Úvahy o schizofrenii přes půl světa
Když jsem četla filosofickou korespondenci mezi Tomášem a Joaem, která začíná úvahou o logice a schizofrenii, přišlo mi, že je tam vlastně nějak obsažené všechno. Na filosofické dílně pro lidi se zkušeností s duševním onemocněním jsem slyšela originální definici pravdivosti – pravda je, když jsi ve shodě sám se sebou. Myslím, že je to něco veskrze moderního a obecného – kdo by dnes věřil v neangažovanou a neosobní objektivitu? Člověk prostě nemyslí jako stroj. Lidé, kteří se museli vyrovnávat s psychickými obtížemi i cejchem neblahé diagnózy, za pravdu často ještě silněji ručí svým životem a příběhem, a bohužel právě proto je leckdo z jejich okolí připraven každý jejich výrok zpochybnit. Co začíná jako disputace, pokračuje osobním vyznáním. A otázky se vrší jedna na druhou. Nejen jak je to s logikou šílenství, smyslem logiky, bludařstvím a hlubinami rozumu. Mě u toho třeba napadalo, zda není ve věci poznání nakonec dost důležité, jakým způsobem a za jakým účelem člověk vlastně svůj teoretický rozum používá (prozáření či organizace reality, sebestvrzení, ochrana před vnitřním či vnějším, dobrodružství čistých pojmů, adaptace, novost, úcta). Myslím, že inspirovat k otázkám je někdy důležitější než shodnout se na odpovědi. (T.S.)
Epistemologie schizofrenie (J.L.R.)
Podle školy logiky Njája máme čtyři zdroje poznání. Pozorování, vyvozování, svědectví a analogii.
Pozorování: Vidím, jak v horách hoří.
Vyvozování: Vidím nad horami oblaky kouře, takže tam hoří.
Svědectví: Ten nebo onen mi říká, že v horách hoří.
Analogie: Ten nebo onen mi říká, že kdykoliv slyší jistou píseň, jeho mysl je v plamenech.
Každý z nás si vytváří takové logické systémy denně. Logický systém je kombinací nejrůznějšího usuzování, jehož výsledkem je ten stejný závěr.
Systém může být silný nebo slabý.
Silný systém: Vidím kapky vody. Slyším zvuk dopadající vody. Někdo mi řekne, že prší. Takže prší. (Dvě pozorování plus jedno svědectví.)
Slabý systém: Jsem s přáteli v baru a podezírám číšníka, že mi plivl do piva. Protože jsem viděl, jak se ušklíbl, když jsem se napil.
Tento systém je slabý, protože jde o izolovaný vjem. A nic dalšího tohle mé podezření nepotvrzuje.
Podle mého názoru se lidé se schizofrenií spoléhají na slabé systémy mnohem víc než „běžní“ nebo „normální“ lidé.
Příklady:
K. tvrdí, že obchodování s nemovitostmi v São Paulu mají teď v rukách lidé z Argentiny. Stalo se to tak, že nejspíše viděl jednoho nebo dva Argentince kupovat dům, a tak se o tom přesvědčil. Nikdo mu to nepotvrzoval.
A. se mě pokusil oběsit. Systém, který stál za tímto činem (vždy potřebujeme nějaký systém k tomu, abychom nějak jednali), je velmi slabý. Je puberťák a rád by působil jako ti chytráci, co vidí každý den v televizi.
Jednal tak pouze podle analogie, že chce vypadat jako oni, a neuvědomil si, že se mi to nebude líbit a že by z toho mohli pro něj plynout neblahé následky.
W. tvrdí, že mluví s televizí.
Možná tam jen slyšel něco, co se týkalo jeho života. Nikdo to nepotvrzoval a nepřidalo se ani žádné další podpůrné pozorování.
A teď docházíme k tomu, co chci říct. Podle mě každý někdy spoléhá na slabé systémy. To je lidské. Rozdíl je v té běžnosti, se kterou se to děje.
Příklad: F. mi tvrdí, že Hitler žije na Plutu a pouze Ghándí má právo ho navštěvovat.
To vypadá na slabý systém, on je však zdravotní bratr a nikoliv pacient, protože v každodenním životě se chová obezřetně a nedělá ukvapené závěry.
Někteří lidé se schizofrenií mají problém, že jsou neustále lehkovážní. A tím i ztrácejí sebedůvěru, zejména když mají mluvit s druhými lidmi. Onen slavný „blud“ je jen výsledkem této odlišné logiky. Zjednodušené. A nevědecké.
