Pilná nebožka
PILNÁ NEBOŽKA
aneb
KDYŽ SE PLAZÍ VOZÍČKÁŘ
Moje babička ráda používala termín „pilná nebožka“ jako označení pro osobu, která svou pílí nadělala víc škody než užitku.
A přesně tak jsem si včera připadala. Jestli se na mě moje babička tam shora dívala… raději ani nechci vědět, co si myslela.
Začalo to úplně nevinně, mým tvrdým mezipřistáním mezi postelí a vozíkem. Na zemi, samozřejmě. Moje nadávky přestaly ve chvíli, až jsem si všimla, že pod postelí je nějaká taška s věcmi. A mě, zvědavou ženskou, nenapadlo nic lepšího než se na to kouknout. Díky zvedáku, který tam parkoval, byla ale taška odsunuta kousek dál než na dosah.
„Plížením vpřed!“ Vzpomněla jsem si na školní léta a branné cvičení. Akorát jsem zapomněla na jednu podstatnou maličkost – tenkrát jsem byla zdravá a nohy mi hodně pomáhaly. No i tak to vpřed šlo. Pomalu, ale šlo. Podala jsem si tašku a zpět! Ha! To už nešlo. Dopředu mě tahaly ruce. Dozadu po koberci nic. Skrčila jsem tedy ruce, že se o ně opřu a odtlačím, ale zhluboka jsem se nadechnout nemohla, z prachu z koberce bych mohla dostat astmatický záchvat a bez hlubokého nádechu zase nebylo sil.
Křičet a volat o pomoc nemělo smysl, byla jsem doma sama a sousedi by mě zpod postele na konci bytu stejně neslyšeli. A i kdyby slyšeli – naše nové bezpečnostní dveře mají kování proti vypáčení, kovové výztuhy proti odvrtání a rozkopání dveří, pojistky proti vysazení z pantů…
No jo, není nad vlastní bezpečnost!
Manžel přijede až na druhý den večer z Prahy a stejně nemá klíče, takže zase nic. Člověče, zapoj rozum, vypočítej, co máš, co můžeš využít a pomoz si sám – moje oblíbené heslo, když mi nic jiného nezbývá.
Počítám, vzpomínám a pořád mi vychází, že já mám akorát klaustrofobii. A ta mi teda fakt nepomůže. Abych ji předešla, měla bych zhluboka dýchat, ale to bych zase mohla dostat astmatický záchvat. Otázkou je, co je lepší? Tak jsem si jen tak ležela pod postelí a snažila se přemýšlet a něco vymyslet, současně zachovat klid a sbírat síly.
Můj anděl strážný i s mojí babičkou tam nahoře už se na to asi nemohli dívat a seslali mi spásný nápad – otočit se na záda a pomocí postelového roštu se po milimetrech posouvat ven. Ale ani babička, ani anděl strážný nebyli nikdy na vozíku, prostě představa dobrá, praxe trošku problém. Chvíli jsem zatínala prsty do koberce a snažila se přitáhnout jeden bok trošku níž ke kolenu, potom druhý bok ke kolenu, stáhnout lopatky co možná nejblíže k zadku, maximálně se prohnout v bederní páteři, pak jsem se snažila vtlačit prsty mezi lamely roštu, zapřít se a o lokty a lopatky, prudce záda narovnat a o další milimetr se posunout ven zpod postele. A zase zatnout prsty do koberce a zkusit aspoň o milimetr přitáhnout jeden bok, druhý bok ke kolenu, lopatky přitáhnout k zadku a zase vtlačit prsty mezi lamely roštu, prudce se narovnat…
Nahrát mě v tu chvíli na video, rázem se stanu hvězdou internetu ale s nebezpečím, že stovka lidí umře smíchy.
Když jsem se konečně po nekonečně dlouhé době po milimetrech vyplazila zpod postele ven, byla všude tma a já tak strašně unavená, že už mi nezbyly síly ani vylézt na postel. Oči se mi samy zavřely a já měla pocit, že slyším babičku, jak si vzdychla:
„pilná nebožka!“
