Svědectví z polistopadového undergroundu
K příslušenství k českému polistopadovému undegroundu jsem přišla jako slepý Dalibor k houslím pár let před koncem milénia a vypadla z něj jako cukrář z kina na podzim 2009. Nepovažuji se ani zdaleka za nějakou expertku, na to jsou povolanější, byla jsem spíše taková ta gruppie kapely, která si říkala Slum, a spřízněné kapely Hery Fotr, jejíž hráči se částečně překrývali. Později z nich vznikla kapelka Herna Bar, ale to už jsem se stala tím cukrářem, jak jsem už byla napsala. I když, kdo tam jednou vlezl, už tam pocitově náleží stále. Do podzemí.
Kdo by nevěděl, co jsou gruppies, tak to jsou fanynky, co to táhnou s jedním či s více členy kapely. Já sama to táhla napřed s frontmanem Slumu Milanem E., pak se slumáckým klávesistou Bublinou, který byl ovšem i členem Heryho Fotra, načež jsem prožila i minirománek i s kytaristou z Heryho Fotra Loupákem, kterému to po jisté době se slovy „jsi na řadě!“, prorokoval sám frontman Slumu Milan E.
Dlužno ovšem říci, že jsem nebyla typická gruppie, protože kluci se se mnou seznámili původně jako s obdivovanou básnířkou a později i pornografkou, takže slovo „fanynka“ bylo více než diskutabilní, ale budiž. Jó, to byly doby.
Takže, jaká tam byla atmosféra? Nevím proč, ale co mě napadá jako první, bylo obsluhování jukeboxů v nonstopech, a jaká to byla sranda, když někdo někoho vytočil nějakou skladbou. Pamatuji si, jak mne bavilo, když se máničky špičkovaly, která kapela je lepší, jestli Led Zeppelin nebo Jethro Tull, a čepýřily se jako kohouti, že by se až popraly, ale všechno tak nějak naoko. Někdy touhle dobou jsem si uvědomila, jak obdivuji mužská přátelství, která tuhle drsnou legraci s přehledem zvládnou, protože se hoši někdy uráželi tak, že ženské by si v podobném případě už dávnou vjely do vlasů. Jak já jim v těch chvílích s takovým tím zamilovaným pocitem záviděla, že si to mohou dovolit!
Co se dalo rozlišit už od prvních chvil, strávených s touhle mnohačetnou partou, bylo jakési členění na kluky dělnických profesí a intelektuály. Někteří intelektuálové se poněkud distancovali od jednoduchého pojetí humoru oněch ponejvíce zedníků a skladníků, ale to byly takové ty trochu fajnové výjimky. Mojí výhodou bylo, že jsem byla Milanova holka, tedy holka frontmana Slumu, takže jsem měla všude dveře i srdce otevřená. Okamžitě mne tak vzali bez předsudků mezi sebe, a okruh lidí se stále zvětšoval. Bylo nám fajn. Pili jsme pivo, kouřili cigára, občas trávu, předčítali si navzájem svoje básně, chodili na koncerty a jezdili na fesťáky, a hlavně jsme se pořád tak nějak přátelsky pošťuchovali.
Ti lidé byli především všichni pohodáři, a moje stigma duševně nemocné holky se rozpilo a smazalo jako inkoustové razítko ze zápěstí, získané na venkovském koncíku. To mě blažilo snad ze všeho nejvíc. Na nějakých 10 let jsem úplně zapomněla, že mi byla přidělena psychiatrická diagnóza. Byla v tom obrovská svoboda a naděje. Všichni ti lidičkové, ať už holky nebo kluci, byli rozhodně nezapomenutelné figurky! Prozrazovaly je překvapivé a mnohdy veselé přezdívky, originální hipízácké oblečení a ohromná radost ze života. Myslím, že za tou radostí nevězel jen chlast, jak si to navzájem zlí jazykové říkají. Ano, duch přátelství, pospolitost a duch rebelie, která se po listopadu 1989 jaksi automaticky obrátila zejména proti konzumnímu způsobu života, i když komunisti to u nich měli spočítané jednou provždy.
