Narodila jsem se dvacetpětkrát
Kam nás pochybné čarování a magické koktejly psychedelických látek mohou dostat? Mě dostaly do Bohnic, kde jsem strávila skoro čtvrt roku.
Všechno to začalo tím, že jsem v srpnu odjela na měsíc do džungle, kde jsem podstoupila léčení s rostlinami a medicínami pralesa. Měla jsem tu čest pít ayahuascu v místech, které jsou této mocné liáně domovem. Ceremonie vedená místním šamanem mi dovolila nahlédnout do mimozemských sfér. Přišly za mnou bytosti z vyšších dimenzí a společně mě léčily. V tu dobu jsem trpěla rozhozenými hormony z několika let užívání antikoncepce a více než rok jsem neměla menstruaci. A jako kdyby to babička (výraz, který se používá pro ayahuascu) věděla, a přivolala mi na pomoc bytosti, které mě přišly uzdravit. Setkání, které jsem v tu noc mohla prožít, nebylo ale po celou dobu tak příjemné. Předtím, než za mnou přišly bytosti světla, jsem se potkala s bytostmi poněkud temnými, s bytostmi z nižších dimenzí. Kamarádka mi vyprávěla, že kolem mé postele stála podivná partička a chtěla vysát mou sílu. Byla jsem na ně prý příliš silná, a tak to vzdaly a nechaly mě být. Sama jsem cítila, že se mě něco snaží vysát a přitom mi ukazuje scenérii podsvětí. Hrubé předměty, kovové dráty a mimozemské zvuky. A pak, jako kdyby ten boj byl moc silný, se mi udělalo špatně, a šla jsem se vyčistit (očistně vyzvracet). A pak se všechno zlehčilo a mně bylo zase krásně.
Celá tato zkušenost pro mě byla velmi transformační. Cítila jsem, že se mi léčí ženské orgány, aby zase začaly fungovat normálně a já mohla dál menstruovat.
V Ekvádoru jsem podstoupila ještě jedno léčení, tentokrát s kaktusem San Pedro, který má v sobě účinnou látku meskalin. Setkání se San Pedrem, nebo dědečkem, jak se tomuto kaktusu přezdívá, ke mně přišlo také jako dar z nebe. Na pláži v Ekvádoru jsem náhodou potkala šamana, který mě touto zkušeností provedl. Na rozdíl od ayahuascy San Pedro více pracuje s mužskou energií, Sluncem, a se srdcem, zatímco ayahuasca je více v energii ženské. Ceremonie pro mě byla mnohem klidnější, bez velkých vizí, ale v dobrém rozpoložení.
Z džungle do karantény
Všechno by probíhalo hezky, pokud bych při návratu do Prahy nenajela zpátky do svých starých kolejí hektického života. V tu dobu jsem hodně chodila na párty a brala taneční drogy a psychedelika, MDMA nebo ketamin. S odstupem času mi dochází, že jsem ani neměla šanci tu džunglí zkušenost plně integrovat. Rozhodil se mi denní režim, ztratila jsem se v čase, během dne jsem hekticky pracovala a v noci ponocovala. Místo integrace jsem se hrnula do dalších léčení, vedených meditací a podobně. A až teď vidím, že jsem vůbec nerespektovala pravidla hry a jen živila svůj hlad po dalších únicích z reality.
Úplně novou epizodu pro mě ale odstartoval covid a 14ti denní karanténa. Všechno to nejdříve vypadalo růžově. Čtrnáct dní sama doma, v izolaci. Upřímně jsem se těšila, že budu celé dva týdny v klidu, že si odpočinu a dokončím všechny projekty, které mám na starosti. A tak jsem ten volný čas trávila malováním, psaním, prací a seriály.
Genové klíče a transformační sny
Čas strávený sama se sebou jsem si propojovala s tím vším, co jsem ještě nezvládla plně integrovat. Často jsem využívala knihu Genových klíčů pro kontemplaci svých stínů. Tato kniha je tvořena ze 64 klíčů, které jsou zakódované v našem DNA, a pomáhá nám transformovat stíny a naše zažité vzorce do vyšších frekvenčních stavů, a proměnit je tak v dary.
