Stručný průvodce po současných terapeutických směrech
Průvodce vychází z odborného sborníku Zbyňka Vybírala a Jana Roubala „Současná psychoterapie.“
Vzhledem k tomu, že si stěží lze představit život s duševním onemocněním bez toho, aby se člověk setkal ať už jen se slovem terapie nebo sám přímo využil služeb nějakého terapeuta, kterého si samozřejmě musel sám najít (na doporučení nebo na internetu), jsme se rozhodli vytvořit praktického průvodce po hlavních terapeutických směrech, na které můžete narazit při výběru terapeuta nebo v rozhovorech s lidmi, kteří na terapii chodí. Osobně nám práce na tomto přehledu a čtení knihy Současná psychoterapie pomohlo se v tomto světě zorientovat, vedlo to k tomu, že nás konečně napadlo se zeptat, jaké metody naše terapeutky používají a k jakým směrům náleží, a objasnily se nám zpětně mnohé rozhovory o terapii s našimi přáteli.
Osobní zkušenost s terapií
Sama jsem prošla mnohými terapiemi, ne vždy se zřejmým úspěchem, ale nikdy jsem nepřestala na terapii věřit a terapie jako taková mě vždycky fascinovala. Vždycky mě zajímala otázka, jak lze pouhým rozhovorem dosáhnout tak hlubokých změn v životě a duši člověka. Spíše mi, viděno zpětně, dělalo problém pochopit, že terapie nezmůže zázraky, zejména u těžších diagnóz, a že terapie životem je leckdy mnohem účinnější. Za léta pobývání mezi lidmi se zkušeností s duševním onemocněním jsem se mnohé střípky o terapii dozvídala, mluvila jsem s lidmi, kteří podstupovali výcvik v nějakém terapeutickém směru, vídala terapii ve filmech a četla o ní v knihách a těžko jsem se mohla ubránit tomu, abych nebyla vystavena zmínkám o všeobecně známých pilířích freudiánské a jungiánské teorie, jako je podvědomí, superego, Oidipův komplex, archetypy či pud smrti.
Je terapie účinná?
Podle prezentace výzkumů v knize Současná psychoterapie terapie ve větší části případů (60-85 procent) spíše pomáhá než nepomáhá (asi v 5 až 10 procentech škodí) a je tedy účinná a vede alespoň k částečnému zlepšení toho, jak se klient cítí a jak zvládá životní obtíže. Trochu podrývavě vzhledem ke zbytku knihy působí zjištění, že odborné zaměření terapeuta se na úspěchu terapie podílí zhruba jen z 15 procent. Spíše se tedy zdá, že platí úsloví, že všechny cesty vedou do Říma, zvláště proto, že terapeuti přizpůsobují svou práci osobě a obtížím klienta a šijí mu ji tak trochu na míru – terapii rozhodně nelze dělat podle obecné příručky a jen strojově aplikovat nějaké techniky. Mnohem důležitější než terapeutické zaměření se ukazuje osobnost terapeuta, jeho empatie, vstřícnost a porozumění pro klienta a taky jeho schopnost intuice, protože dobrá terapie je stejně tak vědou jako svého druhu uměním.
Přehled psychoterapeutických směrů
Klasická analýza: Založena Sigmundem Freudem. Terapie s největší tradicí. Dlouhodobá záležitost – někdy i na pět až deset let. Probíhá až 3x týdně. Cílem je hlavně sebepoznání, zpracování nevědomých obsahů (na rozdíl od převládajícího mínění zdaleka nejen těch sexuálních) tak, že si jich je člověk vědom, celková osobnostní proměna člověka. Probíhá na pověstné analytikově pohovce, kde klient terapeuta nevidí, anebo alespoň bez očního kontaktu. Je založená na metodě volných asociací; klient prostě říká, co ho napadá. Proud řeči je čas od času přerušen analytikovou interpretací vnitřního života klienta. Do hry silně vstupuje rozpracování tzv. přenosu – co si klient promítá na terapeuta ze své minulosti, vztahů k jiným lidem, názorům – to je v tomto druhu terapie nejprůkaznější vzhledem k tomu, že při ní je tam terapeut co nejméně jako reálná osoba a co nejvíce jen jako terapeut v silně umělé roli. Velkou roli hrají vzpomínky na dětství a to, jak dětství a vztahy s rodiči ovlivňují a utvářejí dospělý život. Samostatnou disciplínou je analýza snů. Z článku pro mě byla zajímavá i poznámka, že analytické termíny mají smysl výhradně v rámci analytické terapie, kde se vynořují – člověk tedy, nechodí-li k analytikovi, nemusí podobné věci jako Oidipův komplex či závist penisu vůbec řešit, ba naopak to není žádoucí. To mi přišlo poměrně osvobozující.
