Slovatepci

Probudil jsem se ze snu s jistotou mých dalších kroků. Nebylo to poprvé, co jsem snil o dívce s mandlovýma očima. V tomto snu jsme spolu leželi na pahorku, který měl být lidstvu zapovězen, a vášnivě jsme se líbali. Jen vzpomínka na dotyk její ruky pod mým oblečením mi vehnala červeň do tváří. Nevěděl jsem, co si o svých snech mám myslet. Byly skoro až nemožně živé a opakovaly se každou noc. Nabádaly mě ke krokům, které pro mě mohly být osudné.

Vyšel jsem ven ze svého domova a vydal se ke zdi ze slov, která bránila náš svět od démonů na druhé straně. Další slovatepci už byli u zdi a opravovali kusy zdi, které byly v noci zpustošeny. Taky si dávali pozor, aby se žádné slovo neopakovalo dvakrát. Taková chyba by oslabila sílu zdi. Četl jsem slova na zdi a dotýkal se jich rukou, abych upevnil jejich moc. Nebylo potřeba stavět do zdi další slova, stačilo jen opravit to málo, co bylo poškozeno.

„Hej hola, Sne, jak se máš?“ zahalekala na mě nejmladší slovatepkyně v naší vesnici.

„Ahoj Jitřenko. Znáš to, ráno jako každé jiné. Trocha spánku a pak ke zdi, opravit, co se dá.“

Jitřenka se na mě usmála a vydala se podél zdi na druhou stranu. Její ruka se nikdy nevzdálila od slov, která tvořila zeď, jež nás chránila před démony na druhé straně.

Když jsem si byl jistý, že je zeď v bezpečném stavu, vydal jsem se zpátky do svého domku. Slunce svítilo a já měl dobrou náladu. Říkal jsem si, že dnes to konečně udělám. Vydám se za dívkou s mandlovýma očima. Někam, kde podle starších nemělo nic být.

Otevřel jsem dveře od domku a vstoupil dovnitř. Přivítal mě uklizený vstupní pokoj a předmět na stole, který jsem budoval už několikátý den. Šlo o meč z jediného slova a tím slovem byla pravda. Znal jsem mnoho slov a většinu z nich jsem uměl vytepat, ale neznal jsem nic mocnějšího, než byla pravda.

Dotkl jsem se čepele a cítil skrytou sílu. Nechtěl jsem čekat do večera, protože v tu dobu byli démoni nejvíc aktivní. Popadl jsem meč, připnul si ho k pásku a zakryl ho pláštěm. Vydal jsem se zpátky do světa, kterému vládlo slunce někde za obzorem.

Cesta ke zdi proběhla bez větších zádrhelů. Slovatepci již se zdí byli hotovi a já měl tím pádem možnost provést svůj bláznivý plán.

Dorazil jsem ke zdi ze slov a přešel ke slovu otevřenost. Toto slovo mělo mnoho významů. Dotkl jsem se ho a přesvědčil ho, aby mě pustilo dál. Zeď se otevřela a vypustila mě ven, kde žili démoni. Nikdo si mého úniku z vesnice ani nevšiml. Znovu jsem za sebou slovo uzavřel, když jsem byl na druhé straně.

Svět za zdí vypadal stejně jako prostor, kde se nacházela vesnice, ve které jsem se narodil. Měl jsem ale málo času k tomu, abych našel vesnici, ve které žila dívka s mandlovýma očima. Věděl jsem, že tu někde je. I když mi to nikdo nevěřil. Stejně jako jsem si byl jistý, že mám čas jen do večera, protože i s tak mocným mečem, jaký jsem měl já, jsem se se všemi démony nemohl měřit.

Nechal jsem zeď mé vesnice daleko za sebou a vydal se nazdařbůh světem, kam už mnoho let nevkročila lidská noha. Začal jsem si potichu prozpěvovat a vnímal jsem každé slovo v písni svého mládí. Ptal jsem se sám sebe, zda i ve vesnici dívky s mandlovýma očima znají tento popěvek.

A pak už jsem byl někde jinde, bez toho abych potkal jediného démona. Dorazil jsem k cizí zdi, která sice vypadala stejně jako ta naše, ale kde byla slova naskládána v úplně jiném pořadí. Říkal jsem si, že jsem nejspíš dorazil ke svému cíli. Dotkl jsem se zdi a ta přijala mé prsty. Vyhledal jsem slovo otevřenost a dotkl se ho tím nezaměnitelným pohybem, po kterém se zeď měla rozevřít.

Vstoupil jsem dovnitř a zeď za sebou zavřel.

„Kdo jsi a co tu pohledáváš?“ zakřičel na mě slovatepec za cizí zdí.

