Šém v mystické pracce a praxi
Slovo a tělo aneb tvořit sám sebe je jako první sex a druhak hřích, říká se…
Nadlouho jsem měl pocit, že ve mně žije má představa sebe sama jako nějaká další bytost, kterou oživuju, posílám na různá místa, pozoruju, učím a nezajímám, kterou vedu a ovládám a která mi musí být po vůli, chci-li… mohu ji vidět laskavýma očima, nebo ji nechat vystoupat na piedestal nesmírné krásy a pak otráveně skopnout do bláta, nechat ji vykoupat a poslat ji pro mléko a pro cigarety, o které jediné se přeme. Nevíme totiž, jestli jsou moje nebo její.
Ale tahle bytůstka, kterou jsem vídal a za kterou mě považovali, byla vlastně co jiného než takový golem, který byl oživován šémem mé geniality? (Geniality asi tak nepochybné jako je nějaké marné vítězství nebo prohra tváří v tvář lhostejné a konejšivé věčnosti.) Prostě to byl umělý člověk z masa a kostí a já si myslel, pošlu to otročit, ale pak už mi to přišlo dost nanicovaté a otrocké, a tak jsem si říkal, pošlu se prvním vlakem do Kodaně, tam sbalím pekařku a založím nový život. Viděl jsem se, jak nenastupuju do vlaku směr země Dánů, viděl jsem se, jak chodím po Praze, ale nebyl jsem to já, byl to můj výplod, něco, co jsem si myslel, že mi přísluší a patří, ale co tak úplně nejsem.
A pak jsem s tím švihnul o bránu léčebny a pak už to asi byla společná věc, společenský problém, a bylo to čím dál větší a trochu to slintalo. Kamarád mi včera říká takovouto moudrost: máš dva životy, a ten druhý začíná ve chvíli, kdy si uvědomíš, že máš jen jeden. Pitomá hláška! Jasně, že když začne ten druhý, tak už mám jen jeden! To je jak ve hře, kde má hrdina na začátků více životů. A pak o ně postupně přichází. Mít dva životy není moc, to je málo. A fatální a smrtelné pro ten jeden z nich je si uvědomit, že mám jen jeden život. Jak by to šlo dál? Máme jen jeden život, ale mrtví jsme ve chvíli, kdy si uvědomíme, že už ani ten nemáme… Jenže když si to uvědomujeme, jak můžeme být mrtví? V Pánu.
Proč to říkám? Já a já, jak z filmu se Stevenem Seagalem, jsme nebyli zrovna nejlepší kamarádi. Jeden byl despota, druhý byl v zrcadle a divně mžoural. Dohromady mohli být jako milenci, ale ne jako v klidu. Shodou okolností jsem v jedné staré povídce nazval svou terapeutku jménem Lada Šémová. Šém! A ona měla pocit, že bych měl konečně taky zmlknout. Podle ní tyhle slovní exhibice k ničemu moc nevedou, dokonce jí to přišlo jako nepříliš chutný a dokonce ani ne zrovna dietní slovní salát. Myslela si, že mám mít emoce, mám být v těle a mám být tělo, zní to až jako stvoření: na počátku bylo slovo, které se stalo tělem. To mi bylo zatěžko, protože já byl vždycky slovo, ale tělo se z toho jen tak neudělalo. Přinejmenším ne to její – ani žádné jiné cizí tělo, které jsem si oblíbil. A moje tělo taky bylo ve vleku celého toho autoerotického divadla a nebylo zrovna nadšené, že ho opomíjím. Já ho neopomíjel, ale odděloval. Tam kde jsem byl já, nebylo tělo, a tam kde bylo tělo, tam jsem nebyl já.
Nikdo nepochopí, že jsem tuhle dvojakost – oživující slovo neboli šém a bytost z masa a kostí, která se tomu slovu podvolí – opravdu mohl žít. Nakonec mě z toho vytrhla právě až terapie. Terapeutka mě vždy prosila, ať sestoupím do těla. Posečkám. Prodýchám. Pocítím. Všechno najednou mělo být jednoduché… Nakonec se to ale po letech absence ukázalo jako docela svébytný problém. Nešlo to hned. Teď v těle jsem, ale trvalo mi rok se do něj dostat, možná víc let.
Když jsem poprvé chtěl zpátky do svého těla, nezdálo se, že by to vydrželo. Nepustilo mě to. Cítit se zevnitř těla nešlo, protože bolest byla tak silná a tak ostrá, že bych radši omdlel než byl v sobě. Mohu říct, že už jsem dál… Bolest je teď dál ostrá, ale je moje. A ten člověk slova, který chtěl tělo oživovat, aniž by ho obydlel, a ten člověk jako obrázek, který mu byl vždycky jednak trochu k smíchu, jednak trochu na obtíž, tihle lidé mě ani sebe navzájem už netrápí. Jsou, je, jsem.
Celý tenhle text je nostalgickou vzpomínkou na podivného poutníka, zrůdičku a mistra slova, který se minul povoláním… přinejmenším povoláním do zbraně. Ale mám ho rád, neboť bez něj bych nebyl. Slovo a jeho tělo, tělo a jeho slovo, koho by napadlo, že je možné se u toho tak blbě zaseknout?