Měla jsem i spoustu lucidních snů a jeden takový, jak s odstupem času pozoruji, mi umožnil nahlédnutí do budoucnosti. V noci jsem se často budila a zběsile zapisovala sny plné symboliky. V karanténě jsem oslavila také svoje 25. narozeniny. Po lucidních snech přišly stavy, jako na LSD tripu, až na to, že jsem byla střízlivá. Transcendentální stav blaženosti a velkého napojení na Zdroj doprovázel kolotoč událostí, na které asi jen tak nezapomenu. Svoje narozeniny jsem prožívala tak, že jsem se rodila znova a znova. A to rovnou pětadvacetkrát. Opakovaně jsem prožívala spojení se svým vnitřním uplakaným děťátkem, odpojení od matky a odstřihnutí pupeční šňůry. Jednou jsem se probudila a nevěděla jsem, kde jsem. Pamatuji si, že jsem se rozhlédla po pokoji a nepoznala jsem ho. A tak jsem se cítila jako mimozemšťan, co se poprvé objevil na Zemi a poprvé ochutnává lidské jídlo. Pocity nejistoty doplnila informace o mém mimozemském původu a zpráva, že jsem přišla z vyšších dimenzí. A taky upozornění, že bych měla podat hlášení všem kamarádům, co tomu budou rozumět, protože se také narodili na Zem po několika inkarnacích na jiných planetách. Tak jsem je všechny kontaktovala a ohlásila svůj příchod. Bohužel se mi pak začaly dít i takové věci, jako že na mě něco zaútočilo, začaly mi chodit záhadné zprávy a měla jsem pocit, že se mnou komunikují elektronické přístroje. Těch informací najednou bylo tolik, že jsem došla až do úplné infomační přehlcenosti, zablokoval se mi počítač, sám změnil tapetu a já už nevěděla, co dál.
Amálka a její úlet
Zdálo se mi, že jsem Panenka Marie a tak jsem šla udělat obřad do Stromovky. A další den jako kdyby mě znal celý svět a všichni mi začali říkat Amálko, fotili si mě ve Stromovce, a já se před nimi cítila skoro jako nahá. Motala jsem se ve zmatených kruzích a celý svět věděl, že jsem mimozemšťan. Nezvládala jsem už ani jíst, ani uklízet, ani spát.
V tomhle stavu mě doma našla kamarádka. Viděla, že mám na podlaze rozlitou modrou barvu, obrazy sundané ze zdí, protože jsem v nich viděla skryté symboly a vzkazy, tak jsem je strhala. Zavolala ještě další kamarády, společně jsme seděli v kuchyni uprostřed strašného nepořádku, pili čaj a jedli ovoce. Poslala mě do sprchy a lehnout si. Když přišlo další channelování a poselství z vyšších sfér, rozhodli za mne, že pojedeme na výlet. Mí přátelé už neunesli to, že měním dimenze jako kanály v televizi, a že nemluví jen se mnou, ale s dalšími deseti lidmi najednou, a tak mě naložili do auta a jeli jsme. V mých očích na dovolenou do hor, v jejich do psychiatrické nemocnice.
Usmíření s peklem
Už si nevzpomenu na všechny obrazy, co mi běžely hlavou, ale vyložila jsem si to tak, že mě asi vezou do pekla. Myslela jsem, že si jedu usmířit peklo a poznat tu pravou temnotu. A že už mě to všechno volá. A tak jsem nastoupila rázně do sanitky, v mých představách do vesmírného prostředku, který jsem ovládala svou myslí a vedla řidiče, kam má jet. Poslušně jsem seděla, mlčela a hleděla z okna. Přišlo mi, že nejedu jen do pekla, ale do světa bitcoinů a kódů. Hlavou mi proběhlo: “Hmm, hezký bitcoinový a zakódovaný svět tady máte. Stromy vypadají podobně, jen ke mně mluví více, než obvykle. Asi mě vezou do nějakého začarovaného tunelu, kde bude na konci peklo.”
A peklo to bylo, ale až v noci. Nad postelí jsme měli červené a modré tlačítko. Myslela jsem si, že pokud zapnu červené světlo, vidí mě peklo, a pokud to modré, jsou to mimozemšťané. A tak jsem v noci experimentovala a vyrovnávala si s nimi účty. Vím jen, že z červeného světla vycházeli démoni a pokoušeli se mě sežrat. Jinak moc vzpomínek nemám. Matně si pamatuji svoji mamku, že mi přišla ostříhat nehty, anebo džungli jako mandalovou omalovánku, která vypada jako jeden velký LSD trip. Se spolubydlící, moc milou ženou, jsme si padly do oka, a vyměnily si několik hlubokých konverzací a telepatických spojení. A tak to vlastně bylo fajn. Až na to, že jsem ve stavu divoženy všude rozhazovala své věci a snědla maso, co jsem nejedla už asi dva roky.
