Od Velvet Underground k máničkám
Když prohlížím útržky svých vědomostí, zajímá mě, co říct a co neříct o tom, jak mě ovlivnil hudební underground normalizačního Československa. V osmdesátých letech jsme byli odkázáni na sporé nahrávky a také na svůj věk. Odkojeni Hložkem a Kotvaldem či Michalem Davidem, v lepším případě Miroslavem Žbirkou, jsme se začali zajímat o rockovou muziku. Ušima nám prosvištěl Pražský Výběr, když potom ti šťastnější z nás přišli do školy s walkmanem, zazněla od nás závistivců otázka: “Co posloucháš?” Když zněla odpověď: “Garáž,” byli jsme už v obraze!
Nepokrytě sexuální texty a baryton Tonyho Ducháčka rámovaly pěkně rytmické pasáže, kde se slévaly kytara a saxofon. Čuměli jsme na film Hudba 85 v klubu Prosek a hltali záběr, na kterém si Tony posílá pivo s dlouhovlasým sebevědomým chlapem. Už jsme znali jeho hlas z písničky Houby, která vyšla na samizdatové kazetě Garáž, na tu nemáš. Ten hlas se nedá zapomenout: “…muchomůrky bílé, bělejší než sněhy, sním je k ukojení své potřeby něhy,” zpíval opravdu Mejla Hlavsa, frontman zakázaných Plastic People of the Universe (PPU).
Tak to bylo poprvé. Naštěstí přišla revoluce. A undergroundu začaly být plné kluby. Garáž hrála dál stejně jako Hlavsova Půlnoc, ale i Filip Topol a Psí vojáci a mnozí další.
Až později jsem naposlouchával stará alba těchto muzikantů.
Proč právě underground?
Jedno z nejjasnějších vysvětlení je to, že zakázaná kapela PPU se dozvěděla o psychedelické hudbě the Velvet Underground z New Yorku, a ta se jí zalíbila natolik, že svůj styl zacílila podobným směrem. Jiná verze téhož příběhu je, že v komunistickém a estébáckém Československu výrazně rytmická a tvrdá hudba s jamy a disharmonickými pasážemi nejen saxofonových a kytarových sól a hlukem představovala přímé ohrožení “socialistického” životního stylu. A tak musela do podzemí pod přímou hrozbou násilí a policejní represe. Historické dokumenty o bití a věznění vlasaté mládeže, tzv. mániček, jsou dnes veřejně dostupné.
Jak na tom byl americký vzor? Lou Reed a John Cale s kapelou Velvet Underground také bojovali svou bitvu s nezájmem nahrávacích společností. Producentem jejich prvního alba se stal v roce 1967 pop-artový umělec Andy Warhol, který na hrající kapelu promítal filmy ve své Factory.
Návštěvník z Francie
Byl jsem zrovna bez práce a blbě studoval, když se v Praze objevil Ronan. Mladý kluk z Rennes, který si koupil desku Plastic People of the Universe, a tahle tvrdá muzika mu učarovala. Natolik, že se chtěl o českém undergroundu dozvědět víc a během svých studií na filmařské škole pojal plán natočit o těchhle zakázaných zpěvácích dokumentární film. Přijel do Prahy a rozhlížel se. Nevím, jakým řízením osudu se o něm dozvěděla kamarádka ze studií a poslala ho za mnou.
Povídali jsme si spolu o undergroundu a měli možnost sdílet, co se nám na té muzice líbí. Velmi nejistě jsem mu překládal některé texty od básnických velikánů Wernische a Bondyho. Dokonce mě pozval, abych mu tlumočil při rozhovoru s jiným z mých idolů, Mikolášem Chadimou (MCH Band). Ten vysvětloval rozdíl mezi pravým (tvrdým) undergroundem a “šedou zónou”, která byla v hudbě pronásledována jen málo. Paradoxně jsem usoudil, že mě ze všeho nejvíc hudebně zajímá právě tato pro mne nesmírně barevná šedá zóna, včetně Mišíka, Merty nebo Skoumala s Vodňanským či Pražského Výběru.
Český živel
Zatímco Ronan navázal úzký kontakt s básníkem a zakladatelem dříve zakázané kapely DG 307, Pavlem Zajíčkem, já jsem spolu se dvěma nadšenci pro muziku zakládal svou kapelu Le Kapr. Jeden známý nás tehdy nazval undergroundem v poměru ke svému počínání v “hlavním proudu” muziky na české scéně. Mně to může lichotit, ale nezlomilo to můj obdiv ke všemu, co bylo za komunistů zakázáno. Poslouchám nahrávky Šafránu, Marty Kubišové, Karla Kryla, MCH Bandu a všech novovlnných kapel, zvěčněných ve filmu Hudba 85.
Zanedlouho po spolupráci s Ronanem jsem se psychicky roznemohl. On si našel v Praze dívku a práci a vídali jsme se méně. Po svém vyváznutí z blázince jsem měl těžké období, ale přítel mě neopustil, a po čase mě pozval do Akropole na koncert Plastic People of the Universe. Neodmítl jsem jen kvůli tomu, že to byl on. A koncert jsem si skvěle užil! Tahle parta včetně Mejly Hlavsy hrála parádně, moderně… Nebylo to poprvé, co jsem Mejlu zažil stát na pódiu, ale poprvé s Plastiky! Jsem vděčný, že jsem tohle zažil.
Další příležitost slyšet PPU, ale už bez zesnulého Mejly, přišla až při kampani Karla Schwarzenberga na Kampě. A tak se kruh uzavřel, kapela, co se o politiku nechtěla starat, když byli u moci komunisti, hrála na předvolebním mítinku TOP 09. Karel se mi podepsal na volební program, kapela hrála hezky, ale pro mne legenda skončila.
