O duši a těle bojovníka
Mým prvotním záměrem bylo napsat něco o bojových uměních a násilí. Obojí jsem zažil. Ale pak mě napadlo, že by dávalo větší smysl napsat něco o tom, co z člověka dělá bojovníka. A abych se držel tématu tohoto čísla Na scestí, budu psát o duši a těle.
Tělo bojovníka může vypadat všelijak. Podívejte se na lidi, kteří propadli sumu. Na mě nejvíce zapůsobilo, když jsem chodil v Londýně na lekce parkouru a freeruningu, jak instruktor začal mluvit o tom, že je dobré mít silné tělo, aby vás ochránilo, když se něco posere. Třeba když spadnete z výšky. Vypracované tělo toho prostě vydrží víc. V bojovém umění, které se jmenuje Bujinkan (což je v podstatě devět japonských bojových uměních, které praktikovali samurajové a ninjové), zase existoval koncept ukemi. Šlo o to spadnout tak, aby si člověk neublížil. Trénovaly se pády do všech stran a co nejvíce kotouly. Instruktor jednou prohlásil, že na ukemi se pozná úroveň výcviku jedince. Já jsem trénoval ukemi asi rok na betonu, až jsem došel k výsledku, že mě kotouly i se skokem prakticky vůbec nebolely. Šlo o cvik a správné užití těla. Ze začátku bolest a modřiny, později plavný pohyb.
V Systemě, což je ruské bojové umění, se zase učilo přijímání úderů. Tělo se pohybovalo tak, aby cizí úder udělal co nejméně škody. Tohle jsem si vyzkoušel, když mě v Londýně přepadli dva černoši. Jeden na mě šel zezadu, a když jsem se otočil, dal mi pravý hák, ale já se pohnul s úderem, a tak mě pěst skoro nezasáhla. Moje tělo mělo za sebou trénink, který se objevil i v situaci, kdy mi adrenalin nedovoloval využít žádné složité techniky. Což je další zajímavý jev. Tělo bojovníka by se podle mě mělo pohybovat instinktivně a bez myšlenek. Protože na nějaké přemýšlení není čas ani prostor.
Násilné situace vyvolávají psychické stavy, ve kterých toho člověk není schopen moc udělat. Může třeba zamrznout. V Systemě jsme se učili dechová cvičení, která nás dostávala do stavů, které byly podobné stavům zažívaným při násilných situacích. Člověk si tak mohl zvyknout na pocity, které by ho jinak mohly omezovat v pohybu. Dech byl cenný nástroj a pomocník.
Rád bych napsal něco o duši bojovníka, ale to je koncept, o kterém mám mnohem menší povědomí než o těle. V Bujinkanu se říkalo, že by člověk měl mít laskavé srdce. Což je zajímavý koncept v bojovém umění, kde se trénují techniky, které protivníkovi mohou vážně ublížit. Ale já to chápal tak, že si máme navzájem pomáhat. A trénovat dobrou etiketu, chování, které je laskavé. Mít lidi rád, i když třeba nejsou úplně perfektní.
V parkouru i bojových uměních mě ale nejvíce ovlivnil přístup ke strachu. Nešlo o to, že bychom se neměli bát. Strach je užitečný indikátor. Ale nebylo od věci se strachem pracovat. Šlo o to mít odvážnou duši. A to je podle mě něco, co si může odnést každý, kdo se věnuje čemukoliv. Že je dobré učit se překonávat strach nějakým bezpečným způsobem. V násilných situacích je to tvrdý oříšek. Protože někdy stačí málo k vyřešení situace, jindy člověk může hodně narazit. V té době, kdy jsem se věnoval bojovým uměním, jsem vstoupil do několika málo násilných situací a díky tréninku to nedopadlo špatně. Ale po tom předem zmíněném přepadení v Londýně jsem byl třeba na dlouhou dobu traumatizovaný. Sice jsem se ubránil a utekl, ale po nějakém týdnu jsem se bál všech černochů a na cestě, kde mě přepadli, jsem se klepal. Ale myslím, že i toto trauma, tento strach, jsem časem nějak zpracoval.
Co napsat na závěr? Snad jen to, že bojovníkem může být každý. Nemusí mít bojovné tělo, ale může mít bojovného ducha. A to naprosto stačí. A z mé zkušenosti funguje trénink bojových umění na strach z lidí a násilných situací. Buduje sebevědomí a schopnost vypořádat se se strachem.