Nicméně je dost zajímavé vidět, jak si lidé se schizofrenií mohou vést dobře v uzavřených logických systémech, kde jsou všechny proměnné už na stole. Jako například matematici nebo hráči šachů.
V takových podmínkách je totiž snazší vytvářet silné systémy.
Příklad: jedna plus jedna jsou dvě. To je evidentní. Podobně jako přímé pozorování. Nikdo vám nebude tvrdit, že se mýlíte. Můžete-li něco empiricky dokázat, jedná se o silný systém.
To by tedy bylo těch pár pozorování, co jsem udělal. Nemusí platit pro všechny lidi se schizofrenií, ani neřeší její hádanku, nepouštěl jsem se do spirituality, která je pro mě nejdůležitější součástí života, ale snad mohou být nějak užitečné.
Věřte nevěřte (T.V.)
Když jsem měl psychózu, jednou z nejlepších věcí na té zkušenosti bylo, že prostě vše, čemu jsem uvěřil nebo to tak viděl, bylo okamžitě prohlášeno za pravdu. Být vševědoucím mudrcem nebylo vůbec špatné. Posléze tohle chápání mě samého smetl ze stolu medicinský systém. Následovaly časy pochybností o sobě a krajního zoufalství.
Dívejme se na to takhle. Nic nemůže být nikdy vyvráceno. Žádný nápad, žádná hypotéza, nemůžou být nikdy prohlášeny za nepravdivé. Řekněme, že věřím, že světu vládnou obrovití švábi, které většina lidí vůbec nevidí. Nebo že pod povrchem skutečnosti tkví ještě další realita, která je svou podstatou pravdivější. A tato jiná realita musí být zachráněna populací extra inteligentních bílých krys. Mým úkolem je shromáždit tyto krysy tak, že budu hrát na flétnu na internetu, někteří mí spolupracovníci pak najdou vhodné místo a čas, kde pustit takovou hudbu krysám. Některé z těchto krys budeme muset zachránit z lékařských výzkumných laboratoří. To je však až druhou etapou přebírání vlády nad světem. Nejprve musíme shromáždit krysy, co jsou na svobodě, a to ve městech, které mají více než milión lidí.
V podstatě nemůže být tahle ani žádná jiná koncepce označena za nesmysl. Je to prostě jen tak, že většina lidí věří v jiné a méně propracované nesmysly. Například v důležitost moci. V to, že finance a HDP jsou věci nejvyšší důležitosti. Že ten nebo onen národ tvoří výhradně zlí lidé, proti kterým musíme bojovat. Že historie ukázala, že demokracie je nejlepší ze všech myslitelných typů vlády. A tak dál… Normální lidé prostě věří v něco, co je více nabíledni, a snadněji tak najdou někoho, s kým se mohou o svůj pohled podělit. Nic proti moci bílých krys, ale právě tato běžná přesvědčení a sdílená klišé tvoří základ prostředí, které nazýváme skutečný svět. A není to tak, že ho prokázala věda. Skutečná věda je tak složitá, že snad nikdo nerozumí ani jednomu procentu z ní. A je tak dalekosáhlá, až je bezmála nemyslitelná. Jako když všichni používáme smartphony, ale nechápeme, jak fungují. Nepotřebujeme rozumět důvodům, které leží pod těmito sdílenými přesvědčeními nebo zakořeněnými klišé. Stačí nám vědět, jak je používat, a to nejlépe tak, že se v nich cítíme jako doma.
Jak to bylo u mě (J.L.R.)
Měl jsem jiný vztah k logice už na počátku života. Bylo mi patnáct, když jsem si přečetl Platónovu Ústavu. A to ovlivnilo můj celý další život. Měl jsem pocit, že vše, co potřebuju, už tam je. Ani ne tak v obsahu té knihy, jako spíš v jejím stylu. Měl jsem dojem, že už nemusím dál předstírat, že jsem takový nebo makový. Byl jsem prostě tím způsobem myšlení. A cítil se spokojený a naplněný.
Když jsem šel k holiči a on se mě ptal na přítelkyně, prostě jsem mu řekl, že žádnou nemám. Logická odpověď. A nebylo dál co řešit. Později se přidal psychiatr: Takže vy své problémy řešíte nejprve intelektuálně, a pak teprve emocionálně? Řekl jsem mu, že přesně to dělám. A on v tom viděl nějaký symptom, který potřeboval ke stanovení diagnózy.
Ale to bych chtěl rozporovat. Je to opravdu taková nemoc, když lidem odpovídám logickým způsobem? Byl jsem snad jen proto chladným člověkem? Znamená to, že jsem své emoce skrýval? On mi vlastně jen nedokázal porozumět do hloubky.
