Rozhovor s Renou Milgrom – Tanec jako lék

Jak ses dostala k taneční terapii?

Dostala jsem se k ní přes tanec, vždycky jsem tančila. A pak mě zaujalo, že pohyb a tanec může být léčivý, že může vyjadřovat symboly a emoce. To mě dovedlo k lektorům tanečně-pohybové terapie.

A co jsi tancovala předtím?

Předtím jsem tančila od malička různé styly, třeba balet. Když jsem byla mladá holka, tak jsem tancovala i break dance, potom spíš moderní tanec. V dospělosti jsem se také hodně zabývala orientálním tancem, perským tancem, takovým jemným ženským tancem…. Potom jsem se znovu vrátila k výrazovému nebo spíše autentickému tanci, protože jsem potřebovala, aby se člověk začal učit vyjadřovat sám za sebe.

Rena Milgrom, TPT, RSME, CMA

tanečně-pohybová psychoterapeutka, facilitátorka somatického umění, pohybová analytička

Rena je původně tanečnice a dále pak studovala různé školy zaměřené na somatickou a taneční psychoterapii, umění a pohybovou analýzu. V Praze vede studio Dancelab, dále pracuje s pacienty s Parkinsonovou nemocí, s autistickým spektrem a psychiatrickými pacienty.

Je taneční terapie pro každého? Komu bys ji doporučila? Někdo se toho může třeba bát, říká si, že neumí tancovat…

Já mám za to, že taneční terapie pro každého je, protože tanec je přirozenou podstatou člověka. A tančit umí naprosto každý, akorát jsme se často setkali s kritikou třeba ve škole, že děláme něco špatně, že takhle to nemá být atd. Takže člověk má přirozeně ostych a bojí se kritiky. V taneční terapii není nic špatně a nesledujeme tady žádnou správnost formy. Taneční terapie je opravdu zejména o tom, aby člověk autenticky rozpohyboval tělo, aby začal vnímat svoje tělo. Ano, myslím si, že je pro každého.

Jak může taneční terapie pomoci při duševním onemocnění nebo při psychosomatických potížích?

Může pomoct na mnoha úrovních. My věříme, že když se tělo rozpohybuje, rozpohybují se i emoce. A když se rozpohybují emoce, můžou se zrcadlit v pohybu. To všechno je léčivé. V taneční terapii jsou postupy, jako je práce s vnímáním tělových procesů, práce s partnerem, práce ve skupinkách nebo ve dvojicích, trojicích … To všechno má v sobě určité aspekty. Jednak to, že si člověk začne důvěřovat, začne důvěřovat tomu procesu, začne důvěřovat druhému. Je tam i aspekt hry nebo hraní si, který je léčivý. Aspekt sebehodnoty, důvěry, autonymity, zkrátka toho, že „mohu“, to už je velmi léčivé. A pro lidi duševně nemocné je to velmi důležitá věc, protože tam je poškozená právě rovina sebehodnoty, sebedůvěry, důvěry k ostatním.

Děláš taneční terapii a to, co děláme tady (taneční workshop pod spolkem Art movement), by se dalo nazvat taneční terapií, nebo taneční improvizací?

Tyto dva pojmy mají vždycky mnoho společného. V taneční terapii je zásadním elementem kreativita, improvizace. A vždycky je to na základě nějakých pozvánek, ať už jsou více nebo méně direktivní. Ale taneční terapie vždycky obsahuje improvizační složku. Tady je to tak na pomezí, protože v taneční terapii se ty procesy potom i verbálně reflektují a bavíme se o nich. Záleží na kontextu, na skupině, na tom, do jaké míry je tam čas na reflektování, na povídání si o tom, co se tam dělo.

Takže v taneční terapii je tam navíc ještě verbální složka…

Ano, přesně tak, verbální složka tvoří jednu třetinu celkového času, ale zase záleží na skupině, na kontextu. To, co děláme tady, je tak na pomezí, někdy se to blíží terapii, ale spíš je to terapeutický tanec, kde využíváme prvky a procesy taneční terapie, akorát v té hodince už nemáme tolik času na reflektování. Takže spíš bych to tady považovala za terapeutický tanec.

Mohla bys čtenářům ještě víc přiblížit, konkrétněji, jak ten náš terapeutický tanec probíhá? Jaké tam jsou třeba techniky? Když někdo přijde na lekci, neví, co může očekávat.

Lekce sebou nese vždy začáteční vnímání dechu, těla, částí těla, spojení se se zemí, tedy určité vnímání sama sebe. Potom následuje takový trochu kreativní proces ve skupině nebo ve dvojicích, kdy začínáme vnímat i okolí – člověka, partnera, nebo kolegu. Začínáme se spolu vylaďovat, spolupracovat, tvořit dohromady, ať už je to společný rytmus nebo společná dynamika. Skrze dynamické vyjádření, které je třeba dáno mými pozvánkami, anebo zrcadlením, se pak účastník dostává i do různých pocitů. Hned si je třeba nespojí s určitou vzpomínkou nebo asociací, ale někdy to přijde později. Zkrátka pohyb a změna pohybu přináší vždy i změny v mentálním rozpoložení. To funguje recipročně, jako dovnitř a ven, ven a dovnitř. To, co se děje na emoční úrovni, se odráží v těle, to, co se děje na tělesné, fyzické úrovni, se odráží v emocích i v mentální rovině.