Psychodynamická terapie: Vznikla z analýzy jako jakási její krátkodobá soft verze. Probíhá formou terapeutického rozhovoru, kde terapeut a klient sedí normálně proti sobě. Trvá od několika měsíců do několika let, setkání jsou 1x-2x týdně. I tady se hledají kořeny současných potíží tkvící v minulosti, zejména v dětství. Má se za to, že pokud klient získá do těchto příčin vhled a obecně začne lépe rozumět sám sobě a svým pocitům, motivům, přáním apod., dojde u něj k žádoucí změně. Zkoumá se, proč se určité problémy v klientově životě opakují a udržují. I zde se hodně pracuje s přenosem a vztahem k terapeutovi, na kterém se dá mnoho poznat a taky mnoho naučit. Část psychodynamicky orientovaných terapeutů hodně pracuje s raným vztahem k matce, který má silný vliv na všechny další blízké vztahy v životě, ba na schopnost blízké vztahy vůbec vytvářet. Terapeut více projevuje empatii než v analýze, může více radit, podporovat, vést, než je tomu u klasické analýzy.
Gestalt: Zajímavý terapeutický směr založený v silné protireakci na klasickou analýzu, v níž je člověk tak nějak braný izolovaně sám pro sebe, jako nějaká skříň plná tajemství, kterou je třeba otevřít, a ne předně ve svém vztahu k druhým a k prostředí, které ho obklopuje. V Gestaltu se speciálně nezkoumá minulost klienta, ale terapie se soustředí okolo “tady a teď”. Jde tedy o uvědomování si bytí v přítomnosti a plodný kontakt s terapeutem. Ukazují se strnulé vzorce vztahování se k druhým a objevuje se volné pole bohatších možností.
Kognitivně-behaviorální terapie (KBT): Terapeutický směr, který si zakládá na svých vědeckých základech. Vznikl propojením dvojího. První je behaviorální terapie, která se zaměřovala na proces učení určitého (žádoucího) chování (její teoretické kořeny sahají až někam k výzkumům I.P.Pavlova – viz dobře známé “Pavlovovy reflexy”). Druhou složkou je kognitivní terapie, která se soustředila třeba na vznik negativních automatických myšlenek. Léčba pomocí KBT je krátkodobější a má vždy konkrétní zakázku – hmatatelný, ohraničený problém. Její úspěšnost je tak dobře měřitelná. Terapeut s klientem se berou jako rovnocenní partneři. Terapie není omezena na setkávání s terapeutem, ale klient dostává domácí úkoly a cvičení – nejde o dění při terapii, ale jak se daří pohnout s problémem v reálném životě. KBT přichází s mnohostí užitečných technik, které se uplatňují při řešení (zpochybňování automatických negativních myšlenek, sledování činnosti a plánování, sebeinstruktáž, hraní rolí, nácvik v představě). Pro lidi s psychotickou diagnózou KBT nabízí nácvik sociálních dovedností, na fóbie a úzkosti zase fungují tzv. expozice, postupné vystavování se situaci vzbuzující úzkost.
Focusing (Zaměřování): Zakladatelem je Eugen Geudlin. Jedná se o prožitkově zaměřenou terapii, která směřuje k uvědomění si různých aspektů prožívání. Nejdůležitější je způsob prožívání, buď je to čerstvý proces nebo prožívání svázané strukturou. V psychoterapii jde o to, aby proces prožívání byl znovuobnoven a strukturou svázané prožívání se proměnilo v čerstvé prožívání. Terapie probíhá v následujících fázích: 1. Pročišťování (klient je veden k tomu, aby se uvolnil) 2. Pociťování problému (naslouchání svému prožívání) 3. Nalezení podstaty problému (klient nechává své „tělo“ odpovědět na otázku, co je problém) 4. Pojmenování 5. Ověřování pocitu (jestli to, co se klientovi objevuje ve vědomí koresponduje s tělesnými pocity) 6. Opakování (opakování kroků 3-6 dokud se nedostaví úleva)
Systemická terapie – terapie zaměřená na skupinu lidí (rodina, partneři, komunita). Chování má vždy význam v kontextu vztahů.
Otevřený dialog (Open dialogue): Zakladatelem je J. Seikkula. Přístup se rozvíjel v rámci širších změn při reformě péče o duševní zdraví ve Finsku. Ústřední je názor, že dialog není pouhou výměnou informací, ale jde o společné bytí. Typická pro Otevřený dialog je přítomnost reflektujícího týmu na terapii, který má za úkol si všímat toho, co se v terapii odehrává a komentovat to. Důležitá je transparentnost, tudíž hovory o nemocném vždy probíhají za přítomnosti nemocného. Rozvíjení dialogu je na prvním místě a je zde patrná i snaha vyhnout se hospitalizaci nemocného. Předpokládá se, že institucionalizace nemocného může další perspektivu zhoršovat, stejně jako předčasné nasazení vysokých dávek léků. Důležité je zmínit, že tento přístup nijak nepopírá užívání léků, ale pracuje s ním velmi opatrně.
