Podstata kočičí existence

Byl jeden čas, kdy jsem se dotýkala povrchu svého dna nohama i rukama, podobně jako když kočka stojí v ostražitém pozoru na mokré noční vozovce, takže všechny její čtyři tlapky cítí ten chlad a tu vlhkost inkoustově černého asfaltu, a je tak pro ni mnohem snazší zůstat vnímavá vůči všemu, co ji na této cestě může potkat, nikdy s ní totiž neztrácí kontakt. Prožila jsem několik podzimních měsíců v těsném styku s cestou, po které jsem kráčela, jako kočka jsem se sebevědomě plížila nocemi, našlapovala na ledovou krustu ztichlé vozovky, jdouce po stopách morseova kódu přerušované bílé čáry veprostřed, zatímco mé pozorné kočičí oči vyzývaly světla protijedoucích aut, ovšem svou šelmovskou intuicí jsem si volila, jakým z těchto světel se vyhnu, a s jakými se střetnu, aniž bych se bála toho, že mi ublíží. Milovala jsem ta světla na noční vozovce, jako jsem milovala příběhy lidí, které bych si nikdy nebyla vyposlechla, kdybych já sama byla jedním z těch vozidel s rozsvícenými světly, neboť to bych pak byla jen dalším účastníkem provozu. Auta neukončí svoji jízdu ve chvíli, kdy se míjí, aby spolu přes stažená okýnka navázaly komunikaci. Každý se naopak snaží vyhnout střetu, důsledně dodržuje pravidla silničního provozu a nezastavuje, pokud to není třeba. Kdykoli ale dálková světla dopadnou v té husté tmě na dvě rozsvícené lampy kočičích očí, ty dva hypnotizující body vsazené do nehybného majestátu kočičího těla, tak vůz ve většině případech zastaví, pakliže se kočka nepohne z místa, a vyčkává, co ta kočka udělá a co se bude dít dál. Kočka je magické stvoření. To proto má sedm životů, že někdy se žel střetne s někým, kdo se ukáže být tak zlým, že ji to může zabít – ona mu neuhne a nechá ho, aby ji přejel. Já taky musela mít ne jeden život, ale hned několik. Zatím jsem vždycky přežila každého člověka, kterého jsem si připustila k tělu tak blízko jen proto, abych mu pomohla. Ujala jsem se ho jako kotěte, jako sirotka, který nemá nikoho, jen sebe sama. Nemá domov, nemá peníze, nemá lásku, ani štěstí, ale to, co má, je příběh. A ten příběh byl mým jediným a hlavním obohacením, byl to můj zisk z člověka, který neměl vůbec nic, a já mu za ten příběh chtěla darovat cokoli, co zrovna potřeboval, ale v podstatě každý byl nejšťastnější za těch pár minut mého času a za skutečnost, že se o jeho život někdo zajímá. Žila jsem životem pouliční kočky, která věřila tomu, že když skrze sebe nechá projít životní energii druhého člověka, vrátí se k tomu člověku nazpět v podobě, jakou si ten člověk zaslouží. Někdy je ovšem ta energie natolik silná, že člověka, kterého se chce dotknout tam, kde je to důvěrné, při doteku spálí. Jednou mi jeden mladý bezdomovec řekl, že je mu zima a že by si moc přál zahřát se horkým čajem u mě doma, to proto že jsem mu předtím venku v zimě dlouho naslouchala a nechala ho zarapovat mi všechno, co v sobě za ta léta strávená na ulici nastřádal, byl to pouliční básník, který mi předvedl svůj hip hop, a celý při tom zářil, hrdý na to, co všechno mi o sobě mohl sdělit formou, která mu byla nejvíc blízká -, to jenom já jsem se na něj neměla usmívat způsobem, jakým se na něj už dlouho nikdo neusmíval. Každou další minutu, kterou jsem s ním strávila, se do mě totiž víc a víc zamilovával, a mně bylo jeho chlapecké lásky tak líto, že jsem se projevům jeho náklonnosti bránila s takovou zdrženlivostí, že nerozpoznal mé signály a tedy nevěděl, kdy přestat. Neumím však mařit city a lámat srdce, navíc jsem se cítila provinile za to, že v tom chlapci