Prostor za rozumem

Vlastně jsem chtěla napsat něco o negativní teologii. Negativní se jí říká proto, že k poznání boha míří spíše tím, že říká, co Bůh (nebo Absolutno) není, než co a jaký Bůh je. Negativní teologie mi leží v hlavě a již dlouho mám pocit, že bych se, nepověsím-li filosofování úplně na hřebík, měla pustit právě do ní. Ale neumím to úplně přesně zachytit. Tak raději začnu vzpomínkami. Bylo mi tehdy osmnáct, byla to eufórická doba, vypadla jsem z rodného domu a komunisti se ocitli na „smetišti dějin“, jak tomu kdysi říkali, na filosofické fakultě se odehrávala jedna zajímavá přednáška za druhou – tak mi to aspoň tehdy připadalo, pořád se sháněly, často marně, knihy potřebné ke studiu, neb knihovny byly vykradené a stále v nich převládal marxisticko-leninský brak. Byla jsem hrdým studentem filosofie, začínala bájná devadesátá léta, vše se zdálo možné, příležitosti dobré práce a výdělku ležely na ulici a člověk měl dojem, že to takhle bude trvat věčně. Na škole se jednou objevil relativně mladý hostující německý docent se smyslem pro libozvučnou ironii, zakoukala jsem se, někam jsme spolu chodili, ale nakonec z toho mnoho nebylo. Byla to právě negativní teologie, co přednášel, anebo něco jí podobného. Četla se kniha O učené nevědomosti od renesančního kardinála Mikuláše Kusánského. Na pomačkaných dvojjazyčných xerokopiích se objevovala zvláštní geometrická schémata, která se vymykala běžným matematickým zákonům. Člověk by řekl, že ta tvrzení a důkazy jsou prostě nesprávné, ale ony prostě měly jinou soudržnost – je to, jako když myšlení udělá nějaký skok do neznáma, ale není to skok do víry. Ta „posvátná geometrie“ si kladla za cíl ukázat, že v nekonečnu všechny geometrické útvary splývají v jedno, jako takhle splývají v nanejvýš jednoduchém bohu, který nemá části, v jedno všechny věci. Svět je rozvinutím nekonečného boha do mnohosti. Bůh je absolutním maximem, a protože nemá protiklad, je zároveň absolutním minimem. Je vším a ničím. Poznáváme ho ze stvořených věcí ve smyslu zrcadla a hádanky, ale poznání je symbolické – je vědoucím nevěděním, protože bůh jako takový je nepoznatelný.

Přišlo mi nějak přirozené, že bůh, něco absolutního, se vymyká našemu běžnému myšlení, a to i tomu „učenému“. Pokud bůh „je“, není tak, jak „je“ člověk, rostlina či hora. Je neomezený, tudíž nevymezitelný. Ale celá středověká filosofie se točí kolem toho, že se snaží nedokonalý lidský intelekt směrem k bohu napřímit. (Je třeba říct, že ve středověku chápali ještě poznání jako něco téměř nenásilného. Pokorné připodobňování se rozumu svému předmětu. Rozvoj vědy a techniky vedl v západní kultuře ke ztrátě nevinnosti. Poznávání má navíc ráz čehosi mocenského, neboť ruku v ruce s ním jde možnost přetvářet, manipulovat, disponovat.) Ve středověké filosofii je fascinující pozorovat, jak se tzv. bůh filosofů stýká, proplétá a míjí s bohem teologů, a oba pak s osobním bohem, který skutečně přebývá v srdci a cítění věřícího člověka.

Myslím, že kdysi tyto snahy myslet boha jako prazáklad a nekonečný počátek plnily moji duši rozjasněným klidem a upevňovaly mě v pocitu řádu. Byly jakousi myšlenkovou modlitbou nesenou neochvějnou vírou v to, že něco takového jako Bůh existuje, že tato perspektiva má smysl. Kusánský mluví o „sladké kontemplaci“. Na druhé straně, stojíme přitom skutečně tváří v tvář propastnosti neznámého? K čemu je spekulace, jakkoliv hluboká, když už předem tak nějak víme, jak to je? Když už předem víme, že máme při filosofování upírat zrak k hvězdnému nebi? Že filosofie bude cestou vzestupu?

