Můj život už není vězení

Ve svých osmnácti letech Mahulena toužila po svobodě a životním naplnění. Lákal ji nespoutaný bohémský život, pro který byla ochotná opustit vše, co do té doby znala. Drogy jakoby zpočátku dokázaly dát odpovědi na všechny palčivé otázky týkající se života a jeho smyslu, které Mahulenu tak dlouho trápily. Pak ale přišla krutá realita. Těžká závislost a pobyty za mřížemi, život se točil kolem shánění drog, vysněná svoboda se rozplynula a změnila v pravý opak. Dnes, o dvanáct let později, se tato krásná a energická mladá žena dělí o svůj příběh s ostatními. Kdy přišel zlom a co jí pomohlo překonat závislost?

Mahuleno, vezmeme to úplně od začátku, co tě k drogám přivedlo?

Všechno to začalo tím, že jsem se rozhodla brát drogy, protože jsem usoudila, že tento svět nechápu a nenaplňuje mě. Neměla jsem vášeň, jako měli ostatní, nebavil mě gympl a nerozuměla jsem si s vrstevníky. Já snila o tom, že budu bohém. Chtěla jsem jako bohém žít, v rozbitém baráku a bez peněz. Svůj život jsem si představovala jako v knize Život pařížské bohémy. Pamatuji si, že jsem si ve chvíli, kdy mi poprvé droga kolovala v žilách, řekla, že to je můj osud, že už nic jiného nechci. Až takto pro mě byl ten dosažený stav významný a byl pro mě v tu chvíli pravý.

Kolik ti tehdy bylo a co se dělo dál?

Při první příležitosti jsem si sbalila pár ponožek, triček, mikinu a šla. Bylo mi tehdy 18 let a hrdě jsem kráčela nočním městem a začala žít svůj sen, svůj nový život bezdomovce. Víte, já ten život na drogách vlastně měla ráda, alespoň zpočátku ano. Ale všechno mělo velmi rychlý spád. Mám tendenci se do věcí vrhat po hlavě. Vlastně jsem se těšila, až budu patřit mezi ty „starší“ feťáky. Rozhodně jsem to v té době nepovažovala za dno. Spíš za vrchol. Stali se z nich kamarádi, kteří se na svět dívali jako já.

Co to přesně znamenalo? Můžeš to trošku rozvést?

Posedávali jsme v altánku, který stál uprostřed náměstí jednoho průmyslového města a den co den jsme pozorovali lidi, jak ve stejnou hodinu chodili do nedaleké velké továrny, ve které každým dnem sedávali ke stejným strojům, dělající stejné pohyby, aby vytvořili stejné součástky, které se pak montovali kdesi za hranicemi a vyráběli se z nich auta, které si většina z těch dělníků nemohla ani dovolit. A my jsme se společně smáli marnosti těch životů. A nechápali jsme, co je na tom životě tak skvělého a proč by měl být lepší než ten náš. Ta továrna pro nás neznamenala nic víc, než úplné dno lidství. A na to jsme se dívali všichni stejně.

A pak došlo ke změně?

Bohémský život na ulici se postupně změnil v pouhé shánění drog, v krádeže, vyčerpání, zoufalost, vězení, ponížení při návratu mezi běžné lidi, výčitky, sebezpytování, návraty k drogám a znovu v zoufalství a znovu v požitek z drog, který už nikdy nebude stejný jako na počátku. Najednou jsem se ocitla v kolotoči, kde veškeré mé původní záměry zmizely, kde se vytratilo bohémství a touha po čistém životě, ve kterém bych byla obklopena fajn lidmi v rozbitém baráku. Všechno se to změnilo a najednou jsem byla vláčena svou závislostí, aniž bych s ní dokázala cokoliv udělat… a aniž bych s ní cokoliv dělat chtěla. Den se dělil jen na dávky. V hlavě mi křičely hlasy, kterým jsem nemohla utéct. Postupně jsem zapomínala, kdo jsem. Hnala jsem se parkem za prvním dealerem s ušmudlanou dvousetkorunovou bankovkou a ztrácela jsem poslední zbytky sebeúcty. Ale ty drogy už vůbec nebyly dobrý a já už jsem vůbec nebyla šťastná.

