Proč už nemám deprese

Lidé, kteří mě znají delší dobu, se občas diví, jak to, že už několik let vypadám tak vyrovnaně a spokojeně a kam že to zmizely mé psychické propady vedoucí k opakovaným hospitalizacím v psychiatrické nemocnici. Tak jsem se nad tím zkusila zamyslet.

Práce.

Dalo by se říci, že ve svém současném zaměstnání jsem našla „práci snů“, jak to jednou popsala moje sestra. Chápavý, empatický šéf, který nebuzeruje, ale naopak povzbuzuje k vlastní iniciativě a tvořivosti v dobách dobrých, podporuje v časech horších. Kolektiv prima kolegů a kolegyň – pro společnou práci i „pokec“ o věcech nepracovních. Možnost rozvíjet svou kreativitu i preciznost při práci s papírem, násobit radost z hotových výrobků při jejich prodeji na různých trzích v Praze i mimo ni. Uspokojení z předávání svých praktických (a občas i osobních) zkušeností jakožto peer lektorky v rámci kreativní dílny.

Rodina a přátelé.

Považuju za velké štěstí, že mám – zvláště v několika posledních letech – krásný vztah se svou sestrou, a vlastně i s celou její rodinou. V dobách svých depresí, kdy jsem měla často sebevražedné myšlenky, kdy mě navštěvovala v nemocnici a nechápala, co se to se mnou sakra zase děje, jsem byla její „velké trápení“. Teď, jak doufám, jsme jedna pro druhou spíš „velkou radostí“.

Přátel nemám moc, řadu kamarádů a kamarádek jsem v průběhu let jaksi poztrácela, ale vlastně mám teď pocit, že mi vyhovuje mít několik spřízněných duší, rozvíjet několik vztahů a nerozdávat se v drobných. A být občas – na rozdíl od dob minulých – já naopak vrbou, které se druzí můžou svěřit se svými starostmi a trápeními.

Zájem o svět, o politiku.

Ve svých černých obdobích jsem se o svět okolo moc nezajímala, neměla jsem kapacitu zajímat se o cokoli kromě svých bolístek. Pokud jsem byla doma, četla jsem pořád dokola knížky, které už jsem znala skoro nazpaměť, jen abych unikla aspoň na chvíli z reálného světa, který se mi nelíbil a připadal mi nepřátelský. A taky z nepřátelského světa ve své hlavě. Teď je to jiné. Jelikož se už delší dobu cítím být plnohodnotnou součástí světa kolem – navenek i vnitřně – zajímá mě čím dál víc, co se v tom vnějším světě děje a taky jak já sama – aspoň trochu, aspoň občas – můžu přispět k tomu, aby ten svět byl aspoň o kousíček lepším místem k životu. Současně ale vím, že vzhledem ke své vrozené duševní křehkosti si musím pečlivě hlídat svoje hranice, svoji osobní bezpečnou zónu a nedopustit dlouhodobé narušení jakési pomyslné rovnováhy. Je to neustálé zkoušení a hledání, ale – baví mě to.

Vděčnost, údiv.

Moje velké téma. Vděčnost za práci, rodinu a přátele. Vděčnost za (relativní) zdraví. Vděčnost za to, že mám ruce, nohy, oči… Směšné? Možná. Samozřejmé? Tak s tím by se dalo polemizovat: Existují přece lidé, kteří nemají ruce, jiní nemají nohy, nevidí… Ale moje vděčnost se rozprostírá mnohem šířeji. Jdu po ulici a říkám si: tenhle barák přede mnou někdo navrhnul, postavil, vybavil vším potřebným, někdo přidělal střechu, jiní ho natřeli… A co chodník, po kterém šlapu? Kdo ho asi vyrobil? A kdy a koho vlastně napadlo, že by bylo praktické oddělit místo pro chodce od vozovky, přidělat obrubník… Jdu dál a další zajímavost: semafor. Vymyslet, přesvědčit někoho, že by to mohlo fungovat, vyrobit prototyp, rozšířit postupně po celém světě… Takže – překvapivě – najdeme stejné semafory v Německu jako v Indii (nebo ne? Zeptám se pana Googla)… No a takhle si hraju ve své hlavě a nevycházím z údivu, kolik chytrých a praktických věcí lidi vymysleli, vyrobili, zdokonalili – a líbí se mi to.

Takže tohle jsou v kostce čtyři nohy, na kterých stojí v současné době stůl mého duševního zdraví. Myslím, že všechny jsou pro mě důležité a pokud by jedna z nich chyběla, stůl by se začal bortit. A tak si je všechny piplám a opečovávám. Jako květinky.