nějaké city vůbec vzbuzuji, a to mne zavazovalo k velké zodpovědnosti. Existuje totiž jedno důležité a moudré sdělení, které jsem kdysi dávno četla v Malém princi, a mě to tehdy obrovsky zasáhlo, dojalo i vyděsilo zároveň. Během života se mi ta myšlenka zpětně vybavila ještě mnohokrát, a to že koho k sobě jednou připoutáme –. On byl v mých očích takové nemocné, bezelstné dítě, ztracené v bludišti tohoto světa, a tak jsem ho nakonec pod tíhou proseb vzala domů na čaj, ovšem pod podmínkou, že dveře od bytu nechám dokořán otevřené, aby pochopil, že nejsem zdaleka tak statečná a sebevědomá jako ta kočka, ale že jsem taky jen lidská bytost, která obětuje svoje vlastní bezpečí pro to, aby on dostal jako člověk šanci, protože něco v hloubi jeho duše si ji zasloužilo. A to „něco“ mě milovalo, a nezáleželo na tom, co k němu cítím já. Neumím asi zlomit srdce člověku, kterého sotva znám, ale umím perfektně lámat srdce osoby, kterou ze všech lidí na světě nejvíc miluji. Ten pouliční básník mi na gauči v obývacím pokoji otevřel své křehké srdce, a já jej zranila a urazila, když jsem se mu snažila vysvětlit, proč nemůžu být jeho dívkou. Byl tak slabý a hubený. A on se rozčílil a pak mne vzal do náručí a jako blázen mne nosil po bytě na rukou a povykoval u toho: „Já tě unesu! Já tě unesu!“ Pak jsem ho ale musela poprosit, aby už odešel, neboť dostal svůj čaj i příděl tepla, a já jsem tím splnila vše, co jsem slíbila, že pro něj udělám, ale že už pro něj opravdu nastal čas odejít. Ale on nechtěl! Spousta lidí nedokáže přestat pít z pramene, který jim někdo otevře, a oni pak začnou šířit svoji negativní energii, která ten pramen otráví a zbarví do černa. Nakonec se mi ho podařilo dostat ven z bytu. Šla jsem spolu s ním po schodech dolů, abych si byla skutečně jistá tím, že odsud odejde. Věděl, nebo to musel alespoň tušit, že ho vracím zpátky do světa, kde se my dva už víckrát nepotkáme. A tu najednou v mezipatře ustrnul jako kámen a jeho až doteď dětské oči se najednou v šeru chodby jevily dospělé a zlé. Zpozorovala jsem, jak se v něm jedna a táž bytost rozštěpila na dvě zcela rozdílné osobnosti, z nichž jedna byla ochotna odejít, zatímco ta druhá mi chtěla ublížit, protože se s tím nehodlala smířit. Kočka má ale intuici a ví co dělat skoro za každé situace. Když jsem ho dříve toho dne poznala na ulici, svěřil se mi s tím, že je schizofrenik. Tam jsem se ještě nebála, ale tady už ano. Proto jsem se ho na těch schodech snažila vtáhnout zpátky do přítomného okamžiku, do skutečné reality, aby neměl možnost utíkat do té svojí a dávat průchod svým chorobným, nebezpečným myšlenkám, jež byly tak nevyzpytatelné, že jsem vycítila reálnou hrozbu toho, že opravdu stačí jen zlomek sekundy, aby mne chytil pod krkem a vzal si to, co chtěl, totiž mě. To všechno jsem mu četla v očích. Nepřestávala jsem k němu i nadále klidným hlasem promlouvat, oslovovala ho jménem a ujišťovala ho o tom, kde právě jsme, kdo je on a kdo jsem já a že mi něco slíbil, že mi přece slíbil, že mi neublíží, když svolím a vezmu ho k sobě nahoru. Pak jsem ho zkusila oslovit s trochu větším důrazem. Tehdy se mi to konečně podařilo a on byl znovu ve stavu, kdy byl schopen sám vyjít ven z budovy a vzdálit se, kráčet dál a dál, až byl najednou doopravdy pryč a ani jedinkrát se neohlédl. Během následujících dvou dní jsem od něj ale obdržela několik desítek textových a hlasových zpráv plných romantických vyznání, až jsem žasla, jak tahle prostá mysl, co mi na ulici rapovala a potom mě nosila na rukách, aby mi dokázala, že