Texty z července 2021 – II.

24.7.

Síla tvorby, kterou by každý z nás chtěl mít a kterou si každý každý nějak opatrovnicky, když jí má, schovává i do budoucna. Reálně je to velmi užitečná činnost, která mění dané, kdy člověk neví, co se bude dál rozvíjet. Ale svět je tady po miliardy let, tak tady nejméně něco bude do konce “fyzikálního jevu” tohoto typu vesmíru, či snad existence samé, bude. Z výše uvedeného vyplývá, co platí pro fyzickou stránku života, to víme celkem přesně, až po konečnou tedy smrt i “fyzického typu”. Ale co další sféry, či dimenze, které doprovázejí “fyzický svět”. A že jich je těchto typů existence. Např. Snové světy, tedy i svět nehmotný, či jinak hmotný, či anti, tedy jiný. Tvorba a nejenom ona a síla stále existují a když potřebujete dobýt baterie, tak jídlem, pitím, dýcháním a odpočinkem, či naopak její tvorbou a pečlivě s ní hospodařit a je snad i na hlubší úrovni vědění “živého” i typu člověk. A žít s energií a “nepůjčovat” și ji. Toť ideál, který jakž takž dodržuju. Až na těch pár drobných finančních účtů, tedy dloužků. Ale je mně 48 a dluhy prakticky nemám. I když peníze prakticky taky ne. Ale snad to tak má být, že finanční stránka je vykoupena duchovně mého života a co nejmenší spotřebou čehokoliv, co mi život nabízí. A nebát se žít život v materiální chudobě, i když bydlet a jíst asi ještě nějakou tu dobu budu potřebovat, tedy muset. Ale myslím si, že to není jediná konečná mého života, že člověk pod hlavičkou např. svobody, může prakticky i teoreticky vše a také skrze ni můžeme objevovat i další světy atd… I ty na poli “fyzikálního”, či můžeme vidět různá témata i z několika úhlů najednou, např. lásku vidím na několika úrovních existence, či jako vymezující se k nějakému podnětu např. z okolí, či sama k sobě. Láska může být také různého druhu a může vyzařovat prakticky odkudkoliv a může být např. mezi někým a ňákou. A každý ji v souhrnu prožívá po svém a má různou sílu i na poli partnerském. Zažít jakýkoliv typ lásky je moc krásné a nezapomíná se na to. I po letech to může být krásná vzpomínka a takhle to mám i s vírou, tedy láskou v bohy, tedy vyšší síly, když je tak nazveme. Mít “něco” “rád není vždy úplně jednoduché a tak i např. k síle tvorby, tedy k lásce k ní, se musí jedinec tak trochu donutit. Nejlépe je, když láska vzniká postupně, tedy přirozeně a necouvnout od ní, když zabolí. I to k lásce patří. A tak život, tedy i láska má své mantinely a není to jenom “slovo”, ale i celý děj, který se žije a prociťuje a který povznáší až k nebesům a který je silnější než pud sebezáchovy, takovou má moc. O tom žádná. Člověk může zažít i jinou lásku než je ta partnerská a myslím si, že kdo miluje, ten smyslněji žije a je přínosem nejenom sobě. A může zasadit mnoho užitečného a snad i trvalého kolem sebe a láska se tak může šířit dál a dál. A může býti příkladem i pro druhé. A tak ať tvorba žije snad až věčně a přináší radost do života, tedy existence po věky věků. Amen. Toť víra má, tedy Jimiho. Hurá!!!!

18.7.

