Objektivem citlivosti: Rozhovor s fotografkou Sandrou Sedleckou

Jak ses dostala k focení? Byl to tvůj sen už od dětství?

Sama nad tou otázkou přemýšlím, protože si nejsem moc jistá, ale myslím si, že mě k tomu přivedla moje máma. I když nebyla fotografka a neměla žádnou profesionální zrcadlovku, je dost umělecky založená. Vzpomínám si z dětství, že vždycky ráda fotila. Měla kompaktní fotoaparát a kdykoliv jsme jeli na výlet, foťák s sebou brala a přišlo mi, že do toho byla i dost zapálená. Měla k tomu jiný přístup než většina lidí, nad kompozicemi přemýšlela. Počkala si na lepší světlo, a když fotila třeba motýly, byla schopná hodinu nehnutě ležet, aby chytla správný moment. To bylo samozřejmě na analog, na filmy, které vyvolávala v labu.

Hodně mě ovlivnil napůl fiktivní, napůl autobiografický snímek o fotografce Diane Arbus. Asistovala svému manželovi, který byl portrétní fotograf. Ona sama si ve volnu chodila fotit pro sebe. A před čtyřicátým rokem měla najednou všeho dost, opustila rodinu a vydala se cestovat s foťákem po Státech. Fotila hlavně lidi, kteří na tom byli sociálně hůř nebo měli postižení. A je to jedna z největších fotografických postav v dějinách. Její fotky mají dneska hodně velkou hodnotu. Takže to bylo moje první setkání s fotografem. Nebo s tou realitou, že většina fotografů si procházela těžkým životním obdobím, třeba deprese nebo úzkosti pro ně byly běžnou věcí a foťák pro ně měl terapeutickou hodnotu. Tehdy jsem se víc začala zajímat o fotografy, někteří z nich žili, někteří už ne.

V roce 2013 jsem se přihlásila na workshop analogové fotografie. Jsem si řekla, že bych se chtěla řemeslo naučit od píky.

Netajíš se tím, že máš zkušenost s hraniční poruchou osobnosti. Jak tě ta zkušenost obohatila v tvorbě?

Ze začátku byla fotka tím, jak utéct z reality hraniční poruchy osobnosti nebo z té informace. Když mě diagnostikovali, bylo mi 23 nebo 25. Řešilo se to, ale tím, že ty moje záchvaty nebyly až tak drsné, abych musela být hospitalizovaná, se to bralo pozvolna. Až když to bylo neúnosné, se to potom řešilo skrz medikamenty. Nějakou dobu trvalo, než jsem se dostala k odborníkovi, který mi dokázal pomoct. A jak jsi říkala, že se tím netajím, když jsem to zjistila, byla to pro mě na jednu stranu úleva, ale na druhou stranu jakože „nee!“. Nee, to je jenom nějaké přecitlivění, to zmizí. Nechtěla jsem to. Takže si myslím, že ta fotka měla být ze začátku únik z reality a snaha o přikrytí toho, že mám fakt problém a že ten život nebude jednoduchý. Ale zároveň jsem pochopila, že když vezmu foťák a jdu si sama městem nebo přírodou… A nechám hlavu, aby si dělala, co chtěla a nebojím se tomu postavit čelem, tak že mi to pomáhá být vnímavější fotograf. Nemůžu říct lepší, protože ta fotka je komplexní záležitost.

Spousta lidí, kteří si mě najmou, mají moje fotky rádi, protože nejsou úplně typicky dokonalé, možná by je neotiskli v nejúžasnějších časopisech, je to prostě reportážní fotka, bez obalu většinou, jsou tam třeba různé momenty, kterých si všimnou třeba jenom aktéři těch momentů, tím jak je člověk v hraniční poruše víc senzitivní, víc dokážu vycítit atmosféru a emoce lidí, líp zachytit momenty. Není to strojené, že kloužeš jenom po povrchu, ale v určitém momentu je tam něco, co toho diváka vtáhne dovnitř. Takže bych řekla, že je to hlavně zvýšená senzitivita.

A hraniční porucha pomáhá v tom, že vždycky se ze sebe snažím vydat maximum, nikdy to neodfláknu. I když jsou samozřejmě zakázky, který mě baví míň. Je tam hraniční vlastnost: „Co si o mně pomyslí, když to nevyfotím dobře?“ A to mě donutí být precizní, udělat to nejlíp jak umím.

A možná i vlastnost, kterou míváme, že nedokážeš věci nechat být, tam taky hraje roli. Dokud nemám pocit, že je to přesně ono, tak od toho neodejdu.

Nebo i to, že mám nižší sebevědomí, nezpůsobí, že by ze mě lidi měli strach nebo že je úplně převálcuju. Takže si myslím, že když se člověk chová tak, aby ho hraniční porucha úplně neovládla, dají se tam najít vlastnosti a rysy, který ti pomůžou v tvorbě.

Jak vznikl projekt borderlineland?

