Neobyčejná jízda
Nastoupil jsem do autobusu na své zastávce. Vyhledal jsem místo k sezení a čekal, než se autobus zaplní. Když jsme vyjeli, pochopil jsem, že netuším, kam máme namířeno. Autobus nezastavoval na žádných zastávkách a lidé jen marně tiskli tlačítka k výstupu. Řidič se smál za svými nedobytnými dveřmi.
Zeptal jsem se svého souseda, kam si myslí, že jedeme, a on řekl: „Do pekla.“ Zasmál jsem se, ale můj soused smích neopětoval. Nežertoval.
A pak mě to napadlo – možná, že ten autobus, na který jsem nastoupil, je sám peklem.
Jeli jsme dlouho a já koukal z okýnka, ale nic jsem v temnotě neviděl. Někdo musel vypnout pouliční osvětlení. Ostatní cestovatelé na chvíli přestali komunikovat a jen stoicky čekali, co se stane dál. Jeli jsme dlouho a zlověstné ticho se střídalo s tichým šepotem cestujících.
Neměl jsem potřebu jít na záchod a z toho, co jsem vypozoroval, jsem nebyl jediný. Žil jsem v realitě, kde máloco dávalo smysl.
Plynuly dny, ale nadále bylo za okny temno. Přestal jsem se bát, že jsem se ocitl v pekle, protože teď už jsem si tím byl jistý.
A pak přišel den, kdy autobus zastavil u zastávky, ze které jsme vyjížděli. Otevřely se dveře a cestující vyskákali ze dveří. Vyšel jsem i já a vydechl blahem. Čerstvý vzduch měl něco do sebe. Přešel jsem ke skleněné zdi trafiky a zahlédl bílé vlasy i vousy. Zestárl jsem o několik desetiletí. A pak můj zrak přejel titulní stránky novin a časopisů a zahlédl to samé datum, kdy můj autobus vyjížděl.
Hluboce jsem si povzdechl a vydal se na cestu domů. Rozhodl jsem se, že pojedu metrem.
Děkujeme za fotografii zdarma od autora se stránkou na https://pixabay.com/users/stocksnap-894430/
