Největší absurdita psychiatrie
V oboru psychiatrie jistě nalezneme mnoho paradoxů, ale poslední dobou mně vyvstává jeden, který to z mého pohledu dotáhl až na pomyslný vrchol. A paradoxně se ani nejedná o paradox samotné psychiatrie jako spíš zákonů. Hovořím teď o zodpovědnosti psychiatra za svého klienta. Zodpovědnosti doktora za to, co bude člověk, kterého vidí jednou měsíčně na patnáct minut, dělat ve svém volném čase. Zabije se? Doktor má problém. Ublíží někomu? Doktor má problém. A potom se divíme, jak málo je pokrokových psychiatrů, kteří se odváží snižovat nebo vysazovat medikaci. Největší problém totiž nastává ve chvíli, kdy se zjistí, že nemocný neužíval léky a až hororově ve zprávách působí, pokud to bylo s vědomím psychiatra.
Obyčejná vražda třetího stupně ze žárlivosti projde celkem v pohodě. To je přece normální, když chlap přijde domů a načapá ženu s jiným. Z toho obvoďák problémy naštěstí nemá. Dokonce ani rodiče toho vraha nebudou mít před zákonem žádnou odpovědnost za svého syna. Ovšem psychiatr, to je jiná. Ten nejspíš umí číst myšlenky i na dálku a u všech stovek svých pacientů současně, aby mohl v případě nutnosti zasáhnout. A samozřejmě je tak dobře placený, že to dělá nonstop i ve svém volnu, protože ďábel nikdy nespí.
Ten, kdo toto vymyslel a zavedl do praxe by měl nejspíš sám navštívit odbornou pomoc, jelikož prakticky jde o naprostou šílenost. Počet ublížení na zdraví je u duševně nemocných pod hranicí normální většiny, takže nejsme nějaká vraždící monstra. Většinou jsme citlivější bytosti, které si prošli nějakým traumatem a také chceme žít normální život. Medikace nám ho částečně bere, a proto se mnoho z nás snaží naučit žít bez ní. S patřičnou pomocí se to většině z nás může podařit, ovšem v systému, kde takovou pomoc brzdí nejen archaický způsob uvažování, ale i absurdní zákony je to velmi složité.
Dnes už i psychiatrie hovoří o tom, že třetina lidí se dokáže z těžké nemoci zotavit bez dlouhodobého užívání psychofarmak. Jak to ovšem může prakticky fungovat v dnes nastaveném systému, kde se téměř každý doktor logicky bojí dát lidem šanci zjistit, zda to zvládnou? Není už na čase si uvědomit, že v některých případech je touha společnosti nalézt a potrestat viníka až za hranou racionality? Tím vším nechci říct, vysaďme všem medikaci, ale podpořme ty, kteří to chtějí zkusit. Uvědomme si jako společnost, že doktor ve skutečnosti nemá absolutně žádnou zodpovědnost za chování svých pacientů. Ano, bylo by nezodpovědné říct člověku po deseti letech medikace. Tak jo, když chcete vysadit ze dne na den, tak to zkuste. Není třeba hnát věci do krajností, ale přistupovat k přání člověka s respektem, nikoli s despektem, a to i v případě, že má nálepku někoho, kdo snad o sobě ani nemá právo rozhodovat.