Vznikl tak, že jsem poznala v určitým období dvě holky, Báru Žižkovou a tebe, se kterými jsme později založily spolek Nejsem psychopat. A to bylo moje první cílený setkání s lidmi, kteří mají zkušenost s hraniční poruchou osobnosti. Bylo to v době, kdy jsem se rozhodla, že už nechci diagnózu odmítat a že chci od života víc než představu muset být v invalidním důchodě celý život, že se o mě bude pořád muset někdo starat, protože tak trochu to i vypadalo, moc jsem neměla motivaci to změnit, i když moje rodina se mě snažila podpořit. A možná díky tomu jsem došla k uvědomění, že se můžu pokusit ve svém životě dosáhnout něčeho víc a že bych se mohla s hraniční poruchou zkusit skamarádit. Díky vám jsem pochopila spoustu souvislostí, byla jsem i zvědavá, jak to funguje tady u nás, jaká je tady péče. A samozřejmě jsem byla nejvíc zvědavá na terapii a zotavení, o kterém jsem předtím vůbec nevěděla. A tehdy vznikl nápad fotit právě „hraničáře“ a pokusit se něco mezi dokumentem a uměleckým souborem a přiblížit skrz nějakou výstavu svět „hraničářů“. Ale když jsem udělala prvních pár fotek, zjistila jsem, že na to ještě nemám sílu a nejsem na to ještě připravená. Když někoho fotíš a tomu člověku není dobře, tak se to na tebe přenese. Sama jsem ještě nebyla zotavená. Tak jsem se rozhodla foťák po letech namířit sama na sebe a udělat nějaké autoportréty, abych si zkusila vyjádřit emoce. Nedávno jsem díky jedné pedagožce Ditě Pepe z Institutu tvůrčí fotografie dostala k informaci o terapii ve fotografii, ona skrz fotografii zpracovává své životní trauma.

Ve větším jsem to nastartovala po operaci čelisti, kdy jsem byla asi tři měsíce zavřená doma. Byla jsem hodně izolovaná a ten foťák jsem použila na zachycení jednoho svého dne, který jsem strávila většinou na sedačce. Některé fotky jsem použila na naše články na webu Nejsem psychopat. Jinak jsem fotky nikomu neukazovala. Zjistila jsem, že mi to pomáhá zamyslet se nad svým stavem a líp si ty myšlenky zpracovat. V době, kdy jsem začala studovat VŠ, jsem začala docházet k jednomu fotografovi, který po nás chtěl, abychom zkusili nafotit svoje emoce a bavili jsme se o tom. Jinak jsem se věnovala spíš reportážní fotce a všimla si mě jedna pedagožka, Štěpánka Stein z Institutu tvůrčí fotografie, která je sice reklamní a módní fotografka, ale je nesmírně vnímavá a citlivá. Tak jsem jí ukázala svoje fotky z reportážního souboru, který neměl žádný větší přesah, a ona mi to hrozně strhala. Řekla mi, že je vidět, že jsem hotový fotograf, ale i když to jsou řemeslně dobře zpracované fotky, nemají hloubku. „No dobrý, ale to téma? To je trapný!“ Úplně mi to shodila. Tehdy jsme spolu jely vlakem z Opavy do Prahy a celou tu dobu jsme si povídaly i o dost osobních věcech. Zeptala se mě, že když jsem tak vnímavá, jestli nefotím i jiné věci kromě reportáží. A já jsem se osmělila a ukázala jí čerstvý soubor, který vznikl, když jsem po delší době zase začala brát antidepresiva. Ten nástup je náročný a je těžké v tom být. A i když víš, že je to otázka tří týdnů nebo měsíce, tak nevíš co se sebou, je ti mizerně. Já jsem se snažila normálně pracovat, ale jinak jsem nebyla schopná ničeho, tak vznikl můj první ucelený soubor, který se zabýval mými pocity. Sebrala jsem odvahu a Štěpánce jsem ho ukázala, ona na mě přísně koukala. „Tohle je vaše letošní klauzura?“ „A myslíte, že by mohla být?“ „No tohle foťte, tohle dělejte, to je úplně super!“ Nakonec mi moji klauzuru vedla. Upozornila mě na to, že jdu s kůží na trh před celou školou. Ale zároveň mi vysvětlila, že když se rozhlídnu po škole, tak si tam každý druhý něčím prochází. Pedagogům se soubor líbil, přizvali mě i na výstavu do Bratislavy.

Co plánuješ po skončení studia?

No, to kdybych věděla (smích). Já vlastně nevím, protože to ještě nějakou chvilku potrvá. Teď mě čeká bakalář a určitě chci pokračovat i na magistra. Už mám co vystavovat, už mám od Štěpánky schválený celý soubor, který bychom chtěly vystavovat. Teď mě čeká oslovit galerie, kterým by se to líbilo, ideálně nějaké, které mají ve světě fotografie zvučnější jméno. Výstava nebude jen o fotografiích, ale budou tam i instalace, které mají návštěvníka uvést do toho, jak vnímám svět. V prvním roce magistra bych chtěla oslovit pár spolužáků a vyrazit na jeden z největších fotografických festivalů do francouzského Arles. Jezdí tam fotografické celebrity. Chtěla bych začít publikovat v tom smyslu, že bych vydávala fotografické knížky, poučné a osvětové. Chtěla bych, aby byly o naději na zotavení z psychických potíží. Chtěla bych taky zkusit reklamu, ale spíš jen si to vyzkoušet. A určitě bych se chtěla vrátit zpátky k analogu, k nějakým starobylým technikám.