Protože já vlastně nebyl chladný, prostě jsem jen vnímal rozum i emoce zároveň, nejspíš tak jako všichni. A nehleděl jsem přitom tolik na svou image. Byl jsem mimo hru, která se hraje v pubertě.
Jednou jsem mluvil s člověkem, který se občas účastní afrobrazilských náboženských obřadů. A ten mi řekl, že myšlenka nehrát role a namísto toho pociťovat své nitro je jim také blízká. Někteří lidé se schizofrenií tady v Brazílii chodí k léčitelům těchto náboženství pro radu. Možná by pro mě bylo schůdnější, kdybych se také tak rozhodl. Nemusel jsem být vyloučen na základě nelítostné diagnózy.
Nicméně tady mezi bělochy se má spíš za to, že by člověk měl být mučen. Zahlcen nejistotami, nevyřešenými traumaty a pocity. A pokud člověk projevuje nějakou sebejistotu, měl by být považován za nemocného. Mnoho lidí má za cíl stát se umělcem. Jak to, že nechcete být jako umělci?
To je jen další stupidita. Přesto to bylo vždy použito proti mně, aby se tím ospravedlnily radikální a bezohledné intervence do mého života a chemie mého mozku.
Když vidím, jak lidé se schizofrenií a dalšími problémy rozebírají svá témata společně na skupině, a řeknou „mluv za sebe“, vnímám to opačně. Na jednu stranu jde pravda ruku v ruce s Platónem, na druhou stranu se tu ale ozývá opět ta stará cenzura: jsi až moc racionální.
A to se mi děje celý život. Jsi až moc „v hlavě“. Nevíš, jak mluvit se ženami, neriskuješ, nevíš, jak uzavřít vztahy (ať už to znamená cokoliv). Jak je možné, že jsi spokojený? To je nemožné. Freud tvrdil, že znepokojení z civilizace a sexu je nevyhnutelné. Pokud to popíráš, je to jen proto, že jsi nemocný.
Ve vší vážnosti, to Freud je tady ten nemocný. A je to mnohem spíš tak, že mi Platón pomohl zvládat schizofrenii i další problémy, než že by je způsoboval.
Nezradit své poslání může být problém (T.V)
Přemýšlel jsem ještě o tom, co to znamená přijmout svůj osud, vlastně spíš nějakou osudovou roli na divadle světa. Mně přišlo v době, kdy jsem se prolomil do psychózy, že to je právě tahle odvaha a upřímnost k sobě i výzvám světa, která je nejvíce oceňovaná ve vyšším smyslu. Prostě jsem se rozhodl nehledět vpravo ani vlevo a všechno mi dávalo smysl právě v tom směru, kterým jsem se vydal. Psychóza vyžaduje celého člověka a nikdy není zdarma. Ironií bylo, že po tomto skoku do šílenství už byl možný úplně každý a náhodný směr a i ty nejnesmyslnější nápady a hnutí mysli se magicky a automaticky prosazovaly jako pravdivé. Tak se přitakání svému osudu a roli, kterou mám ve světě sehrát, stalo takovou vlastně pastí, která ze mě udělala klauna. Měl jsem milión pocitů a nápadů a ztratil jakoukoliv šanci si je promyslet nebo se o nich třeba s někým poradit. Prostě to bylo okamžitě promítané jako realita, zatímco na druhé straně tu byli ti zřízenci v blázinci, aby mě udrželi v mezích. Těžká zkušenost. Dalo by se tedy říct, že psychóza sama o sobě neznamená originalitu nebo složitost, někdy spíš naopak. Ona je hrozně úzkostlivá a rigidní, i když někdy vtipná. Jako by tedy otevřela dveře k šílenství a vydala se nazdařbůh zachraňovat svět a obnovovat světové pořádky, zatímco na místě by bylo spíš se zastavit a přemýšlet o tom, co se vlastně stalo. Dveře nebo možná propasti, které od té doby v mysli nejsou nijak ohrazené a označené, jsou potom do budoucna na jednu stranu nástrahami, které člověk musí už pořád chápat, zvažovat a často i obcházet nebo překonávat, na druhou stranu jsou to ale obzory a možnosti, které už nikdo nikdy nezavře a jsou tu pro nás jako trvalý zisk z našeho psychotického zasnění se. Tyhle možnosti, průhledy v labyrintu, dveře dokořán, jsou dokonale objektivní a mohou nám kompenzovat jiné ztráty dokonce i v obyčejném občanském životě.