Schizofrenie, existence duševní povahy a světa svého. A život s ní není žádný med. To patří hlavně k začátkům onemocnění, kdy člověk nemá zkušenost s psychickou nemocí a první bolestí to všechno začíná. Člověk se obviňuje, že si ji zasloužil svými skutky, ale realita je jiná. Je to prostě psychická nemoc, i když hodně tvrdá a zlomí kdekoho až na kolena. Je to nemoc mysli, nikoliv charakteru člověka, která se ve fyzickém světě projevuje bolestí hlavy, tedy přesněji mozku, tedy psyché. Může se projevovat dlouhodobým vyšinutím, či jednotlivými záchvaty, těžkou depresí, halucinacemi, bludy, chorobnou vztahovačností, štěpení kompletního já, kterým jsem tvořen jako jedinec a citovou oploštělostí atd… U mne to naplno propuklo ve 22 letech, kdy na konci tunelu již nebylo žádné světlo, jenom bolest a tma a temno v mysli, tedy rozumu a totální úzkost. Tak to u mne začalo. A dnes? Už zažívám i normální zdravé dny a zůstaly akorát ty záchvaty a mírné halucinování míšené s předtuchami a meditačními vizualizacemi mého i vnitřního světa prožíváné skrze čakry a ducha samého, tedy i duše, která je nejvíce zranitelná a její zranění, či onemocnění člověka “dodělá”. Napadaly mě příšerné myšlenky o sobě i svém okolí a byl jsem totálně paralyzován. Ze střech na mne mířili ostřelovači, měl jsem pocit že mě někdo sleduje, že mám vyšší poslání spasit svět a moc uzdravovat jiné, že se o mě přetahují výzvědné složky. Že jsem voják, milenec i syn a kamarád a že když tak nasadím vlastní život, jestli přijde válka i k nám do Evropy, tedy ČR. Z psychiatrického hlediska si myslím, že je to klasická paranoidně halucinační schizofrenie, kdy výše popsané drží pospolu jen tak tak. A např. Spasení, tedy záchrana života se dá naučit, zatímco v nemoci je to chiméra nemocné duše, tedy mozku, která je prakticky výkřikem do tmy. Naštěstí jsem to všechno nakonec ustál a opustil svět dlouhodobého vyšinutí a k dnešku už vím, že to nejhorší už mám snad za sebou, pokud se mně to zase nespustí, nebo budu blbnout s užíváním léků. Od svých zhruba 30 let má už můj život zase nějaký ten smysl a jednotlivé části mého rozumu, tedy mysli, či psyché chcete-li, jsou celistvé. I to tzv. Spasitelství, tedy záchrana druhého či sebe se nakonec též usadila s časem. A už není jako v nemoci, kdy člověk blouznil, strašákem ve tmě v absolutní pozici neochvějného přesvědčení o svých skutcích, že jsou správné. Bohužel to byla jenom nemoc, a tak bylo to spasení ovlivněno nemocí a v tom stavu bych neuzdravil, tedy nespasil ani sebe. To víte, ataka nemoci si nevybírá a ani víra jí nemá šanci uniknout. Pěkná potvůrka ta schizofrenie, co? Ale vezměme to pozitivně, sice i ona chce žít a tak je to nakonec bitva dvou králů, nemocného a schizofrenie. Pro většinu lidí asi nepochopitelný svět. Co naděláš. Jimi. Hurá!!!

3.7.

Hranice snesitelnosti, tedy např. psychické bolesti. Tato hranice je u každého jiná. Ale vždy je to svízel života, které se každý člověk chce zbavit. A zde se nabízí několikero řešení dané výzvy. Analyticky hledat příčinu, či příčiny. Psychoterapii, tedy léčbou např. hlasem, kdy člověk kapku po kapce zlepšuje svůj psychicky stav. Vykreslením se z daného záchvatu, či vypsáním, či použít léčebnou meditaci a samozřejmě léky. Dále je možné cvičení a návrat do normálu, tedy bytí po záchvatu, či vírou, nebo např. léčebným dechem. Lze říci, že se člověku “splašili koně”, člověk upadá do chaosu a má pocit smrti a může z tohoto stavu i dlouhodobě vyšinout, tedy býti nepříčetným. Při záchvatu psychického typu a je jedno o jakou diagnózu se jedná, zde je to důležité snad z hlediska léků, které se můžou předepsat, dochází k pocitům smrtelnosti a to není rozhodně sranda. Právě tímto se může dostavit i dlouhodobější vyšinutí, tedy onemocnění, kdy záchvat přejde v dlouhodobější onemocnění. A právě proto by ho člověk neměl podceňovat a měl by ho podchytit co nejdříve. Naštěstí už vím, že se to dá přežít a postupně snad i trvale tyto záchvaty vyléčit. V člověku se nashromáždí energie, či módus zkušenosti s obavou o svůj život a záchvat je na scéně. Často je to výsledkem panické úzkosti, kdy skrze prostor a čas dochází k nárůstu stresu až za zvládnutelnou mez bolesti a člověk trpí, tedy je např. v záchvatu, kdy spouštěčem je příliš vysoká míra nashromážděné zkušenosti, co se smrtelnosti týče, tedy obavy z ní. Tedy např. z běžného života se člověk dlouhodobě cítí lehce ohrožen a to i např. při míjení lidí na ulici. A jednou za čas to rupne a člověku je fakt zle. A tak je důležité postupně tento stres atd… ze sebe dostat i na komplexní rovině včetně podvědomí, či nevědomí. Zkrátka objevit příčiny tohoto stavu, proč na “svět” reaguji tím a tím procesem bytí, tedy u mne např. to věčné poměřování se s okolím, včetně přátel a rodiny. Jestli jsem snad tak bojovný, či je to výsledek, tedy má zkušenost s okolním světem. Ale v současnosti se snažím tento stav změnit a daří se mně to. Tak uvidíme, jestli jsem se vydal správnou cestou. Howgh Jimi.