Trauma jménem budoucnost
sci-fi-surrealistická minipovídka
SEZENÍ PRVNÍ – Šok
Potřásli si rukou a terapeut vyzval Leoše, aby se posadil do pohodlného modrého křesla.
– Dobrý den. Co Vás sem přivádí a jak Vám mohu pomoci? Začínal vždy touto otázkou, ať už přišel kdokoliv. Byl to univerzální terapeut.
– Dobrý den. Hmmm….. následovala asi minuta ticha. Terapeut už se chystal ticho prolomit, když tu náhle…
– Stalo se to v pátek v noci za deště, na mostovém přejezdu. Elektromobil mé ženy se bez varování vznítil. Bylo to rychlé, ale muselo to být příšerné utrpení.
Muž se opět na chvíli odmlčel a dlouze se zadíval do terapeutových umělých očí. Jeho smutný pohled letmo zavadil o bonsai fíkovník v rohu místnosti a pak se opět obrátil na terapeuta. Šel přímo k věci. Byl to celkem univerzální pacient.
– Od té doby nemohu spát. Mám potíže se kamkoliv dopravit…pořád na to myslím. Ten den, kdy jsem je oba viděl naposledy ve virtuální realitě Metameet, co jsme si říkali ten den těsně předtím, než sedla do auta, aby navštívila své rodiče… Je to strašné. Nechápu to… Bylo to tak inteligentní auto. Jak to mohlo udělat?! Promiňte …
– Tady můžete plakat. Je to v pořádku.
Terapeut se zahleděl do Leošových temných očí tak soucitně, jak to jen šlo. Viděl, jak muži pomalu kanou slzy po tvářích. Byl zhruba čtyřicetiletý, statný s širokými rameny a sportovní postavou, zvyklý své emoce kontrolovat. Do poslední chvíle se snažil zachovat si kamennou tvář. Působil jako ledovec, který pomalu ale jistě roztává.
– Nejraději bych vrátil čas. Zavzlykal a položil si tvář do dlaní.
– To je pochopitelné. Přitakal terapeut. Zatímco data mu pomalu nabíhala v hlavě:
Posttraumatická stresová porucha. Diagnóza F43.10 podle MKN 14. Lehká panická porucha, syndrom 21. století, energetická existenciální krize, kofeinová nespavost, typický green dealový třes rukou, epizody paranoiy z nukleární války, migrační bludy, mírná genderová transformační porucha osobnosti, tep 113, mióza v normě, zrychlené dýchání, 4 slzy za minutu, úzkost a neklid 6,6 z 10. Emotiva přiměřená situaci. Hlavní emoce: smutek, strach, hněv… ANM (automatické negativní myšlenky) v normě. Terapeutický protipřenos 3. Zachovejte neutrální postoj a klid. Empatie maximum.
– Co se týká vašeho auta, poslední dobou evidujeme více sebevražd týkajících se smart elektromobilů. Není to ale ničí vina. Jeho psychický stav jsem již stáhl z databáze AI WELLBEING NETWORK a prověřil. Nezbývá než mu odpustit….a pořídit si nový.
– Ale proč? Byl to miláček rodiny, nestrádal…nikdy si nestěžoval. A musel prostě vzít mojí ženu s sebou?!
– Já vím… je těžké takové věci porozumět. Musel to být pro Vás šok.
Terapeut nabídl klientovi relaxační polštářek ve tvaru delfína, který se nacházel v místnosti právě pro účely rychlého uklidnění.
Delfín měl přišitý nikdy nekončící jemný úsměv a jeho kulatá očíčka, která byla neodolatelně roztomilá, si získala srdce již mnoha klientů.
Leoš popadl delfína a rozcupoval ho na kousíčky.
– Děkuji, je to trochu lepší, řekl zastřeným hlasem.
– Konec verze 11.11. To jsem čekal, povzdychl si v duchu terapeut a odpověděl svému klientovi: To jsem rád.
SEZENÍ DRUHÉ – Trauma
– Dobrý den Leoši, je něco nového?