Integrativní terapie: Kombinace více terapeutických škol, např. dialekticko-behaviorální terapie (DBT), kognitivně-behaviorální terapie (KBT) aj. V současnosti je velká tendence k integraci a eklekticismu.
Katatymně imaginativní psychoterapie (KIP): Zakladatelem je Hanscarl Leuner. Jde o práci s aktivní imaginací, práci s denními sny, přičemž cílem je znázornit nevědomou motivaci, fantazie a obranné mechanismy, vědomé i nevědomé konflikty, odpor, přenosový vztah a podporovat jejich zpracování a přepracování. Terapeutické sezení obsahuje jak imaginaci, tak terapeutický rozhovor.
Daseins analýza: Vychází z Heideggerovy teorie bytí, teorie pobytu (Dasein) jakožto lidského výkonu bytí. Terapeut bezezbytku respektuje jedinečnost klientova pohledu na svět, nepoužívá diagnostické kategorie, ale analýzu existence, tj. bytostných, určujících a univerzálně přítomných konstant lidské existence, tzv. existenciálií (vztaženost, otevřenost, spolubytí, časovost, prostorovost, dějinnost, nastavenost, tělesnost, smrtelnost, vrženost, starost, provinilost). Analyzuje se klientův světavztah, tedy jeho poměr ke světu věcí a lidí, a hledají se místa, kde klientovo existování není svobodné. Svoboda se chápe jako autentický pobyt. Nastavení světavztahu je základní kámen deseinsanalytické psychopatologie.
Existenciální analýza: soustředí se na existenci, bytí ve světě, v současnosti se pod ní chápe zejména Franklova Logoterapie
Logoterapie: Zakladatelem je Viktor Emil Frankl. Jde o obohacení analýzy o dimenzi duchovna jako pramene uvědomění si vlastní zodpovědnosti a schopnosti nacházet a uskutečňovat smysluplné. Je to terapie zacílená na tématiku smyslu. Smyslu člověk dosahuje tím, že uskutečňuje nějaké hodnoty: tvůrčí hodnoty (něco dělá, něco tvoří), zážitkové hodnoty (něco prožívá a něco miluje), postojové hodnoty (vyrovnává se s utrpením a nějak se staví ke svému osudu). Motto tohoto terapeutického směru je: „Život sám je tím, kdo klade člověku otázky. Člověk se nemá co tázat, spíše je životem tázán a má životu odpovídat.“ a „Kdo má k životu proč, unese téměř každé Jak.“ Terapie je zaměřená na pomoc lidem, kteří zažívají existenciální frustraci. Má pomoct člověku k tomu, aby žil s vnitřním souhlasem se svým jednáním a svým bytím.
Tělová terapie: Terapie zahrnující do svého působení i práci s tělem, protože předpokládá, že problém zahrnuje celého člověka a není jenom v hlavě.
Biosyntéza (integrace života): Tělová a hlubinná terapie. Zakladateli jsou David Boadella a Sylvie Specht Boadella. Terapie, která má velmi složitou teoretickou základnu. Vychází z energetických teorií o prenatálních (předporodních) a perinatálních (porodních) procesech; z emoční anatomie (S. Keleman); z výzkumu kvantového fyzika D. Bohma (zabývá se významem těla); a objevu morfogenetických polí biologa R. Sheldrakea. Terapie obhajuje multidimenzionální pohled na člověka. Jejím základním nástrojem je diagram životních polí, který zobrazuje různou míru otevřenosti životních polí. Věří se, že pokud je systém uzavřený způsobuje charakterové obtíže, fyzická omezení a duchovní stažení. Naopak otevřené systémy vyjadřují psychický kontakt, energetickou vitalitu a spojení s kvalitami srdce. Model životních polí vede k sedmi základním terapeutickým prostorům: afekto-motorická práce se svalovým tonem a pohybem, energetická práce na vnějších a vnitřních rytmech dýchání, systemická práce na chování ve vztazích, psycho-energetická práce na spektru držení a uvolňování emocí, psycho-dynamická práce s řečí s cílem odstranit komunikační problémy, transformativní práce na restriktivních ideálech a obrazech, které omezují naše vize, transpersonální vývoj využívající tělovou meditaci k propojení se s hlasem srdce. Z toho vychází dvanáct hlavních témat: 1. Founding: základy a původ – Odkud přicházím? 2. Grounding: zakotvení a báze – Jaké jsou moje osobní a rodinné kořeny? 3. Centering: zrození středu a centrování – Kdo jsem? 4. Holding: podpora a držení – Komu a čemu mohu důvěřovat? 5. Bounding: vazba a ohraničení – Co jsou mé hranice, kde jsou a jak mohu přistupovat ke konfliktu konstruktivním způsobem? 6. Charging: nabíjení a vybití energie – Kde a co jsou mé zdroje síly? Jak mohu zlepšit absorpci, cirkulaci a výdej své energie? 7. Bonding: propojení a vztahování – S kým mohu komunikovat a jak mohu zlepšit své kontakty? 8. Sounding: rozeznění a sdílení – Jak komunikuji? 9. Facing: vidět a čelit – Kam jdu? 10. Crowning and spacing: dovršení a metapozice – Co je doopravdy spiritualita, co je podstatou skutečné spirituality? 11. Forming: formování a tvorba – Jak nejlépe zacházet s přesahovými tématy? 12. Shaping: dotváření a profilování – Jak můžu změnit své sny v realitu?
