Patřím do undergroundu

Patřím do undergroundu?

Už asi dvanáct let jsem lékařsky uznaný jako nemocný paranoidní schizofrenií. Jak se ke mně ta choroba vlastně dostala? To nedokážu posoudit, ale můj otec měl tu samou diagnózu, kterou mám já, podobně jako i jeho rodiče. Ti si užili léčení v hluboce komunistické době, která měla svá vlastní specifika. Všichni tři byli věřící, takže se jim i skrze to nedostávalo té správné péče. Nebo dostávalo, jak by se to dalo ironicky pokřivit. Na rodině se to tak všechno pořádně podepsalo. Otec se pokusil o sebevraždu, už když mi byly jenom čtyři roky. Musel zvládat dvě zaměstnání ( přeučil se z řezníka na kuchaře ) a taky se pěkně ohánět, ale tři děti na něj už byly asi moc. Z nemocnice ho tedy hned odvezli do léčebny v Bohnicích. Naše máma to pak měla velmi těžké. Naštěstí nám ale hodně pomáhali její rodiče. Dnes na ně taky rád vzpomínám, protože si otcovy rodiče už skoro nepamatuji, ti totiž umřeli příliš brzy. Ze strany mámy byli naštěstí všichni duševně zdraví, tak to nám se sourozenci pomohlo, ale přesto asi nemoc, kterou měl otec, úplně nechápali. Kdysi se o psychiatrických chorobách jenom tak trochu šeptalo bokem. I dnes se kvůli tomu pořád pracuje na destigmatizaci vydatně. Mému otci už nemoc svým způsobem zůstala zapsaná a prováděla ho až do nedávného konce života. V Bohnicích byl ale jinak oblíbený, hlavně u týmu spirituální péče. Byl přátelský, ale s rodinou se později příliš nestýkal. Většinu času trávil na pavilónu č. 15, ke konci života byl umístěn v Lázních Letiny, kde byl spokojený. Taky už skoro ani neviděl, měl totiž 18 dioptrií. Svým způsobem patřil do skutečného undergroundu. Patřím tam tedy i já?

Dětství si nevybavuji tak jasně, protože teď mám problémy se zařazením situací do různých časových období svého života. Jako první si kromě několika útržků vzpomínek ( třeba když jsem si hrál s vláčkem ) vybavuji naše stěhování z rodných Vinohrad do pražských Modřan. Z bytu o jedné velké místnosti jsme se totiž dostali do sídlištního bytu o třech místnostech a kuchyně. Bylo to docela pěkné umístění, měli jsme před sebou jenom školu a za ní už byl jen les a louky. Brzy jsme se skamarádili s dalšími dětmi z domu. Naše rodiče spojovala práce pro Palác kultury ( dnešní Kongresové centrum na Vyšehradě ), asi šedesát bytových jednotek v jedenáctipatrovém paneláku tam tak patřilo. To nebylo špatné, jako dítě jsem tak Pakul trochu víc prošmejdil. Když si můj otec ublížil, docela dlouho jsme ho potom neviděli, ale bylo to asi závažné, protože se stal invalidním důchodcem. Pamatuji si, jak se na nás jako na děti dívali dospělí sousedé. Taky asi nechápali, o čem je vlastně psychiatrická léčba. My se sourozenci byli ale normální, hravé děti, navíc s dobrými prarodiči. Ve školce jsme museli poslouchat, ale cesta školou už byla o něco lepší. Bylo to sice ještě v době reálného socialismu, ale přicházela už přestavba a další opravné činnosti společnosti. S tátou jsme poslouchali Hlas Ameriky, o kterém jsme ale nesměli mimo rodinu mluvit. Taky jsem s ním četl barevnou dětskou Bibli, takže mu můžu poděkovat za tu přenesenou víru z dětství. Měl jsem v té době zatím dva sourozence, kteří byli o trochu rvavější než já, ale vycházeli jsme spolu jinak dobře. Ve škole mi to šlo, takže když jsem šel na zkoušky na školu s rozšířenou výukou jazyků, dopadlo to dobře. Pamatuji si, že jsem ukryl sešit s matematikou, kde jsem měl jednu čtyřku, ale ostatní se porotě zalíbilo, takže do třetí třídy jsem už jezdil na Pankrác. Měli jsme tam opravdu dobrou partu. Kamarádi měli výborně fungující rodiny, ale já jsem o tátovi skoro nemluvil. Trochu se tomu divili. Už první obrázek, který jsem měl namalovat do školy, měl být o tom, co nejčastěji dělá můj táta. Popravdě jsem ho nejvíc znal, jak leží v posteli a má ruku na hlavě, která ho bolí po užívání prášků. To byla ještě ta náročná medikace psychiatrických léků první generace. Hodně jsme toho ale se sourozenci zažívali s dědou, který byl vyloženě rodinný typ. Nechyběli jsme na místech, kde pražské děti mají být, třeba na Vltavě na parníku, v bistru Koruna na zmrzlinovém poháru nebo v Juldě Fuldě-PKOJF. Našimi dětskými hrdiny byl Sandokan, Vinnetou a později Superman, když nám prastrejda pouštěl video ze zahraničí.

