Nebe je krupicová kaše
O plavání, undergroundu a literatuře s básnířkou Terezou Horváthovou

My se vlastně potkali na večeru věnovaném Věře Linhartové, který připravil Jaromír Typlt. Co tě právě u této autorky nejvíc oslovuje, s čím souzníš?

Mě na psaní Věry Linhartové oslovuje to dobrodružství s češtinou, které si můžu prostřednictvím jejích textů užívat.

Kdy ses začala zajímat o slova a poezii?

Já mám bujnou fantazii odmala, i knížky mě baví už od doby, kdy jsem ještě neuměla číst. Jestli je ta otázka myšlena tak, kdy jsem se o poezii začala zajímat autorsky, začala jsem nejdřív psát, až pak číst, což by tak být nemělo.

Proč by to tak být nemělo? Třeba v šachách znám jediného člověka, který začal dřív číst knihy než hrát, je to desetinásobný mistr republiky David Navara…

Asi jsem tu odpověď špatně formulovala. Myslela jsem to tak, že podle mě člověk, který píše, by měl i hodně číst. Samozřejmě, že tím pádem narazí i na texty, co mu budou připadat blbý, ale myslím, že i to je přínos. Alespoň zjistí, jak on psát nechce.

A kdo nakonec blbě nepíše? Máš nějaké vzory, oblíbené umělce?

Vzory nemám, ve smyslu, že bych chtěla psát jako někdo. Oblíbence ano, ale to by bylo na dlouho, tak zmíním jen pár. Mojí neoblíbenější sbírkou je Praha s prsty deště od Nezvala, mám ráda i hudební poezii. Tím nemyslím jen zhudebněné básně například Mišíkem, ale i kapelu Květy, Psí vojáky. Mám celkově ráda underground, Laurie Anderson a tak. Když se vrátím ještě k literatuře, chtěla bych zmínit Michala Ajvaze, Borise Viana, taky právě Věru Linhartovou…

Tak to je pro nás hodně zajímavé v časopise, jehož tématem má být underground. Chápeš ten pojem nějak šířeji, nebo spíš jako něco, co bylo a skončilo v dobách komunismu, který jsi nezažila?

Vnímám underground především literárně a hudebně, ale samozřejmě i jako něco, co mělo v dobách komunismu politický rozměr. Zároveň si myslím, že díky lidem jako je například J. H. Krchovský tu pořád nějakým způsobem je.

Mně přijdou tvoje básně i hodně moderní, ale přitom nejsou zase módní… ale přece jen, sleduješ současné dění v české nebo i světové literární tvorbě?

Sleduju. Já Ti lehce uhnu z téhle otázky, ale vrátím se, jelikož jak jsi zmínil slovo moderní, vzpomněla jsem si na Irmu Geisslovou, moji oblíbenou básnířku z 19. století. Bohužel není moc známá, ale přijde mi, že ona byla na svou dobu velmi moderní, ale ne módní.

Zpátky k tvojí otázce. Jak už jsem říkala, současné dění v české i světové literární tvorbě sleduju. Například mě velice těší, že u nás vyšel nový překlad Pusté země od T. S. Eliota. Z české současné poezie se mi toho líbí hodně, tak nebudu nic vyloženě jmenovat, ale mám ráda snovost, hravost a tajemství.

Nemáš někdy pocit, že ti tvůj tělesný hendikep bere možnost věci vyjádřit přímočaře, a že tedy jakoby poezie je jednou z cest, jak ovládnout realitu slov i realitu za slovy? Jak nechat svou vnitřní hloubku vystoupat na hladinu?

Rozhodně nemám pocit, že mi hendikep bere možnost věci vyjádřit přímočaře, protože nechci psát polopaticky. Já se za to, že jsem vozíčkářka, nestydím nebo tak něco, ale zase nevidím důvod, proč o tom psát, když to každý vidí na první pohled. Ale ráda tyhle věci používám ve svých textech jako prostředek k vyjádření něčeho jiného. Abych to vysvětlila líp: třeba jsem napsala text, co se jmenuje Oblbovák. To je takový prášek, co se dává před narkózou, jenže v podstatě o něm ten text není. Prostě si tak udělám z nevýhody výhodu. Tím se možná moje texty odlišují.

Já jsem to myslel ještě jinak, ale asi to nebyla šťastná otázka. Říkal jsem si, že vlastně v poezii nemáš žádný hendikep, můžeš všechno a můžeš to líp než druzí, protože poezii umíš psát…

To, že se v poezii může, co si jen člověk zamane, mě baví moc, ale to, na co narážíš, si ještě víc užívám při plavání, protože když mě člověk vidí ve vodě a neviděl by na břehu vozík, tak nepozná, že mi něco je.

Téma vody a plavání bylo hodně slyšet v prvních básních, co jsi mi poslala. Co ještě máš v životě ráda?

Chodím na procházky se svojí asistenční fenkou Timmy, koukám na filmy, poslouchám hudbu, chodím na výstavy, mám ráda různé výlety atd.

Mně ještě přijde zajímavý tvůj vztah k jídlu, jestli nějaký je. V básních často pomocí metafor z běžného jídelníčku dokážeš vyjádřit neuvěřitelné věci. A v jedné z nich někdo ve snu říká: id je cukrárna. Přemýšlela jsi o tom, co tím mohl myslet?

Žádný extra vztah k jídlu, který by se dal nějak okomentovat, nemám. Prostě to jen používám, pokud mám pocit, že se mi to tam zrovna hodí/líbí. Tady na tom textu jsou vidět věci, ke kterým mám rozhodně větší vztah než k jídlu, a to je psychologie a snovost. Zrovna dneska jsem byla upozorněna, že id je cukrárna může být pro některé čtenáře na hranici srozumitelnosti. Nechce se mi to tu vysvětlovat úplně polopaticky, ale id je pojem v psychoanalýze, tedy psychologické teorii Sigmunda Freuda základní složka osobnosti člověka. Id = pudy, jinak řečeno slast.

Píšeš o jídlech, která jsi ochutnala, nebo je to trochu i surreálné? Třeba vůbec nevím, jestli existuje špenátová šťáva…

I když mám surrealismus ráda a svým způsobem mi lichotí, že jsi použil slovo surreálné, tak bych spíš řekla snové. Ale přestože ten text, ve kterém je zmíněna, je dost snový, nevím, jestli se tomu tak říká. Špenátovou šťávou jsem myslela takovou tu vodu, co v něm může trochu zůstat po uvaření, přišlo mi to hezčí než špenátová voda.

Ještě bych se rád zeptal na čtenáře? Máš třeba okruh svých stálých čtenářů z řad přátel? A jak třeba vnímáš odklon od čtení směrem k vizuální kultuře videí, youtuberů a podobně.

Dřív jsem dávala svoje texty na svůj profil, ale to už z více důvodů nedělám. Posílám to kamarádům, kteří buď o ně projevili zájem, nebo mě zajímá jejich názor, protože mám pocit, že mi může něco dát.

Jinak to, o čem mluvíš, bych nenazvala odklon od čtení směrem k vizuální kultuře, ale pouze zmodernizování. Díky booktuberům a bookstagramerům se dělá reklama literatuře a čtení na platformách, kde mladí lidé, ať se to někomu líbí nebo ne, stejně jsou, takže za mě to má podporu. I když samozřejmě je kvalita obsahu různá, ale to platí o knihách všeobecně. Co se mi osobně nelíbí, je instapoezie, ale žij a nech žít.