„Jmenuji se Sen a jsem z jiné vesnice. I my máme zeď jako vy, i my žijeme v neustálém strachu z démonů na druhé straně.“

„Nikdo z jiné vesnice k nám nikdy během mého života nepřišel. Ale tohle nerozsoudím sám. Dovedu tě za naším vůdcem.“

„Veďte.“

A tak jsme se vydali někam, kde pro mě snad čekaly nějaké informace. Ve vesnici se rozkřiklo, že se zde objevil někdo zpoza zdi a po chvíli nás následoval pěkný hlouček lidí. Byla mezi nimi i dívka s mandlovýma očima, ale nekoukala na mě tím způsobem, jaký jsem znal ze svých snů.

A pak už jsme byli u největšího z domů a slovatepec, který mě provázel, otevřel dveře. Vstoupil jsem do šera a nevěděl jsem, co mě zde bude čekat. Chybělo světlo, abych se mohl pořádně porozhlédnout, ale spatřil jsem několik slovatepců, jak sedí v kruhu na zemi. Ten nejstarší se na mě zle podíval.

„Slyšel jsem, že k nám přišel někdo zpoza zdi.“

„Přicházím v míru. Chtěl jsem jen zjistit, co se nachází za zdí, která odděluje mou vesnici od okolního světa.“

„To není možné. Tato vesnice je jediná, která přežívá před útoky démonů. Za zdí už nic není. Poslední člověk, který se vydal za zeď z naší vesnice, se už nikdy nevrátil a zemřel tam, kde se nacházejí jen démoni.“

„A přece jsem tady.“

„Pocházíš ze světa démonů a v této vesnici nemáš co dělat. Jsi nebezpečný tvor. Vím, že jsi s démony ve spojení, musíš být jejich špeh. Nevidím jiné řešení než tvoje vyhoštění z naší vesnice.“

Zamyslel jsem se a sklopil hlavu. Když jsem si plánoval svou cestu do vesnice, kde žije dívka s mandlovýma očima, představoval jsem si to jinak. Teď už se blížila noc a já se měl znovu ocitnout ve světě za zdí, kde žijí jen démoni.

„Nuže dobrá, odejdu za zeď, pokud si to přejete, ale vrátím se, až budu mít důkaz, že pocházím z vesnice stejné, jako je ta vaše.“

„Ty už se nikdy nevrátíš.“

Vzali mě za paže. Slovatepci mě táhli ke zdi a hlouček lidí, co nás pozoroval, se ještě rozšířil. Teď na mě ale koukali se záští v očích. Byl jsem pro ně nepřátelský vetřelec a zdroj nebezpečí.

Dotáhli mě tam, kudy jsem vešel, a otevřeli zeď. Byl jsem vyhoštěn. Něčí bota mě vykopla ven z vesnice a zeď se za mnou zase uzavřela. Nebyl jsem si jistý, kterým směrem se nacházela má vesnice, ale měl jsem jistotu, že tam nestihnu dojít, než se setmí a ze svých skrýší vylezou démoni.

Došel jsem na pahorek, který jsem znal ze svého snu – ten, kde jsem se ve snu líbal s dívkou s mandlovýma očima a sedl si na zem. Vedle sebe jsem položil pravdu a začal relaxovat. Měl jsem před sebou noc, kterou jsem nemusel přežít. Vše stálo proti mně.

Utekl čas, přesně tolik ho uteklo, aby se okolo mě zešeřilo. Začal jsem slyšet zvuky, které jsem znal ze své vesnice. Démoni se probouzeli. Byl jsem zvědavý, jak takový démon vypadá, protože přes zeď jsem si nikdy žádného neprohlédl. Čekal mě zážitek, který za sebou neměl snad žádný slovatepec. Ale mohl mi být osudný.

Zvedl jsem se na nohy a popadl pravdu do rukou. Pravda měla tvar obouručného meče a já si byl jistý, že neexistuje žádné slovo, které by bylo silnější.

Přede mnou se objevil první démon a já vytřeštil oči. Byla tma, ale démon rudě zářil, osvětloval terén okolo něj. A celý byl složen z rudých slov. Po celém trupu se mu svíjelo slovo nenávist. Z otočky jsem ho pravdou rozsekl vejpůl. Slova se rozdělila do písmen a ta pak tiše spadla na zem. Ale světélkovat nepřestala.

A pak už přede mnou stál další démon a vydával zvuky, které mě měly zastrašit. Přečetl jsem si rudá slova na jeho těle a dal mu okusit pravdu. Rozsypal se jak ten předchozí.

Ale démonů se začalo zjevovat víc. Musel jsem se točit dokola, aby mě žádný nepřekvapil zezadu. Pravda se činila a rudá písmena padala na zem. Po chvíli byla okolo mě taková viditelnost jako za dne. Rudá barva vládla tomuto večeru. A pravdě se žádný démon nemohl vyrovnat.

