Povšechný dialog o umění a duševní nemoci

Tak už zase jednou úplně nevím, co s životem, otvírám další krabičku cigaret a přemýšlím o tom, jak nahradit svou vratkou Personu Filosofa stejně vratkou Personou Umělce. Můj předchozí terapeut nazval mé básně a keramiku pseudouměním, moje současná terapeutka mi raději dobromyslně nabízela termín „kreativec“ a jako herec se týden co týden v duchu poměřuji se zdravými studenty DAMU. Tahá mě to tam a sem, jsem pozvána jako účastník na festival poezie, přemýšlím o svém divadelničení a pocity nedostatečnosti mi lezou až do krku. A pak je vidím v sobě – Žáka: kost a kůže, na bradě strniště, obnošená plátěná košile, zádumčivý výraz, a Mistra: výrazné obočí a orlí nos, mohutná postava s širokými rameny, mnišská kutna Seana Conneryho z filmu Jméno růže. Sedí spolu v kavárně Slavia, kde po slavném „Pijákovi absintu“ leze šedý pavouk a záclony se nadouvají mohutným větrem. A promlouvají pro mě a ve mně, po vzoru středověkých dialogických spisků, které se na rozdíl od Platóna vyznačují vlídností, a vedou za mě rozhovor o umění a duševní nemoci. Třeba si i někdo z vás někdy nějaké podobné otázky položil a přijde mu to, doufám bláhově, k jistému užitku.

Žák: Jsem sužován pochybnostmi o jisté otázce. Zda je totiž má tvorba coby tvorba člověka s duševním onemocněním skutečným uměním, nebo jde o pouhé mimikry určené k zakrytí mé duševní bolesti. Mnozí totiž v umění duševně nemocných tvůrců moc nevěří.

Mistr: Vidím na tobě, že by tě těžko uspokojila odpověď, že jsou různé definice umění a podle rytířů ortodoxie je dnes zhoubně považováno za umění všechno, což naopak samozřejmě znamená, že umění zároveň není nic a veškeré otázky, které si o něm klademe, postrádají smyslu. A také cítím, že tvé pochybnosti jsou takové povahy, že nestojíš o pouhý odkaz na Dubuffetovo outsider art.

Žák: Pro někoho je umění právě něčím velmi vznešeným. Něco jako sloup katedrály lidského ducha. Takové umění je pro velikány; ostatní mohou jen vzhlížet.

Mistr: Jsou skutečně lidé, kteří nepovažují za umění nic, co neposouvá kry kulturních epoch s dostatečnou zřejmostí. Mám takový pocit, žes už někdy slyšel o filosofovi jménem Heidegger. Za skutečné umělce považuje jen pár básníků, kteří ladí s dějinami bytí. Pak by tě ale mohlo zajímat, že hlavním z nich je schizofrenik Hölderlin. Je totiž pravdou, že právě lidé s duševním onemocněním dosahují ve svých dílech značných existenciálních hloubek, které jsou zdravému člověku pro jejich bolestnost a propastnost těžko přístupné.

Žák: Jsem ctitelem Carla Gustava Junga. Díla vyvěrající čistě z hlubin duše nemají být podle něj považována za umění. Jsou něčím víc, něčím ryzím, ne chtěným.

Mistr: Těží-li se mnoho z podvědomí, kde jsou obrazy spjaty se silnými emocemi, propůjčuje to tvorbě silný výraz. To má samo o sobě estetickou hodnotu. Tato zhuštěná osobní matérie může mít značný účinek na duši diváka, může ho hluboce oslovit, či jím otřást tak, že raději odvrací zrak. To je ovšem cílem moderního umění – vtáhnout diváka do děje. Síla obrazů duše proniká ochranným obalem.

Žák: Nepochází ale slovo „umění“ přece jen od slova „umělé“?

Mistr: I kdyby bylo pravdou, že je ty ryzí výdobytky třeba opracovat, jako když se ze zlata vyrobí prsten, to, co má na prstenu nepochybnou cenu, je zlato, ne tvar.

Žák: Jiní namítají, že umění by mělo být něčím obecně sdělným, všelidským. Říká to něco většinové společnosti, která rozhoduje o pojmech? Není to umění přece jen příliš specifické a osobní?

Mistr: Možnost zešílet patří k lidství jako takovému. Je to úplně nová říše lidské zkušenosti a tato těžko obyvatelná oblast by měla mít své badatele a průzkumníky, kteří jsou o ní uměleckými prostředky schopni vydat zprávu. A je rozdíl mezi osobním a osobitým. K tvorbě lidí s duševním onemocněním často patří originalita, které je dosahováno bez kalkulu. A navíc, k čemu je někomu neosobní eskamotérství?

Žák: Dále tu máme četný sbor lidí bohulibých úmyslů, kteří si říkají terapeuti a tvrdí, že co vzniká v jejich ateliérech, uměním není a být nemůže, protože se liší od umění co do účelu.

Mistr: To je ovšem velmi nemoudré vůči těm, kdo mají talent a zanícení, že se je snaží jakoby uchránit před hodnocením a otázkou kvality jejich výtvorů. V práci a snaze o opravdové dílo by třeba spíše nalezli to, co hledají v terapii. Účel daný prostředím a přítomnými osobami se nemusí shodovat s účelem, který sleduje tvůrce, nesleduje-li zároveň pokyny určitého druhu.

Žák: I jinak tito mluví, a nejen tito. Díla duševně nemocných tvůrců jsou podle nich právě spíše terapií než uměním, neboť je v nich mnohdy cílem spíše jakási osobní katarze či sebeprůzkum než nějaké poselství.

Mistr: Kdo zná pravé cíle umělce? Jako dotknout se nebeských výšin? Někdo netvoří pro lidi, ale pro anděly. A i pro mnohé zdravé umělce může být tvorba zároveň sebeobjevováním a lékem.

Žák: Stejně mě pořád zneklidňuje příklad tanečníka Nižinského, který zešílel přímo na jevišti. Obecenstvo prý dobře cítilo ten předěl, kdy už přestal tancovat pro ně, ale začal si tancovat čistě sám pro sebe. Mám pocit, že umění musí být z větší části nasměrováno ven.

Mistr: U umění baletního a hereckého je oko diváka prvkem díla. To však neplatí u umění výtvarného a básnického. Ač je třeba zprvu osloven hlavně autor sám, někdo jiný může vstoupit do jeho zahrady. Je třeba také říct, že i když chybí jasný zřetel k publiku, je tam přesto krz zhmotnění přítomný moment komunikace, není to monolog visící v prázdnotě.

Žák: Tvořím ale skutečně já? Není to moje nemoc, kdo tvoří?

Mistr: Je jen jedna kreativita. Nemoc ji jen uvolňuje. Uvolňuje to, co předtím bylo v člověku zvnějšku ztlumeno. Nenechej si namluvit, že v tvé tvorbě není tvé bohatství a tvá cena, ale tvůj syndrom. Obzvlášť jestli své tvorbě věnuješ své úsilí.

Žák: Už se mi nedostává palčivých protiargumentů. Vaše slova mi připadají jako osvobození. Cítím, že nás umělci nečiní pouze naše díla, ale i naše vůle a odvaha se umělcem stát. Připadá mi teď, že při vstupu do říše umění mohu prostě jen vzít za kliku obyčejně vypadajících dveří, jako když mimovolně přejdu doma z jedné místnosti do druhé.

Mistr: Myslím, že toho by ses měl držet. A nepropadat nikdy panice. Neboť to zároveň znamená vstoupit do kouzelného paláce plného zázraků, o němž nikdy nevíme, kam nás které cesty dovedou.