Surfování na vlnách: Na stopě emoční inteligence

Emoční inteligencí (EQ) se myslí schopnost rozpoznávat a zvládat své emoce a také číst emoce druhých a umět se do nich vcítit (základní roli v popularizaci tohoto pojmu sehrála kniha Daniela Golemana nazvaná přímo „Emoční inteligence“). EQ, jak bylo dokázáno v různých studiích, se prý na životním úspěchu podílí více než IQ. Zkoumanými objekty byli ale zprvu hlavně vrcholoví manažeři, což asi není okruh lidí, s nimž bychom měli mnoho společného. Nicméně číst si některé z mnoha knih o emoční inteligenci může vést k zajímavým náhledům. Mě to inspirovalo k následující úvaze. Ale moment – ještě je přece třeba říct, co emoce vůbec je a jak se třeba liší od pocitu. A už to je potíž. Psychologové se neshodují ani na tom, co emoce jsou, ani na jejich výčtu. Většinou se coby základní emoce uvádí těchto šest – vztek, smutek, radost, odpor, strach a překvapení. Vyskytují se prý podobně ve všech kulturách. Někdo přidává třeba lásku a nenávist, jiní psychologické jednotky základnější – stud, trapnost, nudu, úlevu, sympatii a antipatii, zmatek, pobavení, bolest, pohrdání, zájem, hrdost, posvátný úžas aj. Vzhledem k uvedenému myslím není chybou, že se moje úvaha pohybuje na rovině spíše obecné.

Když jsem začala přemýšlet o povaze emocí, můj první obraz byl něčeho přepadávajícího mě jakoby zezadu, co mě dovede snadno rozcupovat na kusy. Jako by se schovávaly jedna za druhou, zdálo se mi, pokradmu překreslují mapu veškerého mého světa. Tvoří tříšť, o kterou je snadné se poranit. Ve skrytu připravují má rozhodnutí, rozežírají můj klid a pohodu, jimi rozbouřená mysl se na svých toulkách ztrácí v hustém lese. Nelze je ale samozřejmě vidět jen takhle negativně. Ze zkušenosti vím, že jsou také schopny mě pohánět k neuvěřitelným výkonům a ohromnému úsilí. Jsou mnohdy čarovným proutkem, který promění šedivou podzimní pláň v kvetoucí jarní zahradu. Jsme-li odpojeni od svých emocí, je náš život bez barvy, chuti a jiskry.

Být v kontaktu se svými emocemi je určitě bezpečnější než je nechat v skrytu páchat jejich dílo. A plné prožití si emocí může mít očistný smysl. Pokud si naplno prožijeme svůj strach či hněv, máme větší možnost se s ním vypořádat. Pokud se emocemi zabýváme, věnujeme jim pozornost, pojmenováváme, bereme si zpět kus moci, který nám vzaly. Něco pojmenovat znamená to částečně ovládnout, jak i stojí v bibli, kde Adamovi byla dána výsada dávat jména divokým zvířatům. (Uvádím jako zajímavost, že podle některých filozofů není možný žádný „privátní“ jazyk, který by dovoloval oštítkovat náš vnitřní život. Potřebujeme k tomu jazyk společný, který je zakotven v kultuře, životě a zvycích určitého jazykového společenství.) Na naší emoční inteligenci se určitě silně projevuje to, zda s námi naši rodiče o našich emocích mluvili, zda nám rozuměli, jak bylo naše projevování emocí přijímáno, jak nám pomáhali se v nich vyznat a jakou emoční inteligenci měli oni sami. Pokud naše emoce vězí zcela ve tmě, nepřestanou nás zaskakovat nepřipravené a nepřestanou se do sebe vzájemně zaplétat. Je velký smysl terapie, když se začne mluvit o emocích a pocitech a „masa“ vnitřního dění se začne organizovat a tříbit. (Na druhé straně je třeba vzít v úvahu, že slova jemné nuance nejen postihují, ale i produkují, a vše se může následně příliš zesložiťovat – to je jisté nebezpečí důkladných sebereflexí, záliby v psychologizující beletrii či dlouhé čistě verbální psychoterapie.)