Pak přišla ta velká změna, Sametová revoluce. Rodiče v naší třídě nechtěli, abychom se ve škole nadále učili rusky, kromě angličtiny jsme tedy měli ještě němčinu. Spolužáci taky jezdili do dříve zakázané ciziny, my jsme před touto změnou jezdili s dědou taky jen do NDR. Pamatuji si ale, jak jsme tam přesto někde u Berlína sledovali západoněmeckou televizi a najednou to všechno mělo být i u nás! Můj otec už byl taky častěji s námi doma, učil se trochu anglicky a věci byly jakoby jasnější a snesitelnější. Ve škole jsem pořád o tátovi nemluvil, ale spolužáci byli radostnější, což se mi líbilo. Mladší sestra šla taky do výběrové školy a zdálo se, že i věci doma půjdou lépe. Otcovi ale nechali pořád plnou hrst prášků, které musel stále užívat. Navíc psychiatrie byla pořád značně stigmatizovaná. Vypadalo to, že jsme jako děti zdraví. Ale s tátou to nebylo příliš jednoduché, nemoc mu zůstávala. Modlil se hlavně za to, aby vyhrál ve Sportce, což mi přišlo jako dost nesprávné. Dospělí nám v rodině přitom nijak nedávali najevo, že máme málo peněz, což se projevilo i se změnami ve státě a ekonomice. Otec byl pořád invalida, ale pomáhali nám i nadále prarodiče. S dědou jsem už na základní škole chodil o víkendech na melouchy, byl totiž pokrývač a já si tak něco vydělal. Viděl jsem díky tomu mnoho z Prahy z výšky, což se mi hodně líbilo. To jsem ale ještě nevěděl, jak se vlastně dostanu k undergroundu. Byl jsem vždy zaměřený humanitně a chtěl jsem jednou pracovat nejlépe jako novinář nebo spisovatel, tak mě to tedy k fyzické práci jako k zaměstnání nelákalo. Střední školu jsem strávil na pražském Jižním Městě. I tam jsem si našel dobré kamarády, ale i těm jsem nic nepovídal o svých rodičích, což jim bylo trochu divné. Mně se přeci jen zdá, že už tam někde začaly mé duševní problémy. Občas jsem mluvil o věcech, kterých se trochu báli. Skamarádil jsem se taky, kromě jiných, s klukem, který měl samé jedničky a domácí knihovnu o dvou tisících svazcích. To mě docela nalákalo. Vybavuji si, jak ho jednou po škole doprovázím a přitom se dívám na pěkné zadečky svých spolužaček. On mě ale nasměroval k sobě domů, kde jsme procházeli magickou a ezoterickou literaturu. Vnímal jsem, že je v tom cosi temného, ale i tak mě to hrozně zajímalo. Byl jsem tím jakoby unesen a do magie jsem se úplně ponořil. Kamarád navíc jednou dostal tip na zajímavou přednášku společnosti jménem Universalia. V tu dobu mi mělo být už divné, že mě tam nějak divně bolí hlava a trochu se dusím. Přišli jsme na setkání, kdy se mezi lidmi něco začalo jakoby bortit. Mladí členové té společnosti se spojili s nějakým panem Pikartem, který mluvil o společném snu, ve kterém ostatní nepřijali stůl plný dobrot a tedy asi díky tomu nepřišlo k lepšímu fungování té magické společnosti. S kamarádem jsme se tam začali bavit s pánem, který byl najednou na druhé straně členů té společnosti. Poté jsme zjistili, že jde o velmi známého českého hermetika a hvězdu undergroundu Vladislava Zadrobílka, který měl taky vlastní knihkupectví a antikvariát. Cítil jsem tam opravdu zvláštní atmosféru, když se zlomil ten víceméně undergroundový spolek.