i v tak drobném těle se může ukrývat obrovská síla, jak tahle bytost dokázala vykouzlit takhle vyzrálá shakespearovská souvětí podepřená jak citem tak i rozumem. Ze dne na den ale psát přestal, neměl totiž peníze na kredit, a tak pro něj bylo jednodušší na mne prostě zapomenout. A taky zapomněl. Naopak já nadále zůstávala tou stejnou smolnou kočkou s velice živou pamětí. Mé měkké polštářky tlapek se dotýkaly samotného dna lidské existence. To proto jsem k sobě přitahovala převážně lidi se smutnými příběhy, jelikož jsme se všichni pohybovali po tom stejném kamenitém povrchu toho stejného dna našich osobních propastí. Rozhodla jsem se to dno prozkoumat tím způsobem, že budu bloumat temnými ulicemi, rozhodnutá věřit svým instinktům, které mne ještě nikdy nezklamaly. Jsem přece stále tu, nezraněná, pořád stejně nerozbitná, ovšem zdaleka netvrdím, že v tomto životě nenastaly situace, kdy jsem jen tak tak vyvázla, a taky jsem tím přišla o mnoho ze svých několika kočičích životů. Nevysvětlím už nikomu, proč jsem tímto způsobem žila, ale v samotě jsem vždycky dělala věci spíše bláznivé a taky jsem hodně riskovala. Přece i kočka, když vyráží do noci, aby lovila, dobře ví, jakou kořist v té noci najde. V samotě jsem opakovala skutky, kdy jsem se kdo ví proč obětovávala pro lidi a na tom dně jsem se formovala v toho budoucího člověka. Z nevědomého a slabého jedince jsem se měnila v někoho, kdo už nechtěl obětovat něco, co patří pouze mně, a to prostor mé vlastní svobody. Má pomoc totiž často zasahovala tam, kde už jsem potřebovala pomoc já sama.
Trvalo to celé naštěstí jen nějaký čas a já už dnes nechodím po čtyřech tak jako kdysi. Tehdy jsem potřebovala být s lidmi, mít tu možnost se propojit s živými bytostmi, ale s lidmi jsem se cítila spojená jedině tehdy, když jsem jim pomáhala. Poté, co jsem si navykla chodit po dvou, ne už jako kočka, ale jako člověk, nemohla jsem už nadále dávat lidem z těch zdrojů, které mají za úkol udržet naživu mne, bez nich jsem prakticky mrtvá. Připomíná mi to jednu moji zkušenost, to když jsem se kdysi v parném létě a po velmi náročné směně trmácela ulicí směrem k tramvajové zastávce, s naraženou nohou a hematomem na chodidle, a v propukajícím panickém záchvatu hledala ve světě alespoň jeden pevný bod, o který bych se mohla opřít, když tu se ke mně zezadu přiblížil mladistvý pár, kluk a holka, a jak mne míjeli, tak si ta holka zřejmě povšimla mých už vybledlých jizev od řezání po celé délce mého předloktí, a bez jakýchkoli skrupulí řekla tomu klukovi tak nahlas, že jsem zřetelně slyšela každé pronesené slovo, a všechna je mám ve stejném znění dodnes vryta do své paměti:
„Slečna se taky řeže. Má rozum. Život je boj.“
A aniž se po mně ohlédli, předešli mne a šli dál. Někdy je asi lepší působit na lidi na méně osobní úrovni, protože čím více se snažíme pomoct na úkor sebe sama, tím víc nás to zabíjí, a zároveň o to méně to prospívá druhým. Možná je lepší všimnout si, něco říct, a potom se vzdálit a nechat toho člověka, aby se s tím vypořádal sám, protože síla není v sebeobětování se, ale v gestu, v symbolu nějaké ctnostné idey, v jediném slově či v jediné minutě sdíleného ticha. Akt lásky se neděje na kříži, ale pod ním. Tam, kde se poslední věrný učedník nevzdaluje od svého trpícího Mistra a bez jakéhokoli zranění na svém vlastním těle rozumí každému záchvěvu jeho bolesti, zakouší ji sám na sobě, jako by ta bolest byla jeho vlastní, ale on sám není a ani nemůže být ukřižovaným Kristem, avšak může být tím, kdo ho v jeho utrpení neopouští.