Co děláš, když se někomu po lekci otevře prostor pro prožívání, které neznal? Kurz skončí, on jde třeba někam ven do města a neví, jak to zpracovat. Nebo je tam emočně náročný prožitek. Co s tím?

To je těžké, protože ten kurz není terapie. Pokud je to terapie, je to něco jiného. To je taková zvláštní otázka, teď nevím, jak na to odpovědět. Když se něco otevře, je potřeba to říct lektorovi, a lektor se buď postará o nějaké ukotvení, nebo se to musí ukotvit jinak. Ale ten klient to musí říct a umět vůbec to vynést ven, protože já nemůžu tušit, co se v lidech děje. Také na to musí být čas. Když dělám terapii, tak na konci je čas na ukotvení a zpracování. Nemůžu to ukončit bez verbálního ukotvení a pustit lidi ven. Pokud zase vedu lekce, tak tam nemůžu dojít tak daleko, aby se stačily spustit nějaké procesy. To je velmi rozdílný setting.

Jak pracuješ s tím, když má někdo nějaká specifika? Třeba je hluboce zraněný, nebo má potlačovanou agresivitu, anebo třeba dokonce psychotické onemocnění.

To se nemůže dít na našich lekcích, protože ty jsou otevřené veřejnosti a chodí tam i lidé „ze sousedství“, kteří žádné takové problémy nemají. Nikdy nevím, kdo přijde a kdo nový se tam objeví. Není to uzavřená skupina a není ani specificky zaměřená, není to terapie. Ani nevím, kdo je kdo a co ti lidé prožívají, protože to není předmětem našich hodin. Můžu akorát mluvit ze své zkušenosti, kdy jsem vedla na denním psychiatrickém sanatoriu Ondřejov skupinu lidí s psychotickým onemocněním, a tam se s nimi pracovalo specifickým tanečně terapeutickým způsobem. Ti lidé měli společné téma a samozřejmě se s nimi pracuje úplně jinak než třeba s autisty, když je to třeba stálejší uzavřená skupina a já je postupně poznávám, vím, jaká jsou jejich specifika, co je zajímá a jak je můžu posouvat třeba skrze ten pohyb. Ale asi by nebylo správné to nějak do detailů posuzovat nebo popisovat, protože teď momentálně to nedělám a už na Ondřejově nejsem. Já vím, že se i tady občas objeví lidé s nějakým psychiatrickým tématem, někteří jsou třeba v částečném důchodu, jsou to různé druhy úzkostí, depresí. Já se snažím to oslovit tělesně, v těle, hledáme v těle jakousi jistotu a útočiště. Snažíme se zbavit úzkosti zbavováním napětí, protože napětí v těle je velká věc. Napětí v těle způsobuje  také napětí v mysli. Ti lidé se často obávají, jestli to dělají správně, dělají si starosti, aby nevypadali před ostatními trapně, aby někomu neublížili, mají obavy vůbec z toho procesu … Takže mým úkolem je přesvědčit je o tom, že všechno, co dělají, je vlastně dobře, že nic není špatně. Cílem je, aby se mohli víc a víc autenticky vyjadřovat beze strachu a obav. To je vlastně takovým velkým úkolem. U psychotických klientů je tam také zejména snaha o propojení vnitřního a vnějšího světa a vnější reality, aby vnější realita odpovídala tomu, co prožívají, aby se přestala vytvářet realita, která není realitou, ve které člověk často uvízne nebo se ztratí, a aby pro ně reálný svět nebyl hrozbou, ani jakousi představou, která neodpovídá skutečnosti.

Máš kromě těch lekcí nějaké vlastní taneční projekty? 

Ano, mám. Vlastně už asi dvanáct let dělám takový celosvětový projekt, který se zabývá otázkou pitné vody, Global Water Dance se to jmenuje, „tanec pro vodu“. Lidé po celém světě tančí a tvoří choreografie na témata pitné vody, nedostatku vody, znečištění vody, aby upozornili na tuto problematiku skrze happening a skrze tanec. Ale to se děje jen jednou za dva roky. Kromě toho mám takové své improvizační projekty, kdy máme skupinu a scházíme se a tvoříme improvizace, venku i uvnitř.

Je ještě něco důležitého, co bys chtěla k tanci a taneční terapii dodat?

Taneční terapie je jeden z druhů expresivních terapií, kde expresivita je léčivým aspektem. Ať už se vyjadřuje v arteterapii skrze kreslení, modelování, nebo v muzikoterapii, skrze různé nástroje nebo i hlas, to všechno jsou léčivé aspekty pro duševní i fyzické zdraví. A nemůžeme oddělovat jedno od druhého. Duševní zdraví se nemůže uskutečnit bez zapojení těla, nemůže se uskutečnit bez zapojení hravosti, hry a sebevyjádření. Protože všechna traumata jsou spojena právě s tím, že je poškozeno sebevyjádření, autenticita. Spousta nemocí je spojena s tím, že člověk  neumí vyjádřit svoje emoce, vyjádřit svoje potřeby, svoje umění, dovednosti, že se necítí svobodně, respektován, viděn a slyšen. Většinou na tomto základě vznikají všechny nemoci.