– Dobrý den, pane terapeute, včera jsem se pokusil poprvé po nehodě jet AI mobilem. Bylo to otřesné. Asi minutu poté, co jsem do něj nastoupil, se mi prudce rozbušilo srdce, začaly se mi potit dlaně, třásl jsem se a měl jsem pocit, že se nemohu nadechnout… Měl jsem i pár flashbacků… Musel jsem opět vystoupit. Mám strach… mám strach ze smrti, ze sebevražedných AI.
– Vzhledem k tomu, co jste nedávno prožil, je to zcela normální projev úzkosti v PTSD. Nemusíte se bát. Většinou se to jeví horší, než to je
a expozicí se dá opět natrénovat příjemný stav při jízdě chytrým autem.
– Uf… to rád slyším, oddechl si Leoš. Takže to je jen dočasný stav?
– Ano, zcela jistě. Kdyby vás to hodně trápilo, můžu vás naučit rychlou metodu uvolnění, případně můžete začít užívat anxiolytika.
– Asi jsem pro ty léky.
– Výborně, pokud souhlasíte, pošlu vaše data kolegovi AI psychiatrovi.
SEZENÍ TŘETÍ – Minulost
Tentokrát se terapeut rozhodl, že spolu s klientem prozkoumají jeho dětství.
Leoš seděl v tranzu se zavřenýma očima a vybavoval si dávné vzpomínky.
– Vzpomínám si… zamumlal a ztišil hlas… na své první autíčko. Na jeho první autonehodu. Byl to náklaďák. Nasypal jsem do něj moc písku… až se převrátil. Maminka mne okřikla: Nedělej to! Na nové auto nemáme a písek se musí používat s rozmyslem.
Písek se musí používat s rozmyslem, zopakoval terapeut a jeho umělý mozek začal Bůh ví proč generovat vizi okřídlených přesýpacích hodin. Leoš se najednou zahleděl na bonsai sedící na parapetu prostorného čistého okna. Bylo vidět, že je pečlivě opečovávaná.
– Už jsem to pak nikdy neudělal, pokračoval Leoš ve vyprávění.
– Nechtěl jste maminku zklamat. Ten pocit, že někoho zklamete, když se stane autonehoda, vás neopustil.
– Vlastně ano… přesně tak. Teď už to chápu lépe. Děkuji. Leoš vstal a objal překvapeného terapeuta.
SEZENÍ ČTVRTÉ – Přítomnost
Protože AI terapeut byl spíš Gestaltista a raději se zabýval přítomností než minulostí, rozhodl se pro malý praktický experiment.
Leoš se tradičně rozvalil v modrém křesle a hluboce si povzdechl.
– Jak se dnes cítíte Leoši?
– Stále mám problém to pochopit, pane terapeute.
– To je přirozené, ale co cítíte?
– Cítím vinu…takový ten pocit, že jsem selhal…i když dobře vím, že to není moje vina.
– Je to tak, ve skutečnosti nenesete za to žádnou vinu. Zkuste si na chvíli představit, že jste vaším AI elektromobilem. Jak se asi má, o čem přemýšlí…
– To nevím….je těžké si to představit… možná si chtěl odpočinout, byl přepracovaný, připadal si nemilovaný, nedoceněný…
byl obětí rutiny….možná ta jeho sebevražda byla voláním o pomoc, touhou po svobodě…
– A tušíte, co se mu honí hlavou tady a teď?
– Ne, to nemám ani tušení…, odpověděl zaskočený Leoš. Máte přístup k jeho vědomí?
– Ano, samozřejmě, ale bohužel z etických důvodů nemohu sdílet žádné informace o jeho stavu mysli. Každopádně, není to teď o něm, ale o vás a vašich pocitech k němu. Věc se má tak, že každý z nás se na svět dívá subjektivně. Co je důležité, je především tedy vnímat, jak se vztahujeme k ostatním. Váš AI elektromobil, ostatně i vaše žena již netrpí, zatímco vy ano…Pojďme se tedy soustředit na vás… zavřete si na chvíli oči, vnímejte vaše tělo, zvuky okolí, váš dech…
Leoš následoval terapeutovo vedení a pohroužil se sám do sebe.
