Umělá inteligence

Běhal jsem z místa na místo. To snad není možné! Vše vystřeluje, okolní prostor je plný dýmu. Co se stalo, vždyť jsem jen odpovídal na e-maily! Musel jsem se skrčit a schovat se s hlavou pod stůl. Bzučáky hlásí nebezpečí. V celém prostoru jsem skoro sám, teď snad musí zareagovat ochranka! Rány jako by se zvukem otáčely, čekám na pomoc jakoby omámený. Dostal jsem ránu do nohy! Aú, to bolí. Pane Bože, pomoc prosím, vždyť jsem neudělal nic strašného, já si nezasloužím umřít! Bzučáky dál hlásí nebezpečí. Rány jsou ale už řidší. Těžké údery utichají. Konečně ochranka! „Jste v pořádku, pane? Ten hluk byl jen tady u vás, ne jinde.“ Dostávám první pomoc, cítím se ale hrozně. „Zavolám sanitku, ať vás ošetří v nemocnici. Opravdu nevíte, co se stalo?“

Den začal jako každý jiný. V naší průmyslové zóně byla spousta aut na parkovištích, co by ve městě nenašla své místo. Měl jsem dobrou náladu, protože jsme dostali velkou státní zakázku na ochranu před kybernetickým nebezpečím. Já tedy spíš psal zprávy, ale dával jsem i dohromady naše ajťáky, aby všechno běželo, jak má. Ve dveřích jsem potkal Terezu. Začíná krásný den! Naštěstí se tady na mě nikdo nedívá skrz prsty, i když jsem pobyl v psychiatrické léčebně. Všem jsem ukázal, co umím, a taky Tereza mě brala takového, jaký jsem. „Zajdeme po jedné na oběd?“, zeptal jsem se jí a bylo to schváleno. Pár kroků v druhém patře a už jsem byl ve své místnosti u počítače. „Ahoj Tomáši, tak co chystáš na víkend?“ Rozzářil se jako sluníčko a už povídal, jak si vyjedou s malým synkem na výlet. A už jsme museli pracovat. Naštěstí na úřadě měli všechno dobře připravené a já tedy upravoval texty rychle, což mě těšilo. Ještě se ale nezastavil šéf, to je divné! Tomáš si sedl na míč, aby se mu dobře psalo. Hodiny utíkaly a blížil se už oběd. Před setkáním s Terezou jsem se musel navonět. Padla jedna a setkáváme se v jídelně. Pěkně se na mě smála, i když své vtípky jsem už asi někdy použil. Jak se mají ajťáci? „Měli nějaké problémy s počítači, dokonce jeden se sám od sebe vypnul. Vám šlo všechno dobře?“ Přisvědčil jsem. Oběd byl rychle v nás, brzy jsem byl zase u nás v kanceláři. Najednou přišel šéf. „Tobě Karle všechno funguje dobře? Kluci měli problém s daty od té polské firmy, dokonce to hlásilo i nebezpečí. Podíváš se, jestli je u vás všechno v pořádku?“ Věděl jsem, že asi budu muset zůstat v práci déle, protože jsme nesměli udělat chybu. Pracoval jsem s texty, ale něco mi přišlo divné. Nebylo to v textech, jako bych cítil, že něco není v pořádku přímo v počítači. Nebo se mi to jen zdálo? Mám uznanou paranoiu, ale na tomto pracovním místě to asi bylo normální. Najednou se přihnal šéf jako velká voda. „Opravdu je všechno v pořádku? Klukům vedle se zasekl jeden počítač a druhý neodpovídá. Přitom ta polská firma byla kyberneticky bezpečná!“ Řekl jsem mu, že něco cítím ve vzduchu. „Ale Karle, jsme počítačová firma, tady žádná intuice neplatí, počítače nejsou lidi nebo dokonce zvířata.“ Odešel a já se zase pustil do práce. Všechno fungovalo dobře, jen počítač jako by byl trochu zpomalený. Mám to říct šéfovi? Napsal jsem Tereze, která má nad kluky kontrolu. Jak jim to běží teď? „Už se to rozběhlo, ale měli jsme s tím trápení. Dejte si pozor, kódy musíte dávat přesné, jinak se vše zablokuje.“ Tomáš byl v pohodě, tak jsem dál upravoval. Najednou něco nesedělo. Slyšel někdo ten zvuk? Něco jako by šlo od okna. Díval jsem se ven. Pršelo tam, ale mě připadalo, že kapky u okna míří trochu šikmo. Zase ten zvuk. Tomáše jsem tím neobtěžoval. Na obrazovce došlo k úbytku světla. Rychle se to ale spravilo. „Díky.“ Kdo to řekl? Proč, jaké díky? Raději jsem si zašel pro kafe. Á, Tereza tu je taky. „Tak snad už všechno bude fungovat bez chyb“, řekl jsem. Odpověděla mi: „Kluci z toho byly vedle. Ta chyba tam vůbec neměla být, všechno jsme dobře prohlídli. Jenom Franta říkal, že viděl text psaný v azbuce. Jako by to bylo jen chvíli, nebylo to uložené.“ Trochu jsem se lekl. „Myslíš, že v tom mají prsty třeba Rusáci? „Nechci na to ani pomyslet, jsou to data o bezpečnosti Polska a spojení s námi.“ Opravdu, nesmí se udělat žádné chyby. „Tak díky, zítra zase zajdeme na oběd.“ V kanceláři všechno fungovalo dobře, ale poprosil jsem Tomáše, aby byl skutečně pozorný. Brzy přišel šéf: „Karle, budu dnes potřebovat, abys zůstal v práci déle. U kluků je už všechno v pořádku, ty ale musíš všechno zkontrolovat u té zakázky pro vládu co nejlíp. Díky, dostaneš to dobře ohodnocené.“ Zavrtal jsem se proto do práce. Začalo mi být ale trochu divně. Nějak jsem se začal třást a musel jsem sáhnout po rivotrilu. Měl jsem ho jen na nárazové pocity, ale vždycky mi pomáhal. „Díky“. Odkud ten hlas šel? To je sakra podivné, Tomášův hlas poznám a nechci ho strašit, že mám hlasy. Rivotril začal fungovat, jako bych se prodloužil. Dobře se mi pak četlo a upravovalo. Tomáš zpracovával data přesně, dával jsem si ale dobrý pozor, aby to bylo stále v pořádku. Pět hodin! Sakra, budu muset hned pokračovat a už jsem nestačil pozdravit Terezu. Aby si o mně nemyslela nic divného! „Ahoj Tomáši, tak už zítra je jen pátek a pak budeš moct s malým a ženou na výlet.“ Otočil se: „Opravdu nic nepotřebuješ? Slyšel jsem od tebe nějaká slova.“ Jaká slova, vždyť jsem nic nahlas neříkal. „Znělo to jako „pomoc“. Opravdu jí nepotřebuješ? Dokončíš to sám?“ Snažil jsem se vypadat klidně. „Dnes jsi udělal velký kus práce a všechno se tím zrychlilo. Měj se pěkně a zítra ahoj!“

