Pavel Oulík | Příběh

Myslel jsem si, že jsem nebezpečný sobě i okolí

Pavel Oulík vystudoval ekonomii v Anglii, kde se zamiloval a poté pracoval. Po čase začal mít pocit, že ho někdo neustále sleduje. Se schizofrenií dlouhou dobu sám bojoval a po návratu do Česka se nemoc projevila úplně.

Kdy se u tebe začaly projevovat symptomy nemoci?

Přibližně před šesti lety. Byl jsem tehdy v práci a přibližně měsíc nebo dva jsem měl pocit, že mě někdo sleduje, myslel jsem si, že o mě kolegové říkají, že jsem něčím zvláštní. Čas od času jsem slýchával hlasy. Když jsem šel třeba na záchod, tvrdily mi, že mi někdo dal drogy do pití a podobně. Nejdřív jsem si vzal dovolenou v práci, myslel jsem si, že se to po čase zlepší. Spíš se to zhoršilo, nakonec jsem odešel z práce úplně.

Jak bys hlasy charakterizoval?

Neměl jsem hlasy, které by mi říkaly, co mám dělat. Byly spíš popisné. Hodně se mi stávalo, že jsem slyšel konverzaci sousedů a moje mysl si ji přetransformovala na konverzaci okolo mě. Moje podvědomí se mi tak snažilo říct, že se se mnou něco děje. Často se mi to podařilo odhalit.

Dokážeš odhadnout, co bylo jejich spouštěčem?

To je hodně těžké určit. Četl jsem zajímavou statistiku o tom, že spousta lidí dostane psychotické příznaky po přestěhování se do jiné země. Mohlo to ale také být tím, že jsem byl hodně duchovně založený, meditoval jsem, dělal jsem jógu a podobně a trochu jsem to s těmi praktikami přeháněl na úkor normálního života. Také jsem experimentoval s drogami. Těžko říct. Nicméně v rodině schizofrenii nemám, takže k ní nemám ani predispozice.

Jak dlouho jsi zvládal žít s hlasy bez odborné pomoci?

Dařilo se mi to skoro čtyři roky. Vrátil jsem se zpátky do Česka a učil jsem se postupně žít s imaginativními představami. Dokázal jsem rozeznat symptomy nemoci a bojovat s nimi. Vždycky se ale vrátily a vždy s něčím jiným, byl to věčný kolotoč. Řekl jsem si, že pokud se to nezlepší, najdu si psychoterapeuta. Nakonec jsem tak udělal a následné docházení na terapie mi hodně pomáhalo. Od začátku jsem totiž odmítal psychiatry a léky, odmítal jsem i hospitalizaci.

Pak to ale pomáhat přestalo…

Po třech letech spolupráce s ním jsem se zbláznil úplně. Týden jsem nespal a skoro nejedl. Potom, co jsem komunikoval s jakousi bytostí přes počítač a psal si s ní, jsem se pokusil o sebevraždu. Začal jsem mít pocit, že jsem sobě i okolí nebezpečný. Podřezal jsem si ve vaně žíly a několik hodin ležel ve vodě. Pak se ve mně cosi zlomilo a já si řekl, že chci žít, že můj život přeci má smysl. Bylo to skoro jako prozření. Vylezl jsem z vody a požádal spolubydlící, aby zavolala záchranku. V tu chvíli jsem si řekl, že žádné další podobné pokusy nebudu opakovat. Z nemocnice mě pak převezli do Bohnic.

Jak dlouho jsi byl hospitalizovaný?

Poprvé asi dva týdny. Nebyl jsem k doktorům moc upřímný a některé věci zatajil, proto jsem dostal malé dávky medikace a příznaky se začaly postupně vracet. Nechal jsem se proto hospitalizovat znovu, podruhé jsem tam byl přes dva měsíce, a to už jsem bral prášků spousty. Hlasy zmizely a já dostal nad paranoidními myšlenkami nadhled. Nějaké vedlejší účinky byly, hodně jsem přibral, ale pak najednou zhubl dvacet kilo. Jsem v tomhle docela výjimka, spousta jiných pacientů nabere velké množství váhy po tom, co začnou brát medikaci. Já jich beru taky spousty, ale naštěstí to na mně není vidět. Nějaké následky medikace ale pociťuji, mám třeba náběh na cukrovku.

Vybavíš si něco z doby strávené v nemocnici?

Při první hospitalizaci jsem měl štěstí na kolektiv. Dalo se to díky tomu přežít, byla tam totiž strašná nuda a skoro nic jsme nemohli dělat. Podruhé to bylo o něco horší, protože tam moc sympatických lidí nebylo. Měl jsem ale štěstí na doktorky a sociální pracovnici.

Mimo jiné máš i úzkosti…

Většinou mám problém se seznamováním s novými lidmi. Práce v Dobrém místě, kde dělám peer konzultanta, mě ale hodně obrnila, protože se tady člověk seznamuje prakticky neustále. Občas mě také přepadnou myšlenky, že se nikdy neuzdravím. Dodnes mám stavy, že se o mě někdo baví, jsem vztahovačný a všechno se hned týká mě. Většinou to ale večer samo přejde, někdy to zaspím. Ráno se probudím a je to pryč. Mám také velké problémy se zvládáním stresu. Nějakou míru stresu zvládnu, ale pak začnu mít psychotické obtíže. Normální práci bych už vykonávat nemohl.

Jak na tvou nemoc reagovali rodiče?

Podporují mě. Od té doby, co jsem se pokusil o sebevraždu, se o mě máma ale bojí a tomu se nedá moc divit. Jinak je zajímá vše okolo mého života – rádi čtou literaturu, kterou píšu, a trávíme společně dost času. Nevím, jak bych několik proběhlých let zvládnul bez jejich podpory.

Říkal jsi, že ses vracel do Česka. Kde jsi předtím bydlel?

Devět let jsem bydlel v Londýně, kde jsem vystudoval vysokou školu v oboru ekonomie. Zpětně bych si asi vybral jiný obor, protože mě při studiu začaly zajímat jiné věci, třeba psychologie. Ve Velké Británii jsem se i zamiloval, pobyt v zahraničí jsem si proto o rok prodloužil a pak tam zůstal dalších šest let.

Jak na pobyt v Anglii vzpomínáš?

Anglie byla zvláštní zkušenost. Už od začátku se mi znelíbila hektickým tempem a nezájmem lidí o druhé, pak jsem se ale seznámil s kamarády, našel si holku, následovaly koníčky a už bylo těžké se vracet. Nakonec mi byla nemoc přece jen prospěšná v tom, že jsem se díky ní vrátil do Prahy, kde je mi mnohem lépe.

Nemoc však není celý tvůj život. Jaké máš koníčky?

Koníčky střídám docela často. Ještě nedávno jsem pilně trénoval na flétnu a chodil zpívat, v Anglii jsem byl mírně posedlý bojovými uměními a meditací a teď už jen píšu a učím angličtinu. Obojí mě dost baví – především psaní. Dělá mi radost sledovat, jak daleko jsem se v psaní už dostal – na začátku jsem psal pouze o sobě, zatímco teď mě více baví psát o fiktivních lidech, kteří jsou něčím zajímaví. Hrozně ale bojuji s gramatikou.