Prolomené tabu
Prolomit tabu rozpačitého mlčení ohledně otázek vlastního duševního zdraví a veřejně přiznat svou zranitelnost i mezní bolestné zkušenosti se zdá být sice nelehkým, přesto ale sdíleným úkolem mnoha a mnoha lidí se zkušeností s duševním strádáním a psychiatrickou diagnózou. V době psaní tohoto článku je bohatství jejich zkušeností zachycené na internetu už v podstatě nevyčerpatelné.
Stopy destigmatizace
Ještě před 8 lety, kdy jeden z autorů tohoto článku Tomáš Vaněk dělal své první krůčky v hledání způsobů, jak otevřeně mluvit o vlastní diagnóze schizofrenie, byla situace v České republice taková, že jsme každý projekt nebo kampaň na oslabení předsudků dopodrobna znali. Věděli jsme o lidech, kteří se nebojí hovořit při různých příležitostech o vlastních zkušenostech, a vítali s nadšením jejich odvahu. Ještě v roce 2015 bylo skoro možné všechno tehdejší úsilí shrnout do dvouhodinového přednáškového bloku. Z pozice peer lektorů jsme se mohli studentů ptát, co soudí o tom kterém pokusu prolomit mlčení a tabu kolem těžších psychiatrických diagnóz.
Dnes by ale takový kurz musel trvat celé měsíce a už by ani nešlo o to prolamovat mlčení… Lidé s duševním onemocněním za posledních pár let exponenciálně znásobili svoji aktivitu, jejich odvaha hovořit o vlastních zkušenostech se nabaluje jak sněhová koule na projekty proti stigmatu a další příležitosti k důstojné a otevřené diskuzi. Mimo to si navzájem dodávají odvahy i v rámci peerského hnutí. Filmaři tak dostávají příběhy svých hrdinů doslova na stříbrném podnosu. Samozřejmě že díky za tento potěšující stav patří i pomáhajícím pracovníkům a dalším lidem, kteří přispěli k potřebné otevřenosti v oblasti duševního zdraví. Tento proud už asi nelze zastavit.
Se zajímavými videi přišly neziskové organizace Fokus Praha a Studio 27, nebo také Národní ústav duševního zdraví, který realizoval velký osvětový projekt Na rovinu. Zpracování nejrůznějších témat spjatých s duševním zdravím nyní nabízí veřejnoprávní Česká televize v jedinečném a na i-vysílání výrazně inzerovaném cyklu deseti dokumentů Péče o duši. Vedle toho vznikal také časosběrný dokument Na vlastní duši. V souvislosti s těmito videi a dokumenty vznikají také podcasty a další doprovodné materiály.
S cyklem příběhů přišel Fokus Praha v takzvaném Studiu duše. V prostředí, které připomíná jakousi alchymistickou laboratoř nebo možná tureckou čajovnu, se postupně představuje 9 lidí s duševním onemocněním. Jejich prvním úkolem je namíchat si nápoj, který by je nějak charakterizoval. V prostoru se mohou pohybovat zcela volně, dělat co chtějí. Jejich tváře a gesta přitom zachycuje kamera týmu dramaturgyně Kateřiny Uhlířové. Po tomto vstupu následuje rozhovor, během něhož si mohou představit svůj život jako dobrodružství na stříbrném plátně. Fokus tyto rozhovory postupně publikuje na sociálních sítích. Ze stejné dílny pochází také destigmatizační klip Svoboda uzdravuje, kde se mladý člověk v podání herce Jáchyma Sůry potýká s vnitřními démony a posléze je díky týmu pomáhajících pracovníků, symbolizovaných divadelními povoláními, vpuštěn na plac. Jeho výstup ale není jednoduchý. Místo na pódiu se objeví na ulici, čeká ho obyčejný život. Roli Jáchymova staršího démonického já si zahrál Miroslav Hanuš, který se netají svými zkušenostmi s depresí a snaží se tak o zlepšení veřejného obrazu lidí s podobnými problémy. Právě on otevřel svou zpovědí cyklus devíti dokumentů Péče o duši.