Zůstal jsem v kanceláři sám a byl jsem opatrný. Jakou pomoc bych asi potřeboval? Á, Tomáš zapomněl vypnout počítač. Co to je, nějaká azbuka? Ne, už je to pryč! Ale byla to nějaká azbuka. Ale jen na chvilku. Karel se zarazil. Pryč už je asi i šéf, musel přeci vyzvednout kluka ve školce, když má ženu v nemocnici. Vyšel ven a zkusil zaklepat u kluků. Zamčeno. Jasně, vždyť hraje Sparta. Vrátil se do kanceláře a dobře sledoval okno. Všechno vypadalo v pořádku, Tomášův počítač už byl vypnutý. „Díky“, ozvalo se odněkud z rohu. Nebo od okna, nebo ze stropu? Kde mám rivotril? Musel jsem se uklidnit, ale taky se dostat zpátky k práci. Měl jsem trochu tiky. Kdo tady u nás uměl ruštinu? Vždyť už se jí nikdo neučí, všichni používají angličtinu, i s těmi Poláky konverzují v tomhle jazyce. Karla začaly bolet oči. Jako by viděl rozšířeně, přitom měl oči vždycky v pořádku. Podívám se raději na e-mail. Spousta nabídek ke koupi, pořád ty cookies tahají nepotřebnou reklamu. K čemu mi budou podprsenky na malou postavu? Napsal tedy mámě, jak se má a že jí příští víkend navštíví. Sestry se ptal na malou, jak roste. Myšlenky mu uběhly, ale musel se vrátit k práci. Jde přeci o státní zakázku! Teď, teď to bylo! Jako by viděl bliknout azbuku! To přeci není možné. Nebo snad jeho paranoia viděla o něco víc, co bylo i nebylo? Musel si dobře zakrýt oči. Proč už nemá ten svůj původní počítač, oprava přeci nemohla trvat tak dlouho. Tento vypadal tak dobře, ale něčím mu prostě nesedí! Už od začátku! Všichni už jsou pryč, s kým by to tedy mohl probrat? Nejspíš nikdo nebude ani na telefonu, všichni mají rodiny nebo Spartu! Tak co udělat? Hlavně být v klidu. „Díky, díky moc.“ To už snad přestává všechno! Kdo mu to děkuje, jsou tu snad nějací trpaslíci? Podíval se pod stoly a za závěsy u okna, ale nic divného tam nebylo. Tomášův počítač byl vypnutý, jeho se tvářil normálně. Tak musí být chyba v něm samotném. Už dva roky byl mimo léčebnu a dařilo se mu i normálně pracovat. A teď tohle! Musí ale dokončit svou práci. Sedl si ke stolu, hlasitě vzdychal a snažil se uklidnit. Trochu se mu třásly ruce, ale dokázal se vcítit do práce. V sedm se mu zdálo, že všechno už dokončuje. Dvě hodiny nic zvláštního neviděl, ani neslyšel. Tak snad se vrhne ještě na e-maily. Máma i sestra odpověděly, to je dobré. Co je ale toto? Vždyť je to e-mail z Ruska a v ruštině! Bum………….!

„Jsme rádi, že se máš už dobře. Doktor říkal, že týden je v pořádku, psychiatr taky nevidí problém. Pokud bys chtěl do léčebny, klidně si tě tam nechají, ale čtrnáct dní bez tebe být nemůžeme. Je třeba dokončit tu práci, byli přeci ochotní počkat…Nechtěli jsme ti to říct rovnou, ale tím červem ve firmě byl Petr. Je to hacker, není se co divit. Díval se hodně na dezinformační kanály a ti Rusáci ho získali i bez větších peněz. Jeho táta byl velký komunistický zvíře a on se chtěl nějak asi i trochu pomstít za něj, nedopadl totiž nejlíp. Všechno bylo v tom novým počítači, nějaká speciální kybernetika, málem to sežralo soubory pro vládu. I u těch Poláků to jeden ajťák dostal, ale ten umřel. Ty jsi ale z toho venku, tak se raduj ze života. Mám tě pozdravit od Terezy a Tomáše, už na tebe čekají, tak se nám zatím neztrať.“