Rozhovor s Anet Haushalterovou

Vždycky jsem tě měl za bojovnici. Vím, že v minulosti jsi si prošla mnohým, a že i teď nemáš úplně snadný život, ale nadále bojuješ. Co ti dává sílu v tomhle boji pokračovat?

Upřímně je to pro mě taky záhada, haha. Řekla bych, že právě ty zkušenosti, které si nesu, mi pomáhají jít dál. Když to řeknu od plic, tak všechny ty sračky, který pro mě život nachystal, mě posílily a dále posilují v boji pokračovat. A pak je to samozřejmě rodina a blízcí, ačkoli to zní jako klišé.

A mohla bys nám blíže prozradit, jaké problémy sis zažila? Mohlo by to být zajímavé pro lidi, co zažívají něco podobného.

V době dospívání jsem se kvůli špatnému vztahu s otcem, nešťastné lásce a souhře několika dalších okolností začala nesnášet, což se stupňovalo, nakonec jsem měla pocit, že si nezasloužím ani žít. Zároveň jsem si ale nezasloužila ani bezbolestně tento svět opustit. Tak jsem se rozhodla pro “dlouhou sebevraždu”. Milovala jsem jídlo, tak mě napadl ideální způsob, jak se utýrat k smrti, zakazovala jsem si jídlo. Odpírání jídla trvalo 13 let, hubla jsem a zase přibírala, 2x jsem to dotáhla na 29 kg a 20 tepů za minutu. Jak jsem se z toho dostala je otázka, kterou si dodnes sama kladu. Já bych řekla, že jsem se prostě naštvala – na sebe, na svět, na všechno. Začala jsem sama před sebou hrát, že žít chci a zasloužím si to, nakonec jsem tomu postupně začala věřit.

V čem jsou podle tebe rodina a blízcí nejdůležitější?

Já bych řekla, že mi dávají lásku, kterou si neumím dát sama. Není to ideální stav, ale lepší než nepoznat lásku vůbec.

Co pro tebe znamená slovo naděje?

Naděje je něco, co nikdy neumírá. Vždycky tam je a dá se najít, i když už si myslíme, že ne. Teda aspoň já jsem ji vždycky našla. I když jsem už neměla víru v budoucnost, tak ten záblesk naděje jsem po nějaké době snažení a pomyslné beznaděje našla.

Co si myslíš o smíření se s vlastním osudem? Je to pro naději užitečné?

Určitě je to pro naději užitečné. Zároveň, konkrétně já mám tu povahu, že se jen tak s něčím nesmířím. Často jdu hlavou proti zdi, jen abych dosáhla toho, čeho dosáhnout chci. A můžu z vlastní zkušenosti říct, že některé zdi se tou hlavou prorazit dají, bolí to, ale za mě je to lepší, než se pasivně nechat někam odvát.

Jsi peer konzultantka a u těch je jejich příběh něco jako resumé. Mohla bys prozradit, co sis v minulosti zažila, aby ses stala peer konzultantkou?

Prožila jsem něco jako 13 let se táhnoucí pomalou sebevraždu. Celou dobu jsem se týrala a sebepoškozovala tím, že jsem si nedovolovala naplňovat své základní potřeby a ničila se hladověním. Skoro se mi to podařilo.

Vím, že není zrovna peerské ptát se na diagnózy. Byly ti diagnózy k něčemu užitečné?

Upřímně ne, spíš naopak. Já jsem 12 let měla v podstatě nesprávnou diagnózu a řekla bych, že pokud bych se nijak nenálepkovala a od začátku řešila to, jak se cítím a odkud to pochází, tak bych možná tam, kde jsem teď, dorazila o dost dřív.

Proč pracuješ jako peer? Co ti to dává?

V současnosti je pro mě tato práce celý můj život. Neskutečně mě naplňuje ten pocit, že moje chyby, za které jsem si odnesla následky, můžou pomoct někomu jinému a být užitečné. Navíc si dodnes pamatuju, že mně samotné kontakt s peerem v minulé léčbě hodně pomohl.

Mohla bys nám říct, jak ti kontakt s peerem pomohl? Říkal něco specifického, co sis třeba dodnes zapamatovala?

Jo, některé věty si dodneška pamatuju. Nejsem si úplně jistá, že mi pomohly okamžitě. Spíš ve mně nějakou dobu hnily a pak když jsem se skutečně rozhodla svůj život změnit, tak se nějak znovu objevily a zůstaly mi v hlavě dodneška. Paradoxně moc pozitivní nebyly, spíš to byl takový tvrdý střet s realitou a nastavení zrcadla, které jsem potřebovala. Navíc jsem v něm měla inspiraci, když to dokázal on, tak já taky.

Pracovala jsi v Bohnickém peer klubu a teď pracuješ na oddělení 26. Co tě na těch rozdílných pracích bavilo a baví? A čím se liší?

V peer klubu byl skvělý kolektiv peerů, od kterých jsem se naučila za krátkou dobu hrozně moc. Navíc tam byla úžasná atmosféra a při hrách se dala navázat s klienty nenucená konverzace, ze které nakonec vyplynula konzultace. Na oddělení je to jiné, klienti musí sami vyžádat konzultaci, což někteří zaměňují s terapií a často se dostáváme více do hloubky jejich duševních potíží.

Vím, že jsi jogínkou a instruktorkou. Jak ses k tomu dostala a jaké místo má jóga ve tvém životě?

Jógu miluju a věnuji se jí už 15 let. Pamatuju si, že jsem k ní poprvé přičichla v počátcích mých psychických problémů. Možná jsem v ní hledala nějakou pomoc a zklidnění duše. Nemůžu říct, že by mi v tu dobu pomohla, na to byla krátká. Ale v dnešní době, kdy už jsem v zotavení dál, tak mi pomáhá nesmírně.

Co dalšího ti pomohlo v zotavení?

Jídlo, haha. Ne, to byl trochu sarkasmus. Ale vlastně, ačkoli to zní dost zvláštně, tak je to skutečně tak. Abych mohla začít řešit svoje psychické problémy, musela jsem se dostat na nějakou váhu a vyživit mozek, takže jídlo bylo skutečně alfou a omegou. Nejdřív mě málem zabilo a pak mi pomohlo se zotavit.

Co bys chtěla vzkázat našim čtenářům? Máš pro nás nějaké sdělení?

Ráda bych asi sdílela to, k čemu jsem v průběhu své léčby došla. Nejdůležitější jsi Ty samotný. Na všechno, co škodí Tvému klidu, štěstí a zdraví se vykašli, není to důležité (samozřejmě pokud tím neubližuješ někomu jinému). Takže více FUCK IT momentů a méně overthinkování. Žijeme jen jednou a život je skutečně dar, který nemusí být danajský.

Jaké plány máš do budoucnosti?

To je dobrá otázka, kterou si taky často kladu. Já bych si hrozně přála otevřít si svou peerskou poradnu. Zatím mi to ale zní dost jako sci-fi. Taky přemýšlím nad terapeutickým výcvikem. Každopádně úplně opustit tyhle vody v plánu momentálně určitě nemám. Hrozně mě to teď baví. Ale nikdy neříkej nikdy.

Děkuju za odpovědi.