Studium s duševní nemocí
Moje cesta k dokončení studia, tedy gymnázia a magisterského vzdělání na VŠ, byla dlouhá a trnitá. I tak jsem za ni ráda – vidím smysl ve své práci, i v tom, kam směřuji. Dopracovat se tam, kde teď jsem, byl ale často boj. Studium mi velmi stěžovaly problémy spojené s úzkostmi, depresemi a hraniční poruchou osobnosti. Za tu dobu, co jsem studovala, jsem celkem dvakrát přerušila školu, což je ještě v podstatě „nic“ v porovnání s tím, jak to mohlo dopadnout. Mnoho lidí s duševní nemocí, které znám, nedokončili střední nebo vysokou školu, potýkají se dlouhodobě s problémy v zaměstnání, přestože jsou velmi inteligentní, nadaní a schopní. V následujících řádcích popíšu své problémy při studiu v několika oblastech a nastíním svou cestu ven z tohoto začarovaného kruhu.
Když jsem na gymnáziu i vysoké škole často denně bojovala s těžkými psychickými stavy, bylo pro mě namáhavé už jen to, abych přežila den. Při těžších depresivních stavech pro mě byl úspěch, když se mi podařilo vůbec vstát z postele, dorazit do školy nebo do práce. Pouhé přežití a předstírání toho, že „nějak funguji“, jsem přítomná a v „pohodě“, mě stálo tolik síly, že pro mě bylo obtížné vynakládat další energii na soustředění a výkon – zvládat tedy vše, co je pro zdravé lidi běžné. Jako depresivní člověk jsem mohla působit líně a nevýkonně i přesto, že jsem se snažila na maximum. V depresi jsem mívala v hlavě prázdno, cítila se úplně vygumovaná, někdy ani nebyla schopná dát dohromady smysluplnou větu. O pozdních příchodech a absencích z důvodu šílené únavy a pocitu, že nic nemá smysl, ani nemluvě. Potýkala jsem se s nesoustředěností a problémy s pamětí, což souviselo celkově s tím, že můj mozek byl přetížený zahlcujícími myšlenkami a pocity, které zpracovával. Ať už to jsou deprese, úzkosti, hlasy nebo nutkavé myšlenky, mozek lidí s psychickými problémy musí zpracovávat daleko víc informací než u lidí bez psychických potíží.
Můj mozek byl také přetížený mnoha iracionálními myšlenkami a domněnkami. „Zase jsem udělala chybu/něco špatně řekla.“ „Neudělám tu zkoušku, určitě jako jediná. Všichni to zvládnou a já ne.“ „Co když mě vyhodí ze školy?“ „Ti spolužáci si určitě myslí, že jsem úplná kráva…“ „Myslím, že si o mně povídali…“ „Nikdy nikam nezapadnu.“ „Nemají mě rádi.“ „Proč by mě taky někdo měl mít rád?“ „Všichni jsou lepší než já.“ Pocity, které šly s myšlenkami ruku v ruce, byly úzkost, strach, únava, bezmoc, lítost, vnitřní bolest, pocit odmítnutí či osamělost. To vše narušovalo můj výkon ve škole.
Náročná pro mě byla i reakce společnosti na mé psychické potíže. Setkala jsem se např. s nepochopením ze strany učitelů na gymnáziu, kteří interpretovali moje projevy deprese jako lenost. Přístup školy mi v zotavení tehdy zrovna nepomohl. Naopak jsem se utvrdila v tom, že duševní problémy jsou něco nepřijatelného, co musím skrývat, že nemám nárok říct si o pomoc. Ve škole jsem se tehdy nesetkala s fungujícím školním psychologem, s podporou nebo s doporučením kvalitní psychoterapie, s nabídkou individuálního plánu. Velmi mi to ztížilo i budoucí život, problémy jsem dusila v sobě, a tak měla postupně čím dál těžší příznaky. Nějakou dobu trvalo, než se mi podařilo změnit zafixované přesvědčení o tom, že duševní nemoc je slabost, že vlastně neexistuje, že je nepřijatelné o ní mluvit. U mnoha lidí s duševní nemocí by možná stačilo, kdyby se jim dostalo odpovídající pomoci už v období dospívání, kdy je osobnost hodně tvárná, a jejich život se mohl dál vyvíjet úplně jinak. Možná by nemuseli končit na psychiatrii po pokusech o sebevraždu, plácat se v destruktivních vztazích a závislostech, nezvládat studium nebo práci. Včasná léčba je základ a problémy v dětství a dospívání by se neměly přehlížet. Vzhledem k mým zkušenostem z prevence na SŠ mohu ale tušit, že se v tomto ohledu u nás postupně blýská na lepší časy.
V dospívání a v rané dospělosti jsem měla problémy ve vztazích, které jsem prožívala nejen v partnerských vztazích, ale i ve školních kolektivech. Pro moje problémy ve vztazích byly typické domněnky („ostatní mě nenávidí, nechápou, neberou…“) a projekce – promítání svých vlastních pocitů vzteku, sebenenávisti a méněcennosti do druhých. To vše mi komplikovalo vztahy ve škole, což přispívalo ke zhoršení mého psychického stavu a tím pádem i výkonu. Někdy pro mě byla škola dalším místem, kde jsem bojovala, i když jen vnitřně. Sama jsem byla vždycky spíš nekonfliktní, ale někdy pro mě bylo těžké vydržet v kolektivu, kde jsem se cítila jako “černá ovce”, osamělá a odmítnutá.
Ve škole pro mě bylo typické také nízké sebevědomí. Pochybovačné a sebekritické myšlenky mi často jely v hlavě jako kolovrátek, což mi někdy bránilo v projevení skutečných schopností a potenciálu. Navíc jsem byla perfekcionista, takže jsem na sebe měla vysoké nároky, tlačila na sebe, což umocňovalo moje úzkosti, které můj výkon následně zhoršovaly.
Studium VŠ pro mě první dva roky bylo nejen náročné, ale i velmi obohacující a pomáhalo mi na cestě k zotavení. Viděla jsem v něm velký smysl a to mi pomáhalo pokračovat nejen v něm, ale celkově v životě, nevzdat to.
Přestože problémů, kterým jsem musela ve škole čelit, bylo mnoho, se vším jsem nakonec za podpory psychoterapie dokázala pracovat. Největším posunem a obohacením byl pro mě rok, když jsem si dala pauzu od VŠ. Jen díky tomu, že jsem si dopřála čas a prostor pro terapii, jsem mohla docílit toho, aby mi fungování nestěžovaly šílené psychické stavy, abych se cítila lépe sama se sebou a díky tomu i v kolektivu. Když jsem se potom připravovala třeba na bakalářské státnice, najednou to šlo mnohem snáz než dříve příprava na jednotlivé zkoušky. Po bakalářských státnicích jsem začala více pracovat v oboru a nakonec se dostala až ke své vysněné práci v Centru duševního zdraví. Jak jsem psala, studium pro mě byl často boj. Byl to však boj, ve kterém se vyplatilo vytrvat.
