U moře

Jeli prudce z kopce po hrbolaté silnici směrem do kotliny. Vítr jí čechral husté blonďaté vlasy. Ležela pohodlně opřena o sedadlo spolujezdce a vsakovala do sebe sluneční paprsky. Její přítel soustředěně řídil Mercedes. Oba měli nasazeny sluneční brýle a vypadali jako hollywoodské hvězdy, protože byli oba jako ze škatulky.

Silnice byla osamělá. Chudá krajina byla vyprahlá a vyschlá od silného slunce. Mercedes míjel jen tu a tam drobný odlehlý kvítek. Skály lemující silnici působily nepřístupně. Jen slunce pražilo a oslňovalo obrovskou vodní plochu, na kterou byl z vrchu skvostný pohled. Paprsky se odrážely od vody a prosvěcovaly jinak zádumčivou krajinu, jako by tohle místo bylo rozděleno na dvě hemisféry.

Anna se zavrtala do sedačky a pozorovala vábné moře. Střecha auta byla odkryta, ale to jí nevadilo, neboť vítr byl v parném dnu osvěžující. Napila se vody a odpočívala, zatímco její přítel soustředěně řídil.

“Nádherný výhled,” podotkla Anna směrem k Danovi.

Dan jen pokývl hlavou k souhlasu. Anna se napřáhla k přehrávači a vybrala Danovu oblíbenou desku. Chtěla ho rozveselit. Z přehrávače se mezitím začala linout klidná tichá melodie soulové skladby. Jak začal hlas hudebních nástrojů nabírat na intenzitě, počal i na Danově tváři hrát úsměv. A při první sloce se jeho úsměv roztáhl ještě více doširoka.

“Pain in my heart,” řekl nahlas jméno své oblíbené písničky.

Anna se stejně jako její přítel také usmívala. Mezitím projeli tunelem a přiblížili se k městečku, ve kterém byli ubytováni. Zatímco hrála skladba, přemítala Anna o tom, jak společně vyrazí k moři a půjdou si zaplavat. Daniel jí namasíruje záda a bude jí lichotit tak, jako to umí jenom on.

“Už se těším k moři,” povzdechla si nedočkavě.

“Už tam brzy budeme,” řekl Dan.

Konečně dorazili před hotel, ve kterém byli ubytováni. Anna elegantně vyskočila z vozidla. Její pohyby byly ladné a jemné. Vždy byla dokonale upravena. To se mu na ní líbilo nejvíce. Totiž že byla tak ženská.

Zamrkala na něj, rychle obešla Mercedes a vrhla se mu do náruče. Zasypala ho polibky a touhou, kterou v sobě musela držet celou cestu, aby ho nerušila v řízení. Objímala ho velmi pevně a láskyplně. Danielovy stisky však nebyly tak pevné, jeho polibky nebyly tak horké jako ty její. Anna si však ničeho nevšímala. Viděla jenom kouzlo jeho mládí, neodolatelný odvar z elixíru, který jí dávkoval a ona s chutí donekonečna upíjela.

“Tak už půjdeme?” zeptal se Daniel, zatímco mu dávala další pusu na jeho semknuté rty.

“Ano,” přitakala s vlhkostí ve tváři a pověsila se na něj. Dan zamknul auto a vyrazili společně do hotelu.

Když dorazili na pokoj, odešla Anna do koupelny. Dan popošel k terase a zadíval se na širé moře. Bylo blankytně modré a průzračné, čisté a nevinné. To jen lidé v něm, když neuměli plavat, dokázali si způsobit řádnou pohromu.

Konečně se vrátila z pokoje. Ihned ho obepjala kolem pasu a také hleděla na výhled jako z pohádky. Moře stále odráželo sluneční paprsky a prosvěcovalo okolí. Na pláži si lidé užívali a živě švitořili.

Daniel se otočil. Anna tam před ním stála v plavkách a kolem pasu si ovázala průsvitný šátek. Udělala si dva culíčky jako holčička a producírovala se Danielovi ze všech stran.

“Sluší ti to,” řekl Dan a prohlížel si ji. Ona mu věnovala jeden ze svých nadšených pohledů a zase ho objala.

“Díky. Půjdeme konečně na pláž?”

Přikývl a odebral se pro věci. Anna na terase osaměla. Nebavilo ji pozorovat moře a okolí, a tak se odebrala na chodbu, kde na stěně viselo dlouhé zrcadlo. Přistoupila k němu a začala se prohlížet. Prohlížela si své ruce. Začaly se na nich objevovat první stařecké skvrny, jak už to tak u padesátiletých žen bývá. Musím víc pít, pomyslela si a namazala si ruce jakýmsi krémem. Mezitím se na chodbě objevil Daniel.

“Co kdybys šla na pláž sama?” otázal se náhle.

Anna byla překvapená. To ji vyvedlo z míry. Nevěděla, co na to říct, a tak místo toho jen stála a přešlapovala na místě, aniž by měla tušení, co ho přivedlo k tak náhlé změně názoru.