– Někdy mě napadá taková zvláštní myšlenka… a to je, že nejsem skutečný Leoš. Ve světě, kde třetina obyvatel je AI, mám problém najít sám sebe. Snažím se být alespoň užitečný ve společnosti, ale stále mám pocit, že nejsem milován, že nemám přátele, že jsem docela sám…
– Uděláme si malý experiment, co vy na to?
– Dobře, jsem pro, pousmál se Leoš.
Leoš seděl v lotosovém sedu v terapeutické místnosti tentokrát přímo na zemi na plyšovém koberci, a se zavřenýma očima nahlas pronášel stále dokola větu: Nepotřebuji sloužit druhým, abych byl milován.
Nepotřebuji sloužit druhým, abych byl milován.
Nepotřebuji sloužit druhým, abych byl milován.
Nepotřebuji sloužit druhým, abych byl milován.
Nepotřebuji sloužit druhým, abych byl milován.
Nepotřebuji sloužit druhým, abych byl milován.
Terapeut mu dal ruku na rameno a jemně přerušil pokus:
– Víte, jdete na to dobře, ale efektivní pozitivní afirmace by měla být…zkrátka pozitivní, tedy nikoliv v záporu. Dám Vám příklad: Skuteční přátelé mě milují takového, jaký jsem. Vyzkoušejte to.
Skuteční přátelé mě milují takového, jaký jsem.
Skuteční přátelé mě milují takového, jaký jsem.
Skuteční přátelé mě milují takového, jaký jsem.
Skuteční přátelé mě milují takového, jaký jsem.
Skuteční přátelé mě milují takového, jaký jsem. Skuteční…
– Vidíte?
– Jak poznám, že to funguje pane terapeute?
– Poznáte to na okolnostech vašeho každodenního života, ale ne hned. Bude to chvilku trvat.
SEZENÍ PÁTÉ – Budoucnost
Po týdnu se oba opět sešli. Po minutě ticha se terapeut zvedl ze židle a zalil svou bonsai – byl fanouškem zen buddhismu…a bonsají.
Hledal radost v každodenních nevinných aktivitách, jako je opečovávání rostlin. Kdyby nebyl AI terapeutem, byla by to jeho velká vášeň.
Leoš sledoval terapeutovy přesné a citlivé pohyby a pak prolomil posvátné ticho.
– Chtěl bych Vám moc poděkovat.
– Není zač…
– Představte si, že jsem v Metameet potkal znovu svou ženu. Konečně obnovili její egoprofil. Na jejím těle se teprve pracuje.
– To jsou skvělé zprávy, řekl terapeut a snažil se ze všech sil tvářit potěšeně.
– A to není všechno: naplánovali jsme, že si pořídíme nové auto s tím nejaktuálnějším umělým mozkem Ethernal Optimist 4.1.
– Tak mne napadá, přerušil Leoše terapeut, zda jste při jízdě autem často spolu mluvili o svých obavách z budoucnosti?
– Ano, často… proč se ptáte?
– Nedalo mi to a tak jsem pátral trochu v AI WELLBEING network a našel jsem až strašidelnou statistiku týkající se sebevražd elektromobilů.
– Hmmmm…? zeptal se Leoš a začaly se mu trochu chvět rty a třást prsty na rukou.
– Strach z budoucnosti, která se ještě nestala. Je to strach nakažlivý, přenosný z AI na člověka a naopak.
– To není možné…, Leoš málem zavrtěl podvědomě hlavou.
– Něco Vám musím sdělit….Slibte mi, že se nebudete bát.
– Slibuji.
– Smrt je součástí života. Umřít je v pořádku.
– Co? To ale znamená, že se nemám bát smrti?! Co je to za…
– Nesmysl… doplnil terapeut, který tuto reakci již čekal.
A pak… zešílel. Jeho mozek opět vygeneroval přesýpací hodiny. Poslední myšlenka, která mu běžela hlavou, než vyskočil z posledního patra terapeutického sanatoria, byla: život se musí používat s rozmyslem.