Když tak vzpomínám, když si to tak v hlavě probírám, tak moje kontakty s undergroundem započaly daleko dříve, za dob vysokoškolského studia, ještě dávno před randěním se členy undergroudových kapel. Dokonce mne sem tam kdosi označoval za undergroundovou básnířku. Co z toho všeho dění a chvění vybrat, o čem napsat: O prázdninovém pobytu na disidentské chatě Sergeje Machonina blízko hradu Lipnice? O několika inspirativních setkáních s Jáchymem Topolem? O poněkud trapné a směšné historce s J. H. Krchovským? O přátelství s neuvěřitelným samorostem Vítkem Kremličkou? O účasti na několika legendárních Magorových narozeninách? O tom, jak mi jednou Ivánek Jirous na fesťáku dokonce zachránil život? O jeho partnerce Dáše Vokaté, a co na ní volal, když hrála na pódiu? O negativním výsledku lustrace (tedy, že jsem „čistá“), o kterou jsem pod tíhou pocitů viny sama požádala pana Čuňase? O umělecké spolupráci s harmonikářem Pepíčkem Čečilem, který mi věnoval malý akordeon, abych si taky zahrála, a který vzpomínal na to, jak sedával u Tygra s Bohumilem Hrabalem? O nešťastném emigrovavším a po dlouhé době se ze Západu navrátivším kamarádovi bláznovi Jardovi Kerblovi, přímém účastníku únosu letadla, který byl zpracován, nebo spíše zkreslen v seriálu Třicet případů majora Zemana (Mimikry) – a o tom, jak to bylo doopravdy? O krátkém, intenzivním, leč pozapomenutém přátelství s filozofem Robertem Gálem, synem slovutného Fedora? Anebo dokonce o iniciačním intimním aktu s jedním z těchto krásných, zapovězených šílenců? Nakonec asi spíš napíšu, jak to pro mě celé skončilo. O osudném trávobraní.
Celá ta – trochu strašidelná – eskapáda se odehrála někdy koncem babího léta 2009. Byla jsem toho času poněkud single, nepatrně promiskuitní, bez stálého zaměstnání a bydlící v nebytovém prostoru o neuvěřitelných rozměrech 9,5 metrů čtverečních. Bylo to rok, kdy jsem vydala celkem dva, mojí rodinou vnímané jako ostudné, komixové sešity sexuální anatomie pod skandálními názvy Moje frnda a Moje kozičky. Z toho všeho je patrné, že jsem byla už dost rozjetá. Nedařilo se mi brát ani psychiatrické léky. Trochu jsem pila a hodně hulila. Myslím marihuanu.
Proto když mě kamarádka Špička pozvala kamsi do severních Čech na akci, zvanou Trávobraní, neváhala jsem ani vteřinu. Vlastně ale ani nevím, jak to celé popsat, protože, jak říkám, měla jsem už posunuté vnímání pod vlivem rozvíjející se psychotické ataky. Pamatuji se, že se děly takové divné věci. Například odcestovat do té obce do utajené soukromé hospody bylo skoro nad moje síly, kdybych nebyla tehdy záhadně propojena s máničkou odněkud z Vysočiny, která si říkala Mrakomor, podle černokněžníka z filmové pohádky Princ a Večernice. Už podle této přezdívky lze usoudit, jak přínosný to byl pro mne člověk.
Já byla tehdy do Mrakomora celkem udělaná, nějak mi divně učaroval, připoutal mne k sobě a přitom mi škodil, odmítal mne a zároveň přitahoval. Byl to koneckonců neléčený schizofrenik. Celkem zle si se mnou zahrával. Po cestě jsme skoro nemluvili, jen jsem s ním nějak telepaticky komunikovala. Pamatuji si, že mi svými gesty a pohyby a pohledy způsoboval celou dobu řadu samovolných orgasmů.
Do sudetské obce X. jsme dorazili ještě před setměním, nějak se ubytovali a šli se s Mrakomorem a velikým vlčákem Tájem projít stmívajícím se severočeským krajem. Bylo to hrozné, Mrakomor ukazoval do dáli na nějakou vesnici na obzoru a potměšile se uchechtával, prozrazuje mi, a že tam má nějakou cikánečku, asi abych žárlila. Šli jsme a šli a hloubili se do soumraku v cizí krajině, a já najednou pojala strach, že odtud není návratu, a že mi tam snad něco hrozného provede, a že mne tam snad zanechá? Neuklidňovala mne ani přítomnost venčícího se dobráka Táje. Pod vlivem této úzkosti jsem sebrala poslední zbytky rozhodnosti a nějak Mrakomora přiměla otočit se a vydat se konečně zpět.
