Mocná síla letu
Recenze na knihu Pierse Vitebskyho „Svět šamanů“

Tuhle knihu jsem si kdysi dávno koupila, protože jsem se domnívala, že procházím šamanskou nemocí. Třeba jsem bubnováním zastavovala déšť. Měla jsem dojem, že jsem se propadla někam do prastarých hlubin duše a nemůžu se vymanit, protože naše kultura to neumí léčit. Kniha mě fascinovala, i když jsem se v tom úplně nenašla. V prostředí lidí se zkušeností s duševním onemocněním se o šamanech dost mluví a je okolo toho taková trochu mytologie, ale většinou ne moc konkrétní. Tak mi přijde užitečné trochu přiblížit obraz klasického šamana, který Vitebskyho přehledová kniha podává. Autor sám mnoho let podnikal terénní výzkum původních šamanských kultur a nějakou dobu žil třeba mezi Eveny, sibiřskými pastýři sobů. Jeho knihu považuji za cennou i proto, že v dnešní době je docela v módě západní neošamanismus. Skoro každý asi slyšel o silovém zvířeti nebo si někdy poslechnul komerční nahrávky šamanského bubnování. Někdy se v této souvislosti mluví o instantní spiritualitě či dokonce o vydrancování jiných kulturních tradic. Je ale důkazem hluboké moudrosti původních kultur, že tyto věci si přese všechno ponechávají jistou sílu. Vitebskyho knihu lze číst jako návrat ke kořenům a zdroj informací, čím šamanismus byl, když byl ještě něčím, co se přímo dotýkalo života a smrti.

Samozřejmě, že je dost těžké říct, že by existovalo něco jako univerzální šamanismus. Přesto Vitebsky se o takový obraz pokouší a vychází přitom z podobností mezi tradičním sibiřským, eskymáckým a jihoamerickým šamanismem. Podobností lze najít hodně, ač jihoameričtí šamané hojně používají halucinogenní rostliny, zatímco těm ostatním stačí pro navození tranzu bubnování a rytmické zpěvy. Pro Vitebskyho je podstatným rysem pravého šamanismu „létání prostorem“. Šamanova duše opouští jeho tělo (příp. se tvrdí, že šaman má více duší) a cestuje v kosmickém prostoru, kde se setkává s duchy, může vstupovat do podzemí či vzlétnout na oblohu, může se měnit ve zvíře a zdolávat překážky, může na zvířeti cestovat, může překonávat velké vzdálenosti. Tyto šamanské cesty jsou podnikány ve stavu kontrolovaného tranzu, a šamané ke svým výpravám vždy přistupují s respektem i posvátnou bázní, protože se z nich nemusí vrátit. Účel cestování je rozmanitý: šaman třeba vyhledává pomocné duchy, mluví s duchy zvířat či posvátných rostlin, vrací zpět ochranného ducha nemocného člověka, mluví s duchy zemřelých, sjednává smírčí oběti za zabitou zvěř, bojuje pomocí magických předmětů či vlastního důvtipu s duchy zodpovědnými za nemoci či epidemie, brání se útokům znepřátelených šamanů či sám útočí, získává magická říkadla aj. Je třeba říct, že to všechno je bráno jako realita, nemá to symbolický či psychologický význam.

Pro šamanské kultury je vše plné duchů, kteří řídí, co se odehrává v hmotném světě. Šaman je schopen do těchto dějů vstupovat. Je nadán mocným vnitřním zrakem. Při obřadech zasvěcení je mu někdy jeho fyzický zrak jakoby odebrán. Proces zasvěcení a povolání šamana jsou hraničním zážitkem. Šamané zažívají třeba pocity rozsekání těla na kusy a jeho oddělení od kostí, anebo pocit požrání či spolknutí. O prvním intenzivním setkání se světem duchů, které šaman musí zvládnout a vytěžit, se běžně mluví jako o smrti a znovuzrození. Je to něco jako kontrolovaný rozpad, z něhož vzejde šaman jako někdo jiný, neobyčejný a mocnější. Mnozí, kteří jsou povoláni, se brání. Stát se šamanem je osobní oběť; trpí šaman i jeho rodina.

Šaman bez kmene, který mu důvěřuje, není ničím. K šamanským praktikám patří obecenstvo, jsou prováděny veřejně. Šaman musí uchvátit sebe samého i diváky a musí mít jisté dramatické nadání. Přehrává, co zažívá, mluví s duchy nahlas či je nechává mluvit svými ústy, napodobuje zvěř, demonstruje své střety s nepřátelskými bytostmi či materializuje léčení (oblíbené je vytahování různých škodlivých přemětů z těla). Používá i různé triky, které si šamani vzájemně předávají, ale nemělo by to být bráno jako podvod. Bez silného účinku na přihlížející komunitu či přímé účastníky by nebyla jeho práce možná. Vzhledem k tomu, že šamanismus je náboženská forma tak trochu anarchistická, bez psaných pravidel a dogmat, musí být šaman i dost tvořivý.

Vitebsky skutečně připodobňuje šamanovy prožitky, zejména při zasvěcení, k tomu, co zažívají lidé v psychóze, ale říká, že vědomí šamana je přitom soustředěno a ne rozptýleno a vše, co zažívá, je zužitkováno a vztaženo k blahu komunity, není to soukromé do sebe uzavřené drama. Přesto přidává dovětek, že nakonec to je společnost, kdo podle chování rozhoduje, zda dotyčného prohlásí za duševně nemocného nebo za člověka se zvláštním darem, kterému přizná výlučné postavení. Někdy se také tvrdí, že šamanské kultury uměly raněnou či zbloudilou duši lépe léčit. Vydat se ale za skutečnými šamany někam do jihoamerického pralesa může být dost ošemetné. Je hlavně třeba vzít v úvahu, že šamané nejsou lékaři vedení Hippokratovou přísahou, ani křesťanští kněží, kteří se starají o spásu bližního – jsou vázáni jen na své společenství a blaho cizince, který k nim, často za peníze, zavítá, jim na srdci zrovna neleží – někdy právě naopak. Ale abych se vrátila k Vitebskymu. Ke chvále recenzované knihy musím dodat, že je zároveň erudovaná i čtivá a že je plná fantastického autentického fotografického materiálu. Fotografie zachycují šamany při práci, můžeme vidět šamanské kouzelné předměty a pomůcky z různých částí světa, velmi zajímavé jsou i jejich kresby, které často zachycují šamana samotného, jako prazvláštní bytost, zároveň mocnou i křehkou, vprostřed světa zabydleného osobními i kolektivními přízraky.

Vitebskyho knihu mohu jen doporučit. Pokud se vám dostane do ruky, třeba z ní také budete mít tu zvláštní směsici pocitu mysterióznosti, cizokrajnosti a spřízněnosti, kterou jsem přitom zažívala já, a budete si dál pokládat otázku, zda se ve vás alespoň kousek šamana přece jen neskrývá.