Pokrok v České televizi
První díl cyklu Péče o duši s názvem Příběhy duše a práce zahajuje herec Miroslav Hanuš, který v prostoru divadla vypovídá o své zkušenosti s duševní chorobou. Povinnost vystupovat před lidmi, která může být i drogou, se při nástupu deprese mění v prokletí. Spolu s nutností zvládat tíhu každodennosti vytvářely na herce neúnosný tlak, který vedl v Miroslavově případě občas až k hospitalizaci. Z rozhovoru vyplývá, že herec má fungující rodinu a mnoho přátel, kteří mu v těžkých chvílích pomáhali. Z první třetiny dokumentu proto cítíme naději.
Radost ze života vidíme u Pavly Kasalové, dnes průvodkyni v jihlavském kostele. Přesto má neviditelné úzkosti a deprese, které se projevují právě ve chvílích, kdy je protagonistka cítit nechce. Pomáhá jí však příroda a hlavně kolo, taky hudba a venčení psů. Práce je pro ni poslání, hlavní je však pro ni kreativita. Z introverta se tak stal bavič. Pavla to dokládá tím, že si nasadí zvláštní, umělý, trochu kyselý úsměv s klaunskými zuby. Je to asi tak veselé jako vystoupení akordeonisty ve Viscontiho Smrti v Benátkách nebo Smrtky v Honzovi málem králem. O naději pomalu přicházíme…
Básník Ondřej Hložek má taky rád historii, jeho duše prý přitom dlí na hradě Vikštejn. Zná deprese, kdy člověk ničeho není schopen. Ačkoliv je zapsán na úřadu práce, píše básně a intenzivně se podílí na kulturním životě, hlavně ale v manické fázi své choroby. Básník si v dokumentu klade otázku, jak může být prospěšný společnosti, když se mu nedá šance. Jeho šest vydaných knih mu nájem zatím nezaplatí. Podle něj duševně nemocní vypadají zdravě, ale nemocní opravdu jsou. Filmaři považovali za dostatečný happy end fakt, že básník Ondřej Hložek získal na rok jistotu pracovního místa. Je ale potřeba, abychom osobní přínos tvořivých lidí společnosti hodnotili podle tržních kritérií?
Třetí díl stejného cyklu s názvem O moci, bezmoci a rovnováze se věnuje palčivému problému omezovacích prostředků v psychiatrii. Jak ukazuje Martin Fojtíček, známý aktivista na poli duševního zdraví a zakladatel Cirkusu Paciento, nejde vždy pouze o faktický rozsah těchto omezení, ale o přístup pracovníků psychiatrických nemocnic. ”I když je ten člověk na izolaci, můžeme na zem nakreslit čáru a nepřekračovat ji bez jeho svolení. Musíme hledat řešení, která umožní tomu člověku alespoň nějakou volbu a která nejsou drahá. Jde především o změnu myšlení, ale ta bývá nejtěžší,” říká Martin Fojtíček.
S agresivitou zaměstnanců léčebny měli neblahé zkušenosti oba protagonisté z řad lidí se zkušeností, Jan Botlík a Anastázie Klemensová. Ta uváděla “ošetřujícího” lékaře do neřešitelných rozpaků a záchvatů mstivosti a hněvu už jen tím, že se domnívala, že má stejná lidská práva a stejnou důstojnost jako on. Nyní probíhají v nemocnici v Bohnicích specifické nácviky, během nichž si může personál na chvíli zahrát na pacienta a vyzkoušet si třeba na vlastní kůži přivazování k posteli. Pro změnu pohledu mohou být důležité i umělecké a jiné kulturní aktivity, před klubem V. Kolona v Bohnicích nacvičuje své vystoupení Cirkus Paciento. V těchto hravých klauniádách se nehledí na roli, kterou dotyčný člověk zastává v psychiatrické nemocnici. Pacienti i personál nemocnice se podílejí na vystoupení například jako artisti, musí si přitom lidsky důvěřovat. Martinu Fojtíčkovi se podaří přesvědčit Anastázii Klemensovou, aby se k jejich vystoupení přidala. Zazpívá píseň Zuzany Navarové s názvem Indiánská. Ta v jejím podání opět ukazuje hloubku a citlivost lidí, kteří jsou často zaháněni na samý okraj společnosti.