“Raději bych se šel projít…,” dodal.

“Tak já půjdu s tebou,” řekla spěšně a už si chtěla jít obléct šortky a tílko.

Jenomže Dan její horlivost zadržel. Chytil ji za rameno a významně se jí zadíval do očí.

“Chtěl bych jít sám.”

“Neměl bys chodit sám. Víš, že na tom nejsi dobře.”

“Snad bych si mohl sám rozhodnout, jestli na tom jsem anebo nejsem dobře…”

“Je to nesmysl! Proč bys měl chodit sám, když můžeš jít se mnou?”

“Prostě potřebuju být sám…”

“Ale proč?! Udělala jsem něco špatně?”

Anně vhrkly do očí slzy. Začala se trochu třást. Byla viditelně rozrušena. Dívala se na Dana s výčitkami. Naráz to byl Dan, kdo se cítil být v koncích. Chvíli na sebe jen tak koukali až Dan konečně prolomil ticho:

“Dobře, jak si přeješ. Půjdu s tebou.”

Anna se zase začala usmívat. Stín z její tváře zmizel náhle jako mávnutím kouzelného proutku. Zatetelila se radostí a po slzách už nebyly ani stopy.

Pár si tedy sebral pár nutných věcí – deku, občerstvení, opalovací krém a klíčky od bytu. A s tímto malým nákladem vyšli z hotelového pokoje na pláž.

Ulicím vládl ruch. Bylo teplé a příjemné úterní odpoledne. Všude byla spousta lidí a spousta stánků s lacinými suvenýry a nepříliš zdravým jídlem. Dan si nasadil své oblíbené sluneční brýle, zatímco Anna si jen nasadila klobouk a rozdávala úsměvy neznámým lidem. Přestože už měla dost odžito, stále se po ní otáčeli někteří muži. Kromě stařeckých skvrn měla stále výstavní postavu. Na druhou stranu Daniel se tvářil nepřístupně a unaveně.

Kráčeli volným tempem po place a prohlíželi si výlohy stánků a výhled na moře. Pláže byly přeplněné, a tak museli postupovat delší dobu, než konečně objevili volné místo.

Nakonec našli příjemné místo blízko u vstupu do moře vedle staršího páru a paní s dítětem. Zdálo se, že je nebude rušit parta hlučných mladých lidí anebo mnoho malých uřvaných dětí.

Dan rozprostřel deku a sundal si triko. Vytáhl z tašky opalovací krém a posadil se vedle zasněné Anny. Ta rozkošnicky popíjela víno, které přibalila do tašky spolu se dvěmi sklenicemi. Do druhé sklenice nalila víno také jemu.

Měl pocit, že nemůže odmítnout. Vzal si pohárek vína do ruky a lehce usrkl. Anna si konečně nasadila sluneční brýle.

“Nezapomněl sis dnes vzít prášky?” otázala se zničehonic.

“Ne,” odvětil.

A dál hleděla do moře. Přemítala. Čekala na svoji odměnu. Čekala nějakou vděčnost. Opalovací krém postavený ledabyle vedle deky ji pálil snad ještě více nežli slunce. Musela trpělivě snášet jeho nálady, byl nemocný a ona ho zachránila a místo vděku musela tolerovat jeho nevyzpytatelnost.

Demonstrativně vstala z osušky a sdělila mu, že si jde zaplavat. Možná čekala, že se přidá, ale Dan jen ležel jako mrtvola na dece. Zdálo se, že ho nic nezajímá.

Anna se tedy odebrala k vodě. Nechala polospícího Daniela za sebou a vrhla se energicky do moře. Ona plavat uměla dobře.

Zatímco se Anna oddávala vlnám, Dan ležel na dece se zavřenýma očima a přemýšlel. Přemýšlel nad tím, jak se sem vlastně dostal, přemýšlel nad tím, proč zrovna s Annou a také moc dobře věděl, že mu jeho chování bude později náležitě vyčteno. Jenomže jemu to začínalo být jedno.

Docházely mu síly.

Slunce mocně zářilo a vštěpovalo se mu do kůže. Daniel se protáhl na dece a zavřel oči.

Probudila ho až sprška mořských kapek z Anniných rukou. Plácla sebou do deky. Zadívali se spolu na pomalu zapadající slunce. Moře teď bylo tiché a uklidňovalo mysl. Na chvíli tomu míru oba podlehli. Dan vztáhl ruku a dotkl se letmo té její. Když Anna neuhnula, ruku jí stisknul a ona mu ji po chvíli stiskla na oplátku.

„Půjdeme?“ otázala se Anna po chvíli.

Daniel přikývl. Sbalili si věci a pomalu kráčeli směrem k hotelu.