Později jsem měl podivné sny a zvláštní stavy. Zůstal mi větší zájem o děvčata a byl jsem tak docela normální puberťák, ale stále jsem si víc užíval i ezoteriky. Ve známém knihkupectví v Dlouhé ulici mi dokonce jednou do ruky přímo vypadla knížka o astrologii. Úplně jsem jí pak hltal. Už v patnácti letech jsem tak začal dělat své první horoskopy. Ve škole jsem se však zhoršil a musel nakonec dělat reparát z matematiky. Byl jsem pořád katolicky věřící, ale nějak jsem to víc mixoval s ezoterikou. To asi nebylo dobré. Chtěl jsem zapůsobit na spolužačky, ale magie mě jakoby stále víc držela a v hlavě jsem přitom měl různé podivné myšlenky. Nějak jsem si uvědomoval, že to není dobře, navíc znovu přišly velké problémy s otcem, hlavně po tom, co se narodil můj mladší bratr. Otec u nás doma už dlouho nepobýval, byl stále častěji v Bohnicích a v chráněném bydlení, ale přeci jenom pracoval, třeba i jako pomocný kuchař v mezinárodním hotelu. V pubertě jsem se s ním často hádal, což mě později docela mrzelo, ale nemohl jsem v tu chvíli jednat jinak. Šel jsem si tedy za svým. Pak jsem se dostal na svoji vysněnou Filozofickou fakultu a pomalu jsem spěl k práci v médiích. Jednou jsem se tak, díky kamarádce kamarádky dostal do Českého rozhlasu. Tam fungovalo ( a stále je ) elévské oddělení, tedy to pro začínající studenty. Pracovali jsem tam ještě s technikou ze sedmdesátých let a nejdřív chodili dělat ankety do ulic, což byla zajímavá zkušenost. V té době už jsem taky ve velkém prováděl astrologii a asi pomalu přehlížel, že mám určité psychické problémy a ujíždí mi vlastně různé životní jistoty. Z oboru etnologie jsem přešel na divadelní vědu, protože jsem se cítil být umělcem. Pomáhal jsem třeba při divadelním festivalu Next wave, byl jsem slyšet v rozhlasu i v televizi a hrozně jsem tak pracoval na své vlastní kariéře. Našel jsem si taky lásku svého života a všechno jakoby mi vycházelo. Ale astrologie i ezoterika mi asi začaly i něco brát. Hodně jsem se sice ještě pohyboval v Českém rozhlase, ale najednou jsem byl i profesionál v oblasti astrologie. Ne pod svým jménem jsem začal psát denní a podobné horoskopy snad pro polovinu českých médií a zapomněl jsem stát oběma nohama na zemi. Moje přítelkyně taky nezpozorovala, jak se pomalu dostávám hluboko do své pozdější choroby. Měl jsem přitom klasickou katolickou svatbu a cítil jsem se být křesťanem, ale najednou jako by se něco v mém životě bortilo. Dělal jsem pak i horoskopy pro jiná média, pracoval jsem i jako astrologický poradce po telefonu, ale necítil jsem se duševně už příliš dobře. Nevěděl jsem, z čeho to pramení. Nepoznával jsem se.

