Sny

Když člověk končí, mozek si s vámi trochu pohraje. V delíriu, kterému předcházelo několikadenní pití tvrdého alkoholu, a kdy jsem se ocitl na samotném prahu života a smrti, jsem proletěl oranžovým tunelem k velikému světlu, které se skrývalo za obrovskou černou planetou, slyšel nádhernou hudbu, viděl nádherně syté barvy, které jsem jako pozemšťan nikdy neviděl. Něco podobného popisovali mnozí lidé, kteří se ocitli v klinické smrti. Také se jim nechtělo „zpět“. A v tom samém delíriu se mi zdály dva sny, na které do konce života nezapomenu. Chci se o ně podělit.

Jednou v podvečer jsem se vracel s kamarády z přehrady na chatu, kde jsme přespávali. Asfaltová cesta byla horká a my měli dobrou náladu. Najednou se k nám přidala dívka. Krásná dívka, která mě okamžitě učarovala. Uvědomil jsem si, že jsem na ni čekal celý život. Začali jsme si povídat. Mé tělo se bouřilo rozrušením, má duše splynula s její a já jsem nic takového dosud nepoznal… Ano, potkal jsem osudovou lásku. Jen mi bylo divné, když se mě kamarád zeptal, s kým že si to povídám. To bylo od osudu poslední varování před tím, co na mě čekalo. Potkal jsem totiž prokletí, ale já to v tu chvíli nevěděl. Nebo nechtěl vědět. Když se mě také ostatní kamarádi začali ptát na to, s kým že si to povídám, uvědomil jsem si naprosto fascinující věc. Ona byla pro ostatní neviditelná! Dívka chtěla na louku, a tak jsme opustili cestu a posadili se do trávy. Pak se stalo to, po čem jsme oba toužili. Zavřel jsem oči a jemně ji políbil na rty. Dívka se však smutně usmála. Jako kdyby to mělo být naposled. Nerozuměl jsem tomu. Dokonce jsem měl pocit, že se mi začíná ztrácet před očima. Natáhl jsem paži, ale má ruka pronikla skrz její obraz. Smutně sklopila oči a pak zmizela úplně. Chtělo se mi křičet. Poznal jsem štěstí, které mně nakonec nebylo dopřáno. Netušil jsem, že to pravé prokletí na mne teprve čeká. Vrátil jsem se na cestu a dohnal kamarády. Začal jsem jim vyprávět o tom, co se mi stalo. Ale nikoho to nezajímalo. Nikdo mě neslyšel. Pak jsem si uvědomil, že jsem neviditelný.

Jednou jsem se dostal se skupinkou turistů do nějakého italského města. Náš autobus zastavil na náměstí, v jehož středu byla fontána a trávník. Vystoupili jsme, vzali zavazadla a šli se ubytovat na hotel. Potom následovala okružní procházka po městečku a nakonec jsme se vrátili na to samé náměstí a lehli si na trávník. Byl zdánlivě klidný den. Slunce svítilo a my jsme si povídali. Najednou se zpoza rohu objevily dvě židovské dívenky. A za nimi terorista, který je chtěl zabít. Z naší skupinky se zvedl muž, teroristu odzbrojil a dívenkám zachránil život. Sen se mi zdál znovu. Autobus, náměstí, ubytování v hotelu a okružní procházka. A znovu náměstí s kašnou a trávníkem. Když se objevili dívenky a terorista, z naší skupinky se zvedl další muž a dívenkám zachránil život. Sen se mi zdál potřetí. Autobus, okružní cesta a dvě dívenky. Jen mi bylo po chvíli divné, že terorista je už dívenkám v patách. Pak mně došla strašná věc. Tentokrát jsem jim měl zachránit život já sám. Rychle jsem vstal a utíkal za nimi. Křičel jsem, ať utečou. Klopýtal a znovu křičel. Jenže já to nestihl a on je zabil.