Předchozí odstavec prozrazuje intelektuální postoj k emocím. Jistě by byl možný i nějaký jiný. Vždyť emoce jsou čarovnou půdou, v níž koření naše životní štěstí. Jsou tajemným uzlem, v němž se tělo, duše i mysl naplno setkávají. Když je považujeme za nepřátele, nakonec nad námi vždy zvítězí; je třeba si k nim spíše vypěstovat důvěrný vztah. V jedné knize jsem našla příměr, že je třeba na vlně emocí surfovat jako na vlnách. Tu metaforu lze jistě rozvinout: Jde o umění zachovat balanc, stát se jedno s divokým živlem, nacházet v tom potěšení. Nenechat se emocemi unášet, ale nechat se jimi nést a uvádět do pohybu. Neutápět se v nich a netopit, ale dokázat s nimi ladit. Je tu ovšem, na druhou stranu, filosofický nárok. Ten často doporučuje pěstovat si stoicky klidnou mysl (apatheia) a přistupovat ke svým emocím nezaujatě ve smyslu nezúčastněného diváka nějakého přírodního dění. (Podobný zážitek jsem mimochodem měla ze špatně praktikované mindfulness. Stav mimo meditaci, kdy člověk nebyl v pravém smyslu rozčilen, ale jen svůj vztek jakoby zvnějšku pozoroval, mi připadal trochu nezdravý.) Vlastní emocionalitu nelze podle mě při úsilí o osobní vzestup nechat prostě stranou. Ve hře je její zásadní přeladění. Mimochodem, filosof Jean Paul Sartre, který klade pocit hnusu dokonce do základu lidské existence, mluví o tom, že emoce jsou každému přístupným druhem „čarování“. Moc, kterou nad námi mají, a jejich často neznámý původ jsou snad opravdu čímsi magickým.

O lidech s těžším duševním onemocněním se často říká, anebo to spíše často říkají psychiatričtí odborníci, že jsou tzv. „emočně oploštělí“, přičemž na vině je jak jejich nemoc, tak silné dávky léků. Přijde mi to silně hanlivé a neodpovídající skutečnosti. I když lidé třeba nedávají své emoce najevo a neprojevuje se to na výrazu jejich obličeje, nelze říct, že by se toho v nich přitom mnoho nedělo. Právě naopak. Spíš je asi problém být s tím řádně v kontaktu, vyznat se v tom a naučit se to vyjádřit. Ono někdy má člověk pocit, že to vnitřní dění je tak silné, komplikované a protichůdné, že postrádá nějaký všeobecně přijatelný a srozumitelný rámec, jak ho navenek projevit. Nelze ho vměstnat do ohraničeného tvaru mimiky, gesta, jasného slova či činu. Často také silné emoce pramení „v hlavě“, v negativních myšlenkách. Myšlení a emoce jsou vůbec podle mě nanejvýš propletené, více, než se všeobecně uznává. Emoce mění myšlení a myšlenky způsobují emoce, někdy se to všechno valí a vrství, až člověk úplně ztrácí pevnou půdu pod nohama a cítí se stále mizerněji.

Co říct závěrem? Spíše než jako prokletí, jak se to někdy může trpícímu člověku jevit, bychom snad měli své emoce, a to i ty negativní, vnímat jako vzkaz a dar přicházející z prapůvodních vrstev našeho bytí (což je taková metafyzická interpretace toho, co neurovědci říkají o části mozku zvané amygdala, předracionálním centru emoční paměti a emočních reakcí). V emocích lze spatřovat jistou syrovou krásu. Neutíkat před nimi, nenechat se jimi ochromit, to je výzva. Pečlivě vážit, jak přenést jejich potenciál do vnějšího světa: projevit je, mluvit o nich, jednat ve shodě s nimi, naladit se na emoce druhých. Rozvíjení emoční inteligence asi člověku hned nepřinese nějaký strhující životní úspěch, jak autoři populárních knih o EQ často slibují, ale rozhodně má šanci promítnout se do mnoha oblastí, které jsou v jeho životě důležité, a to včetně možnosti využívat plně potenciál svého IQ. Pozitivní emoce totiž prý přímo zlepšují tzv. kognitivní funkce, které bývají těžším duševním onemocněním dost zasaženy.