Jednou jsem se dostal přímo do situace, kdy už jsem prostě nemohl. Cítil jsem se jako spasitel a běhal po Praze na různá duchovní setkávání, ale i nadále jsem vlastně patřil mezi ezoteriky a mágy. Nakonec jsem se dostal ke své známé do kláštera. Tam už na mě čekali kamarádi ze střední školy, kteří mě odvezli do psychiatrické nemocnice. První dny si příliš nepamatuji, ale dozvěděl jsem se aspoň něco o svojí nemoci, tedy té s názvem paranoidní schizofrenie. Stálo mě to dost sil a byla to svým způsobem červená. Ublížil jsem tím hodně své partnerce a taky čerstvě narozené dcerce. Nevěděl jsem, co se mnou bude, dal jsem se ale víc do kontaktu s křesťany. Dopadlo to tak, že jsem začal bydlet u svých přátel, které jsem znal z léčebny. Přesvědčili mě o tom, že astrologie není dobrá a začal jsem tedy pracovat docela obyčejně, v call centru. Do rozhlasu jsem se však už vrátit nemohl. S manželkou jsme se bohužel sobě vzdálili, takže nemohla mojí nemoc unést a poměrně brzy jsme se rozvedli. Já jsem si pořád držel přátele z oblasti magie a ezoteriky, takže jsem asi i nadále pracoval na své psychické chorobě, taky jsem ale chodil třeba i zpívat a psal jsem texty, například do turistické encyklopedie. Nejvíc jsem ale začal mířit mezi různé křesťanské věřící, hlavně do Mariiny legie a našel jsem si i přátele mezi Židy. Všechno jsem přitom bral opravdu vážně. Nemoc se ale často projevovala až tak, že jsem byl i nadále několikrát léčen v Psychiatrické nemocnici Bohnice. Tam ke mně dorazila i má minulost. Na pavilonu 15 byl dlouhodobě umístěn můj otec, kterého jsem taky nepravidelně chodil navštěvovat a nakonec jsme se dostali k sobě blíž nejen díky víře. Rodina o nás přílišný zájem nejevila, ale jako otec a syn Ašenbrylovi jsme najednou byli známí po celých Bohnicích. Musím se přiznat, že teď už časově nejsem schopný zařadit mé pobyty v Bohnicích a setkání s novými známými, ale rád jsem se dostal do spolku Dobré místo, kde jsem se stal peer lektorem. Učil jsem tedy nemocné psát žurnalistické texty, což mě moc bavilo a taky velmi naplňovalo. Svět a život byly tak najednou o něco lepší. Už jsem ani neměl ten pocit ztráty sebekontroly, který mě tak často dostával do léčebny. Podivné věci se mi ale stávaly poměrně často i nadále. Několikrát jsem se přímo dostal do stavu psychózy, kdy jsem chodil po Praze trochu jako robot a zažíval přímo magická setkávání. Jako bych viděl, nejen nad sebou, i mimozemšťany. Jednou jsem dokonce jako nějaký židovský princ utíkal před skinheady a dostal se vlakem až do Pardubic. To už byl skutečný underground, kdy jsem nejen po Praze potkával všechny možné typy lidí. Přitom jsem byl přesvědčen, že musím pomoc Česku i Čechům. Dostal jsem se tak do silně paranoidní situace, že to už bylo znovu přímo na léčení. Takže jsem byl dále poučen o léčbě. V současnosti si o své situaci myslím, že je přese všechno docela dobrá. Jako nemocný patřím pod organizaci Baobab, kdy se hodně pracuje i na mé samostatnosti. Velmi mi pomáhá case manažerka Míša Schrollová, se kterou už jsme vlastně přáteli. Pořád jsem ale i v Dobrém místě, dnes už jako peer novinář, což je pro mě unikátní spolek a sestavení lidí. Občas ještě někomu udělám horoskop, ale zdá se mi, že to přeci jenom není moje cesta. Ezoterika ke mně tedy občas přijde, musím to ale pak brát rozumně. Paranoidní schizofrenii samozřejmě stále mám a vyrovnávám se s ní, jak to jde. I když nedávno můj otec zemřel, věřím, že je už někde na lepším místě. Touto chorobou trpěl i on sám a hodně mu to pokazilo život, žil ale skutečný underground. Teď i kvůli tomu pracuji na setkávání s rodinou a přál bych si pomoc, snad jakoby přímo od Pánaboha. V životě jsem toho myslím zažil až příliš a chtěl bych nadále dělat už jen dobré věci. Snad mi s tím osud a dobří lidé pomůžou.