Další moje vzpomínka je o patnáct let starší. Mám za sebou mnoho let marného boje s duševní nemocí, nikam nevedoucí rehabilitační programy, čtyři hospitalizace v psychiatrické nemocnici, dlouhodobé deprese, jsem izolovaná a osamělá a jediná moje sociální vazba je komplikovaný ex-přítel, se kterým jsem měla vztah plný divokých hádek a vzájemného ubližování. Začínám novou individuální terapii, třetí v pořadí. Tentokrát je to o generaci starší muž, se značným charismatem, který umí člověka podpořit a pochválit. V jeho přítomnosti si člověk připadá úplně v pořádku a plný života, jako by přešlapoval v čerstvé trávě. Terapeut je filosoficky založen a já jsem uhranuta – copak není mým snem vést s inteligentním mužem hovory o filosofii? Nějak nedbám na varování, že léčit filosofií nelze. Je mi tak trochu „naordinován“ Nietzsche: má mě prý vést k vnitřní svobodě. Kupuji si jeho Antikrista v levných knihách na Pavláku a házím ho do sebe na jeden zátah v blízkém McDonaldu spolu s kyblíky hranolek. S heslem „Bůh je mrtev“ se neztotožňuju, alespoň ne celá – něco ve mně je stále nanejvýš religiózní a já si připadám vinná, špatná a navěky zatracená. Můj bůh mrtev není, ale propletl se s ďáblem. Pak další Nietzscheho kniha, Zarathustra. Krásná literatura, ostré myšlenky, které se zařezávají do masa. Jsou jako Kafkův kárný stroj, který trestá mé podlehnutí „příliš dobré“ výchově a hlavu v oblacích plnou až absurdních ideálů. Náročné otcovo vedení k údajné vznešenosti ducha ze mě udělalo snadný terč zneužívání. Skoro násilím do sebe cpu Nietzscheho „mimo dobro a zlo“. Léta pak řeším dilema, jak si má člověk říct, že vše je dovoleno a že může ublížit, aniž by přitom doopravdy ublížil, neudělal něco opravdu hrozného, nějaký zoufalý čin. Hrůza z absolutní svobody a boj se superegem. Na rozdíl od boje s id ho můžeš vyhrát. Tentokrát už mě filosofie neobšťastňuje a nezušlechťuje, ale spíše smýká křovinami. Přehodnotit a přezkoumat svoje hodnoty není ale nakonec tak marné. A svět bez boha není prostý světla. Slunce se prostě jen přestěhuje na zem.

Tak teď zpět k té negativní teologii. Přes to všechno pro mě neztratila přitažlivost. Přes to všechno nějak doufám v to, že se myslí dostanu někam dál, že někam dál dosáhnu, do nějakých prostor za rozumem, za slovy, za tím, co lze vidět, hmatat, změřit, pojmenovat, vykalkulovat, logicky vyargumentovat, vystavět v pojmech. Myslím, že dostat se za slova, nebo objevit tajemství, které se skrývá v řeči jako takové, je něco mého velmi niterně potřebného. Třeba tím reaguji na potřeby sebe coby intelektuálky, kterou jsem se nestala úplně z vlastního rozhodnutí, překročit svůj úděl. Člověk se nedostává za slova a pojmy jenom svou myslí, shodují se vlastně mnozí ti autoři. Něco se musí přitom měnit v něm. A musí být trpělivý. Tajemství života nelze dobývat krumpáčem. Slova tvoří most, který končí v polovině. Intelektuál šponuje svůj rozum na maximum, aby unikl ze zajetí svého omezeného intelektu, a dostal se „dál“. Co je ale toto dál? Stoupáme nahoru, v mlze zahlédneme vrcholek hory, a rychle sestupujeme zpět, abychom nabrali sil na další výpravu. Je to jako tibetská hora Kailás, která se jenom obchází. Čím jsme vrcholu blíže, tím více ho ztrácíme z dohledu. Jako by pravé myšlení začínalo až tam, kdy si člověk zakáže příliš mluvit. Pokud najdeš odpověď, nejsi dostatečně daleko. Každé tvrzení je jen předstupněm. Povaha slov maskuje realitu. Halí ji do závoje něčeho, co je nám snadno přístupné. Člení realitu na předměty. Představujeme si, že coby mluvčí jsme pány toho, o čem mluvíme. Věci se lepí na jazyk. Vše se ztrácí a zastírá. Když po něm vztáhneš ruku, pohár grálu zmizí. Užíváme slova, abychom užívali realitu. Vrcholem myšlení je ztišení se. Vyjádření úcty tomu, o čem bychom chtěli mluvit, kdybychom byli mocni řeči, jakou snad mluví andělé. Paradoxy mohou pomoci. Nebo zenové příběhy. Jeden mluví o člověku, který přišel k Mistrovi a dlouho hovořil o všech svých myšlenkách a otázkách. Mistr začal nalévat čaj a nepřestal, i když byl šálek dávno plný. Návštěvník se zarazil a zeptal se ho, co to má znamenat. „Jako ten šálek, i vy jste naplněn svými myšlenkami. Jak můžete očekávat, že vám naplním šálek, když mi ho podáváte plný?“, odvětil Mistr. Třeba taková je celá západní filosofie. Plná příliš mnoha pojmových staveb, pletenců a jemného tkaniva vzešlého z úctyhodného myšlenkového úsilí, pod nimiž se pravda ztrácí, jako kdyby jí někdo přikryl hedvábným šátkem se spoustou vyšitých ornamentů. Třeba i můj text spíše zakrývá než odkrývá. Ale snažila jsem se poctivě napsat něco o tom, jak filosofie vstupovala do mého života a jak rozum, filosofy tolik opěvovaný, všude naráží na své hranice.