Tehdy jsi s tím chtěla něco dělat?

To ještě úplně ne. Pak totiž přišel Heroin! Přišel a láskyplně mě objal do hřejivé náruče, ve které jsem se cítila bezpečně. Hlasy, které mě už tak dlouho pronásledovaly, najednou zmizely. Bylo to naprosto dokonalé. A pak mě zavřeli. Nejdřív na chvíli, pak na dýl. Ve vězeňské cele jsem křičela každou minutou, kdy se tělo vyrovnávalo s tím, že mu chybí heroin, bez kterého nedokázalo vůbec fungovat. A pak jsem přes rok byla vězněm a v dopisech prosila mámu o odpuštění. A ona mi odpustila a po uplynutí trestu mě vzala k sobě.

A v té době to šlo bez drog?

Ze začátku ano. Našla jsem si práci a pak i kluka, ten se ale se mnou rozešel, protože jsem pro něho nebyla dost dobrá, protože jsem brala předtím drogy a byla jsem ve vězení a nebyla bych přijatelná máma jeho dětí a styděl se za mě před svými rodiči. Byla jsem nešťastná a potřebovala obejmout. A zrovna rostly makovice… tak jsem se nechala obejmout alespoň opiem. Pak na to přišla máma i šéf a před Vánocemi mě vyhodili z práce, tak jsem se ani nemohla vrátit domů. Toulala jsem se městem a utvrzovala se v tom, že ty drogy jsou to jediné, co mi v životě zbývá. A pak jsem něco ukradla, nějaké kafe a zase mě zavřeli. K drogám jsem měla přístup i ve vězení a mámu jsem už o odpuštění neprosila, protože jsem u drog chtěla zůstat a všem jsem to říkala, že pro mě už nic jiného nemá smysl.

Co jsi dělala po propuštění?

Venku jsem vydržela padesát jedna dní, které jsem strávila v rozbitém baráku s pár celkem fajn lidmi. Psávala jsem v noci s baterkou dopisy mojí kamarádce do vězení. Byly plné bolesti a vět, že ve vězení jsem byla menším vězněm, než jsem tady a teď. Cítila jsem se bezmocná a nedokázala jsem s tím nic dělat. Pak došlo k potyčce se spolubydlícím, kdy jsem musela utéct oknem a už jsem se tam nikdy nevrátila. Byl únor a všude hrozná zima. To bylo pár dní před tím, než mě zase někde chytli, jak jsem kradla drahé mejkapy, řasenky a parfémy pro krásný holky, které si to objednaly. Chtěly být ještě krásnější a voňavější, mezitím co já jsem s každou prodanou věcí byla hubenější a vošklivější…

Kolikátý trest to byl?

Už čtvrtý. Vedli mě chodbou a já si připadala jako součást fakt blbýho snu. Říkala jsem si, že mě vůbec nemuseli pouštět. Tehdy mi hrozilo kolem tří let odnětí svobody. Nejhorší na tom bylo, že už jsem věděla, jak to ve vězení chodí a zvykla jsem si na to. Ale úplně nejstrašlivější bylo, že jsem počet svých trestů říkala s jakousi hrdostí v hlase. Bylo to asi jediné, co jsem „dokázala“. Alespoň tak jsem to vnímala.

Ale nakonec to byl tvůj poslední pobyt ve vězení. Co se změnilo?

