P. K.: Obrana před depresí?
Neváhejte ani vteřinu a utečte do stodoly!
Vážení čtenáři, za 30 let novinařiny se mně nic podobného nestalo! Pořídil jsem rozhovor s mužem, kterému jsem stihl položit jedinou otázku. A on odpovídal a nebyl k zastavení! Nejprve však musím připomenout, že osoba s nejdelším jménem na světě je Adolph Blaine Charles David Earl Frederick Gerald Hubert Irvin John Kenneth Lloyd Martin Nero Oliver Paul Quincy Randolph Sherman Thomas Uncas Victor William Xerxes Yancy Wolfeschlegelsteinhausenbergerdorff, Sr. Má 180 písmen, jméno se zrodilo v roce 2017 na britských ostrovech. Málo se ví, že ani Česko nezůstává stranou a šplhá se tak na jeden z vrcholů Guinessovy knihy rekordů. Chci vám představit osobitého muže z Panství Lederhaus v Leči u Litně ve Středních Čechách. Jak bychom jej mohli nazvat? Petr Jerry Lady Bella, Beran von Baron, Lucrecia Borgia, AC+DC, Salamandra, Myši Beze Jména Kadeřábek (61). Fiktivní jméno má 81 písmen. Není vyloučeno, že se jejich počet brzy zvýší.
Široko daleko se o tobě ví, že jsi utekl z civilizace a že teď žiješ – řekněme – dost nekonvenčním způsobem života. Co tě k tomu vedlo a jak tedy tvůj nový život vypadá?
“Je to jednoduchý. Vyrůstal jsem v Řevnicích, tam to bylo ještě v pohodě. V patnácti letech jsem se vyučil silnoproudým elektrikářem, ale dodnes to neumím. Bavily mě auta, rozebíral jsem starý bolševický mopedy, skútry, velorexy, sousedovi jsem se hrabal v autě, rozebral ho do posledního šroubku a skládal ho zpátky půl roku. Po vyučení jsem pracoval v Praze na Hlavním nádraží a ve 23 letech jsem šel na vojnu. První rok nic moc. Poslali mě na Slovensko do Popradu, měl jsem tam opravovat vysílačky pro lampasáky, aby se v atomové válce mohli dorozumívat. Jenže já jsem vysílačkám vůbec nerozuměl a dodnes nechápu, že lampasáci si toho za ty dva roky vůbec nevšimli. Po vojně jsem nastoupil ke drahám. Silnoproud, troleje, měnírny. Pak ze mě udělali mistra, taky tady si nikdo nevšimnul, že mě silnoproud vůbec nebaví, že to neumím a že tomu vůbec nerozumím. Dřív se na drahách hodně kradlo. Jednou tam policajti sebrali hned 15 nádražáků a zavřeli je za katr. Další kolegové dost chlastali. To taky nikomu nevadilo. Hele, chceš pivo? Ale mám jen nealko. Pak přišel rok 1989 a já si založil malou firmičku. Slaboproud. Dělali jsme elektroinstalaci. Trvalo to dva tři roky. A přímotopy. Pak šlo všechno ke dnu, převálcovaly nás větší firmy. Měli jsme dluhy na zdravotním i sociálním pojištění. Když mně bylo 40, šel jsem dělat do jedné vodárenské firmy, to mě taky moc nebavilo. Tenkrát jsem si řekl, že se na všechno vykašlu a odejdu někam do klidu a míru. V roce 2014 jsme se ségrou prodali barák po rodičích za 4 mega. Jenže mně umřela manželka, tak jsem část peněz dal ségře a potomkům. Toužil jsem po pozemku. Někde stranou si postavit barák, kde bych žil jako poustevník. Najednou se kolem mě začali motat úředníci, abych se tam přestal rozkoukávat, jinak že bude zle, protože jim tam chci postavit panelák! A jak jsem tak hledal nějaký ten klid, kámoš mně řekl, že ví o prázdné stodole, že je volná za 2 tisíce měsíčně. A že si nájem můžu u majitele odpracovat. To taky dělám a vyhovuje mi to. Dohodli jsme se a já si celou stodolu přebudoval v obytný dům. Jsem spokojenej, mám trochu odlišný názor na hodnoty než většina lidí. A až mě majitel vyhodí, půjdu bydlet ke kámošovi na chatu. Nebo rovnou do domova důchodců. Ve stodole jsem začal žít ze dne na den. V zimě se musím starat o to, aby bylo ve stodole teplo. Támhle mám americký kamna.. A v létě třeba lítám kolem stodoly s kosou na trávu. Žiju v bordelu, spousta ženskejch by to nedala. Ale jsem svobodnej člověk. Dřívější chmury a deprese 
odpluly a já mám svatej pokoj. Lidé z paneláků jsou strašně zhýčkaní, já se musím stále o něco starat. Když mně neteče voda, musím ji opravit, lidi z paneláků by si zavolali opraváře. Najednou jsem začal milovat zvířata. Začalo to tím, že jsem si jednou do stodoly přinesl vyhublou opuštěnou kočku. Pak jsem četl nějaké inzeráty a najednou jsem četl o tom, že někdo prodává mývala, to bylo v roce 2018. Tak jsem ho koupil, vyšel na 6 tisíc. Inzerátů tam bylo docela dost. Tady si můžeš koupit třeba králíky, koně za 150 tisíc, papoušky, kanáry, lvy, pumy a další kočkovité šelmy. Staršího lva pořídíš zadarmo, ale musíš se o něj hodně starat, na to nemám čas. Dokonce jsem našel inzerát, že někdo prodává klokana, ten vyjde na nějakých 45 tisíc. Lidi z paneláků by asi dost čuměli. Kvůli mývalovi jsem musel ve stodole vyrobit klec s tunelem na oplocený výběh, protože mývalovi musíš vytvořit zázemí. Dostal jméno Jerry. Pak jsem koupil dvě ovce, jmenují se Lady a Bella. Beran dostal jméno Beran von Baron, kočka je Lucrecia Borgia a pro dvě činčily jsem vymyslel jména AC a DC. Mám ještě malého krokodýla Salamandra. Jednou jsem tady ve stodole uviděl čtyři myši, ty jsem pojmenoval Beze Jména. Jenže ty potom sežrala kočka Lucrécia. Byly tu i krysy a potkani, ti také najednou zmizeli. Jsem svobodnej člověk. Když bylo podnikání, měl jsem stále z něčeho nervy, teď na spoustu věcí nemusím myslet. Lidi z paneláku závidí, že můžu každý den kopat krumpáčem. V paneláku bych se znovu zbláznil. Jednou za měsíc hraju v kapele v blízké hospodě. Jen tak, třeba za cigarety. Sem do stodoly za mnou jezdí kamarádi na motorkách, já sám mám doma 8 mopedů, ve kterých se občas hrabu, jednoho polského fiata z dob totality, samo sebou trabanta, abych nevyšel ze cviku. Žiju jako poustevník a chci si pořídit další zvířata. Už pro ně vymýšlím jména…“.
Děkuji za rozhovor!
IVAN BŘEŠŤÁK