Ulice nyní byly potemnělé, avšak živé a plné lidí, smíchu a hovornosti. Na každém rohu stál stánek se zmrzlinou anebo s občerstvením, číšnici v restauracích měli co dělat, aby stíhali obsloužit všechny zákazníky. Slunce pomalu zapadalo za obzorem a nechalo městečko zahaleno ve tmavém sametu noci.

Daniel držel Annu za ruku. Měla na sobě lehké bílé šaty, které ladily s jejími dlouhými blond vlasy. Anna se čepýřila, když viděla některé překvapené pohledy lidí, kteří ji viděli s mladším milencem, který by mohl být jejím synem. Připadala si jako pávice hodná obdivu.

Když dorazili zpátky do hotelu, nechali si objednat večeři do pokoje a odebrali se na terasu, ze které byl tak skvostný výhled na moře. Daniel nalil dva pohárky vína a Anna zapálila svíčku a s chutí se napila lahodné tekutiny, která tak výtečně dokáže otupovat mysl.

„Moře je tady nádherné,“ řekl Daniel.

„Skutečně?“ otázala se Anna, která vycítila svoji příležitost. Obrátila do sebe zbytek skleničky a nalila si další pohárek.

„Moře má v sobě jakési mystérium. Ale myslím, že k tomu nedochází, když se v něm člověk topí. A nedochází k tomu ani když v něm člověk umí bravurně plavat.“

Anna povytáhla obočí a nalila do sebe další víno. Už zase to jeho filozofování, pomyslela si.

„Podle mě člověk to mystérium pozná jedině tak, že se nechá unášet,“ dokončil.

Odfrkla si. Daniel předstíral, že si toho nevšiml a mlčel.

„A co když člověk do toho moře ani nevkročí?“ otázala se jízlivě.

„Pak je odsouzen k záhubě…,“ odpověděl Daniel.

„Chceš mi tím naznačit, že ti se mnou není dobře?“ otázala se Anna útočně.

„Jak jsi na to přišla?“

Anna se zuřivě zvedla ze židle a nalila do sebe druhou skleničku vína. Začala si dolévat další, zatímco Dan pokorně seděl na židli a své sklenice se takřka nedotkl. Anna se chvíli dívala na moře a pak řekla:

„Zaplatila jsem celou dovolenou. Celou jsem ji naplánovala. Strašně jsem se na ni těšila! Pořád tě obskakuju a co mi ty dáváš na oplátku? Nejdeš si se mnou ani zaplavat! A pak tady musím poslouchat nějaké dětinské filozofické žvásty! Místo toho abychom si užívali, tak ty to akorát kazíš!“

Zapálila si cigaretu.

Daniel zaťal ruku v pěst. Cítil, jak mu zuřivost prostupuje celým tělem a horká krev se mu hrne do mozku. Oba však už nastoupili do vlaku, ze kterého se nedalo vyskočit.

„Jsi prostě nemocný. Musím na to pamatovat,“ pokračovala, típla cigaretu a soucitně si klekla k Danielovi. „Musím na tebe brát ohledy.“

A při těchto slovech ho pohladila po vlasech a po tváři.

„Vím, jak moc mě potřebuješ,“ dokončila.

V tu chvíli ji Daniel odstrčil a prudce vstal. Ohromená Anna seděla rozpláclá na podlaze a zírala mu do očí.

„Tak to by stačilo!“ zařval.

„Ty psychopate!! Ty seš tak nevděčnej!! Hajzle jeden!“ řvala na něj, ale Daniel už nevnímal, rychle vyběhl z hotelového pokoje do té tmavě sametem zahalené noci. Daleko. Daleko. Daleko. Co nejdál pryč.

Běžel ulicemi a vrážel do lidí. Narušoval tu dovolenkovou idylu. Narušoval lidská očekávání a předpoklady. Lidé na něj nevraživě zahlíželi, jedna starší paní na něj něco zařvala, když jí nechtěně shodil zmrzlinu, která se jí obtiskla na šatech. Nevěděl, jestli si nezapomněl vzít klíče. Nejspíš si sebou nestihl vzít nic. Vlastně nevěděl vůbec nic. Jediné, po čem toužil, byl klid.

Doběhl k moři a sedl si na písek. Hruď se mu prudce nadzdvihovala. Jeho dech připomínal mořské vlny. Cítil prázdnotu a bezradně zíral před sebe. Ale moře ho trochu uklidňovalo.

Vzpomínal na noc v baru, kde se s Annou seznámili. Byla to charismatická a sebevědomá žena a okatě ho balila. Lichotilo mu, že o něj má zájem taková důstojná paní. Byl krátce po rozchodu a potřeboval se někam ukrýt. Ale zdálo se, že zapomněl, kudy se z toho úkrytu vylézá zase zpátky na světlo.

Zadíval se na moře. Mohl se jít topit, mohl si jít zaplavat, mohl se jít nechat unášet. Vlny byly dnes v noci obzvláště prudké. Sem a tam. Sem a tam. Pořád mi něco uniká, pomyslel si.

Zůstal tam sedět celou noc.