Uteklo mnoho času a mě bolely ruce, ale na obzoru se objevilo slunce a démoni se začali vracet tam, kde přespávali. Skoro jsem tomu nemohl ani uvěřit. Vyhrál jsem souboj proti démonům, proti kterým má vesnice vybudovala obrovskou zeď. Démoni nebyli neporazitelní a v mé hlavě se začal rodit plán, jak obnovit svět, ve kterém by lidé mohli žít v klidu a beze strachu z démonů. Byl to jednoduchý plán. Stačilo najít místo, odkud démoni pocházeli. Takové místo muselo existovat. Také jsem byl zvědavý, jak je možné, že se démoni skládají ze slov podobně jako zdi, které lidstvo před nimi chrání. Byla to hádanka.

Vydal jsem se směrem, odkud v noci vycházeli démoni. Říkal jsem si, že za tento den ujdu dostatečnou vzdálenost, abych sídlo démonů našel. Byl jsem unavený, nevyspalý a neměl jsem daleko od totálního kolapsu. Přesto jsem kráčel dál a hledal démony.

Pozoroval jsem slunce a doufal, že únavou nepadnu. Bolely mě nohy, bolely mě ruce a hlava zapomínala, že je stále na mém krku. Nebylo mi dobře a mohlo za to především nevyspání a souboj o život, jež jsem měl za sebou. Chtěl jsem se dostat do bezpečí do příští noci.

Konečně jsem zahlédl, co jsem hledal. Na obzoru se ukázala věž z červených slov. Blížil jsem se k ní a všímal si, že byla vystavěna podobně jako zdi, které chránily vesnice od démonů. Jen písmena byla červená. Zakopl jsem a dále se k věži přibližoval.

Když jsem byl u ní, dotkl jsem se rudých slov a byl překvapen, že se chovala stejně jako jakákoliv jiná slova. Byl jsem je schopen měnit, mohl jsem s nimi pracovat. Hledal jsem slovo, které jsem teď už věděl, že se tam musí nacházet. Když jsem našel otevřenost, dotkl jsem se jí a slovo mě vpustilo dovnitř. Otevřel jsem dveře věže, které nebyly zamčené, a vešel dovnitř. Čekaly mě schody a na jejich konci dveře, které jsem otevřel.

Objevil jsem komnatu, s vysokými okny, která propouštěla dostatečně světla, a stůl, u něhož seděli čtyři slovatepci. Prvního jsem znal ze své vesnice, protože byl jejím vůdcem. Druhý mě vyhostil z vesnice, kde žila dívka s mandlovýma očima. A ti poslední dva museli pocházet z vesnic, které jsem ještě neobjevil. Slovatepci mě pronásledovali očima.

„Musíme ho zabít, ví toho až moc.“

„Dáme mu jednu šanci, aby se k nám přidal.“

Zamyslel jsem se a schoval pravdu za svá záda. „Takže démoni jsou váš výtvor. Mrzký pokus, jak vládnout ve strachu. Myslím, že vaši nabídku nepřijmu.“

Jak jsem domluvil, vyskočil jsem dopředu a prvního slovatepce srazil pravdou k zemi. To už zbylí slovatepci tasili své zbraně. Pravda se srazila s mocí a moc se rozsypala na zem. Z otočky jsem připravil slovatepce o hlavu. Zbývali dva.

„Přemýšlej o tom, o co přicházíš. Můžeš vládnout celé vesnici.“ Dlouho jsem nepřemýšlel a moje pravda se srazila s oštěpem ze slova síla. Jeho oštěp se také rozsypal po zemi a já pravdu vrazil do jeho srdce. Zbýval jen jeden.

Hlasitě zařval a vrhl se na můj meč. Chtěl ho dotekem zničit, ale pravda mu spálila ruce. Zdálo se, že slovo, které jsem vybral pro svou zbraň, nemělo rivala. Poslední slovatepec se otočil a během vyskočil z okna. Šel jsem do okna nahlédnout a spatřil jsem mrtvého slovatepce na zemi pod sebou. Vyhrál jsem.

Položil jsem se na zem a pravdu dal vedle sebe. Noc se blížila a další potyčku s démony bych jistě nepřežil. Potřeboval jsem proti nim pomoc. Ale to byly myšlenky na další dny.

Usnul jsem.

A až moc brzy jsem se zase probudil. Začínal nový den a já sešel dolů a dotekem jsem se pustil ven. Bylo na čase vrátit se do mé vesnice a vylíčit celý ten bláznivý příběh. A pak jsem musel navštívit i ostatní vesnice a vše vysvětlit tam. Čekala nás válka proti démonům, jež postavili slovatepci, kteří nám měli vládnout. Nemohl jsem takovou bitvu vyhrát sám. Ale věděl jsem, že na konci tohoto příběhu mě čeká dívka s mandlovýma očima. A svět, který se nemusí krčit za zdmi ze slov.