla Sametová revoluce.

Vzpomeneš si na něco ze 17. listopadu 1989?

Byli jsme z toho nadšení. Byla stávka a studenti na náměstích. V pátek 17. listopadu jsme nejprve šli do tanečních, ale před taneční školou jsme se domluvili, že pojedeme na Albertov. Vystoupali jsme v davu na Vyšehrad, kde se pokládaly květiny a svíce. Při výskoku na zídku jsem si roztrhl kalhoty od obleku a díru jsem pak ukrýval pod bundou. Průvod se pak stočil okolo Národního divadla na Národní třídu, a když se schylovalo k násilí, na poslední chvíli jsme utekli boční uličkou. Revoluce byla plná informací a ideálů, začalo mě bavit číst noviny, což předtím byla nuda.

Jak jsi prožíval prvotní léta svobody?

Devadesátá léta přinesla spoustu legrace, alkoholu, cigaret a měkkých drog. Studoval jsem tou dobou na dvou vysokých školách a ve Francii. Začalo nové milénium a já, coby psychotik s vystudovanou žurnalistikou, jsem najednou nevěděl, co nabídnout.

V té době jsi už zápasil se schizofrenií?

Onemocnění se projevilo koncem devadesátých let. Na začátku se sešlo několik událostí. Vrátil jsem se po roce studia ve Francii a cítil se vykořeněný z domova, pracoval pro bulvární televizi, která mi vzala hodně energie. Potom jsem přišel o práci a tedy i o příjem, následoval rozchod s přítelkyní. Uvědomoval jsem si, že se něco děje, ale nedokázal jsem rozeznat realitu od psychózy.

Jak se schizofrenie projevovala?

Byl jsem hospitalizovaný v psychiatrické nemocnici v Bohnicích. Myslel jsem si, že mě každý sleduje. V nemocnici jsem strávil šest týdnů, pak jsem nastoupil do Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov. Nemoc se pak vrátila po letech znovu, ale zvládl jsem ji dostat pod kontrolu docházením na ambulantní léčbu v Ondřejově. Nemám moc pozitivní názor na psychiatrické léčebny a těch, kteří tam pracují, lituji. Myslí to dobře, ale otročí systému.

Také jsi vedl Lidové spontánní divadlo a hrál v kapele…

Nevěřil jsem si, často býval paranoidní a učil se s tím žít. Pracoval jsem tou dobou v Café Na půl cesty, a pak jsem založil divadlo s lidmi podobně nemocnými, jako jsem byl já sám. Potkal jsem tak stejně jako na Ondřejově spoustu talentovaných lidí a osobních přátel. Divadlo LSD jsem vedl deset let a dvanáct let hrál v kapele LeKapr. Desetiletí umělecké realizace ale nakonec skončilo depresí a syndromem vyhoření, které jsem překonal zapojením do projektu Symbióza a později Aktivizace.

Kde pracuješ v současné době?

Pracuji ve Studiu 27 – Zaostřeno na duši, které medializuje duševní onemocnění a snaží se o jejich destigmatizaci. Vrátil jsem se tak ke svému vystudovanému oboru – žurnalistice. Také spolupracuji se spolkem Dobré místo, kde jsem znovu začínal jako novinář, později jsem tam zakládal divadelní dílnu a nyní se jako lektor věnuji začínajícím peer pracovníkům.