Stala se mi ta nejbolestivější věc. Zemřel mi můj nevlastní otec, který se o mě staral od malinka, který mě miloval jako svou vlastní. Zemřel a já jsem se to dozvěděla od bachaře mezi futry vězeňských dveří. Zemřel s vědomím toho, že jsem nebyla schopná dojet domů, zemřel a věděl, že jsem dala přednost drogám před nejbližšími. Zaplavila mě nepopsatelná bolest, měla jsem pocit, že jeho smrt ve mně cosi zlomila. Najednou spadla zeď, kterou jsem si stavěla mezi sebe a mé emoce pomocí všelijakých látek. Byla to bolest, která se hromadila tolik let. Kterou jsem potlačovala, kterou jsem přepíjela a přefetovávala. A najednou se ten špunt uvolnil a všechno muselo ven. Byla jsem bezmocná, zavřená za zdmi, zavřená za mříží jako nebezpečné zvíře. A hlavně jsem si to celé začala opravdu uvědomovat. Stala se ze mě troska, které už nikdo nevěří, dcera, kterou by vlastní matka raději neznala. Bála jsem se o maminku, tak hrozně moc jsem se bála, že to nezvládne. Věděla jsem, že takhle to dál už nejde, že jestli budu pokračovat, tak určitě umřu a já ještě nechtěla zemřít.

Byla to ta zkušenost, která tě nasměrovala na cestu k zotavení?

Ano, tohle byl můj bod zlomu. V tomhle momentě se ve mně probudila síla a touha dostat se pryč z tohoto kolotoče. Ještě jsem nevěděla jak, ale už jsem nikdy nechtěla být takto bezmocná, když jediný člověk, kterému na mě ještě záleželo, trpěl a já nemohla pomoci. Cítila jsem zodpovědnost za to, že jsem nechala mámu samotnou, chtěla jsem jí to vynahradit a být jí oporou. Po dlouhých letech jsem si něco opravdu přála. A to mi dalo odhodlání.

Jak dlouho jsi nakonec ještě musela zůstat ve vězení? A byla možnost tam začít s léčbou?

Jakmile jsem se v sobě rozhodla, věci se začaly dít, jak nejlépe mohly. Soudci, a vlastně nevím proč, dali mi poslední šanci. Chápali, že vězení neplní u mě téměř žádný účel, a tak mi dali celkem nízké tresty. Také jsem je prosila o léčbu. Bylo mi vyhověno. Byla jsem odsouzená na rok odnětí svobody a po výkonu jsem měla podstoupit ústavní protitoxikomanickou léčbu, kde jsem nakonec strávila dalšího půl roku. Také se mi podařilo dostat se ve výkonu trestu na patro pro léčbu závislostí.

A jak vypadá tvůj život dnes?

Jsou to nyní dva roky, co jsem byla propuštěna na svobodu. Ačkoli se potýkám s problémy, jsem teď asi nejšťastnější za celý život… A máma taky. Konečně o mě může říct něco dobrého. Při vzpomínce na tátu mám stále slzy v očích. Přála bych si s ním ještě jednou mluvit, aby věděl, že to jeho „prcek“ zvládá. Ale to už nejde. Mám stále někde v hlavě slova své terapeutky, která mi jednou řekla, že se rodíme tak, abychom získali zkušenosti, které potřebujeme k osobnímu růstu a ať se to zdá jakkoliv iracionální, mě to tenkrát velmi pomohlo, abych přijala svůj život.

A drogy už tě dnes nelákají?

Nikdy nemůžu s jistotou říct, že už si nedám. Ale s jistotou mohu říct, že když jsem to zkusila, uvědomila jsem si, že to není opravdový. Nacházím smysl svého života a nemusím brát drogy na to, abych byla spokojená. Stala jsem se soucitnější a začala jsem věřit a myslet i na něco jiného, než na sebe. Začala jsem se realizovat a chodit rovně. A chci být nápomocná lidem, kteří potřebují podporu a říct jim, že to jde. Se závislostí se totiž dá skončit, ale velmi těžko se hledá důvod.

(článek byl převzat z webových stránek www.zotavenibrno.cz)