Procesově orientovaná psychoterapie – Zakladatelem je Arnold Mindell, Terapie se zaměřuje na tok lidského prožívání, tzv. proces. Obyčejně máme tendenci naše prožívání kategorizovat do fixních stavů jako radost, bolest, hněv či deprese, přičemž podle procesově orientované psychoterapie jsou to jen zastávky v neustále se měnícím toku prožívání. Rozlišují se primární procesy (blízké uvědomování) a sekundární procesy (vzdálené uvědomování) přičemž terapeut se snaží vést klienta k uvědomování sekundárních procesů. Teorie vychází z Junga, podle něhož jsou všechny zážitky smysluplné a účelné a naše nejhorší problémy mají potenciál stát se našimi nejsilnějšími učiteli a spojenci. Pracuje se s procesem, který se objevuje tady a teď. Jedná se o eklektický přístup využívající pestré metody. Hlavní metodou je amplifikace (zesilování) do té doby, než se objeví nový význam nebo aspekt identity, a následná integrace do prožívání.
Transakční analýza – Zakladatelem je Eric Berne, který popsal tzv. ego stavy: rodičovský kritický, rodičovský pečující, dospělý, dětský svobodný, dětský vzdorovitý, dětský ustrašený, dětský vychloubačný. Komunikaci chápal jako hru (kniha Jak si lidé hrají). Cílem terapie je dovést klienta k autonomii, spontaneitě a zážitku upřímné blízkosti ve vztahu k sobě a druhým.
Neurolingvistická psychoterapie – Předcházelo jí tzv. Neurolingvistické programování. Podobně jako biosyntéza má velmi složitou teoretickou základnu. Je provázána s řadou teorií, např. s kybernetikou (G. Bateson), transformativní gramatikou (N. Chomsky), teorií na cíl orientovaného jednání (K. H. Pribram), sensualizmem (W. James) a teorií funkčně autonomních částí osobnosti (Erickson). Zakladatelé R. Bandler a J. Grinder zkoumali úspěšné kreativní jedince. Předpokládali, že když zjistíme, jak tito lidé vnitřně reprezentují informace a jak s nimi pracují, můžeme se těmto mentálním strategiím naučit. Z toho vychází nástroje terapie. Hledají se minulé úspěšné zkušenosti klienta, představy jiných úspěšných lidí a pracuje se na modelu nového chování pomocí mentálního tréninku, kde nové myšlení je ukotvováno pomocí doteku, klíčových slov a tělesného postoje.
Expresivní terapie – Záměrné využití umění v terapii. Patří sem arteterapie, taneční pohybová terapie, dramaterapie, muzikoterapie a poetoterapie. Vychází z teorie, že tvůrčí činnost spouští úzdravné síly, vyvolává stav, kdy člověk získává kontakt sám se sebou, s druhými či se světem. O artefaktu vzniklém na terapii lze dále mluvit a terapeuticky s ním pracovat.
Výčet terapeutických směrů není úplný. Vynechali jsme Rogeriánskou a Pesso Boyden terapii, o kterých pojednáváme v jiném článku a řadu méně známých druhů terapie. Doufáme, že vám průvodce pomůže se v terapeutickém světě trochu zorientovat. Přesto bychom vám chtěli doporučit též spoléhat na doporučení profesionálů a dát na své vlastní pocity, zda vám daný terapeut a rozhovory s ním sedí, vezme-li se ovšem v úvahu, že ani dobrá terapie nemůže ze své podstaty tak trochu nebolet.
Tereza Saxlová, Kateřina Málková