Krok zpátky
Zcela odlišnou kapitolu zpodobení lidí s duševním onemocněním tvoří dokument Na vlastní duši. Nadějný název, odvozený od “na mou duši” nebo „na vlastní oči“, „na vlastní nebezpečí“ nebo dokonce „na vlastní pěst,“ nakonec skrývá poměrně nešťastné zobrazení několika lidí s duševním onemocněním v jejich marné snaze vrátit se zpátky z psychiatrických nemocnic do života.
Záměrem autorek bylo podle všeho podat nezkreslený obraz o tom, jak se žije lidem s neblahou diagnózou závažného psychotického onemocnění v reálném a náročném světě, který na ně číhá venku, když opustí blahodárný svět léčeben. “Své” pacienty sledují dlouho, ale zároveň z povzdálí. Podivují se nad každým výrokem, každým slovem, každým pohybem. Pohyb je něco, co snímku rozhodně nechybí. Všichni neustále někde přecházejí, někam cestují nebo jdou na jakousi výpravu. Lékaři a sociální pracovníci jsou spíše ve svých kancelářích a ordinacích. Nejvýše se proběhnou po chodbách svých institucí.
Od počátku je problematizováno, že se reforma tyto lidi chystá vypustit do světa. Kde přece budou selhávat. Jasně, možná se zapomíná na ty, kteří “venku” nenajdou dostatečnou pomoc. Lidé, propuštění z Horních Beřkovic nebo Opavy mají jistě svízelnou cestu k tomu uchytit se v přirozeném prostředí, chudém na zdroje, na sociální služby a na podporu svých rodin.
Protože však tohle není v dokumentu řečeno, sledujeme poutníky po neurvalém světě v jejich složitých životních situacích bez známky soucitu, který je pro takový sociální dokument nezbytný. Zmíněný pohled z povzdálí přetrvává, kamera nejde blíž a nechce ukázat krásu těchto lidských bytostí. Není to nakonec ani pohled syrový, ale řekněme lhostejný. Na mou duši!
Lidé s duševním onemocněním se pod jejich umrtvujícím pohledem mění v nešťastné Drákuly a zombie, kdyby byl ale pohled jiný, dokázali by se jistě i usmát a říct něco chytrého nebo humorného… Znecitlivujícího efektu dosahuje autorka dokumentu Šárka Maixnerová nejen přímo projevovanou lhostejností, o které byla řeč výše, ale jejímu záměru slouží i určitá filmařská ledabylost. Jediným postupem, který ovládá, je prokládání mluvících hlav chodícími těly protagonistů. Když zrovna nemá, co by měly mluvící hlavy říkat, klidně vloží do dokumentu 4 minutovou chodící scénu po MHD. Nebo hrdinku posadí na lavičku a nechá ji sledovat odjíždějící autobusy a vlaky. Bezpochyby by si ČT ani jiná instituce nemohly dovolit takový dokument publikovat, nebýt výkonu našeho kolegy Davida Ašenbryla jako jednoho z hrdinů filmu. Přes všechny problémy, kterými si prochází jako lidská bytost, a přes všechnu nepřízeň osudu, kdy se ocitl ve špatný čas na špatném místě spolu s neprofesionálními a neschopnými dokumentaristy, si David dokázal uchovat zbytky lidské důstojnosti. Šárka Maixnerová toho využila a nyní si nejspíš představuje, že vytvořila “nestranný pohled bez předsudků.” Její dokument je sice prostě špatný, ale aspoň tak sehrává roli jakéhosi stínového kontrapunktu k jiným, řemeslně i lidsky povedenějším dílům. Na vlastní duši také ocení někteří sociální a zdravotní pracovníci, kteří si u představy reformy duševního zdraví v ČR potřebují zachovat právo na svá poučená „ale“.
Nebojte se ptát
Tabu mlčení bylo prolomeno, dokonce i tabu neúspěchu a nedostatečně připravené společnosti k tomu, aby přijala lidi se závažnou psychiatrickou diagnózou. Může jít i o neochotu, nebo naopak o ochotu zajímat se o to, co lidi s duševním onemocněním trápí a zajímá. A jak se jim žije, abychom použili titulu jiné slavné série České televize: Jak se žije … tentokrát lidem s duševní nemocí? Kdo ví? Nejlepší bude se jich co nejdřív znovu zeptat.