Když jsme přišli do té ilegální tančírny, zábava už byla v plném proudu. Hrála živá muzika, máničky tancovaly, plnovousatý rozcuchaný obr Čáryfuk mocně dul do jakéhosi rohu, který držel v nelidsky velkých prackách, roztomilý Čuncek se pochichtával, malátná Indiánka se svíjela jako žížala, a další a další postavičky popíjely pivo, a prostě řádilo se. Kouřily se cigarety a již usušené konopí, které se tam vyskytovalo v obrovských snopech, vždyť byl počátek října, a slavilo se každoroční Trávobraní!
Mrakomor tančil velice zvláštním způsobem, jako nějaká egyptská freska mi připadal, tak nějak dvojrozměrně, jako by byl zarámován v obrazu. Snažila jsem se, aby tancoval se mnou, ale asi spíš se mnou netancoval. Poskakoval kolem krásné mladé vlasatice Hedy se širokou a souměrnou tváří. Nevím, kolik jsem vykouřila konopí, ale asi poměrně dost, nevím, kdy jsem si šla do jakési místnosti k tomu určené ve spacáku lehnout, byla noc a pak najednou ráno, potom začali lidé různě odjíždět, tedy kromě mě a Mrakomora a samozřejmě Špičky, která tam koneckonců byla doma. Asi jsme i něco jedli, vím, že jsme pak pobývali u Špičky v zázemí, kde bydlela, a že jsem se tam pořád nějak točila dokola a vyvažovala tak světové strany, nebo co jsem tím vlastně myslela…
Tak uběhly asi dva tři dny, a už to bylo divné, že tam stále s Mrakomorem trčíme, ale se mnou nebyla žádná řeč ohledně odjezdu, a Špička byla nakonec ráda, že tam někoho má. Byla hodná, milá, netlačila na nás. No ale pak se se mnou stala taková divná věc. Pamatuji, že jsem si dala panáka zelené, tedy peprmintového likéru, a pak mi nějak došlo, že Mrakomor chce vlastně Hedu a ne mě, a tak jsem z něho začala vymítat její představu, tedy představu jí jako postavy v jeho hlavě. Použila jsem k tomu křesťanskou Modlitbu Páně, tedy Otčenáš, který jsem stále dokola opakovala rychleji a rychleji a ukazovákem hrozila proti Mrakomorovi. Ten mne začal lehce klepat přes hlavu a do ramenou. Na to já posléze začala zase dokola vykřikovat: „Apagé, Satanas! Apagé, Satanas!“ (Odstup, Satane!). Vím, že jednou tam byl moment, kdy jsem se přeřekla, a vykřikla „Agapé, Satanas!“ (Pečující láska, Satane!), přičemž se Mrakomor trochu rozsvítil, protože to byl nečekaný obrat, a který skýtal jistou naději, že svého počínání zanechám. Ale to já ani náhodou! „Apagé, Satanás! Apagé Satanás!“ nepřestávala jsem řvát a vymítat nebohou Hedu.
Pak už jen vím, že přijela policie a sanitka. Nejbližší psychiatrická léčebna odtud sídlila v Liberci, a už se jelo: jeden policejní vůz vepředu, jeden vzadu, a uprostřed sanitka s Mým Veličenstvem. Nevím, které auto houkalo, ale pamatuji si, jak majáčky hezky modře blikaly. Opravdu jsem si připadala jako královna.
V Liberci jsem si pobyla jednu noc, a pak tradá do Prahy do Bohnic, zase sanitkou. Pamatuji si, že ten večer v liberecké léčebně přímo na oddělení, kde jsem měla přespat, se zrovna odehrávalo básnické vystoupení, a že ta básnířka se ke mně měla, byla to jedna moje známá. Chtěla, abych také něco přečetla, já na ni ale nějak divně koukala, tak toho nechala. Bylo to takové zpestření celé té anabáze.
V Praze jsem nastoupila léčbu a pobyla si v ní celých dlouhých devět měsíců… No a začátkem června 2010 se symbolicky znovuzrodila zřejmě asi nová přeléčená dumka69, která nastoupila do chráněné dílny a do chráněného bydlení, aby započala novou kapitolu svého života.
A od té doby jsem už lidi z undergoundu kontaktovala minimálně, a kromě několika nahodilých akcí, kam mě pozvali jako účinkující, jsem už nikam nechodila. Občas si na mě někdo vzpomene, a ptá se, kde jsi, kde jsi, dumko?
(Ale kdoví, třeba se dumka i vrátí. Je tu stopa naděje. Legenda o cukráři totiž praví, že poté, co v kině vyprodal všechny cukrovinky, vypadl z kina tak rychle proto, aby si doběhl pro další sladkosti, a stihl ještě večerní představení.)
