VĚŘ A VÍRA TVÁ TĚ UZDRAVÍ

Tahle věta se na dlouho stala mým heslem poté, co jsem se probrala po šesti týdnech z kómatu a ač velice nerada, vrátila se mezi živé.

Opravdu velice nerada jsem se vracela zpět mezi živé poté, co jsem poznala, co je tam na druhé straně, co následuje po smrti, něco tak velikého a silného, že i mě, do té doby zarytého ateistu, to obrátilo.

Druhým důvodem, proč jsem se nechtěla vrátit mezi živé bylo to, že jako fyzioterapeut jsem moc dobře věděla, co mě čeká, jaký život. Pokud se ještě o životě vůbec dalo mluvit.

Byla jsem úplně celá ochrnutá, napojená na hromadu přístrojů a nedovedla jsem sama ani dýchat, bez naděje na zlepšení. A na to jsem teda chuť neměla, to jsem za život nepovažovala.

Byla jsem teda úplně ochrnutá a jediné, co jsem uměla, bylo otevřít oči. Dost dlouhou dobu jsem se pomocí otevírání a zavírání očí i dorozumívala. Ale jediný, kdo měl tu svatou trpělivost se takto se mnou dorozumívat, po písmenkách skládat slova, hádat, zkoušet, byla moje sestra. A vlastně ještě pár mých kolegyň, fyzioterapeutek. Nikdo jiný to nechtěl ani vyzkoušet, prý na to neměli čas. A tak si se mnou dělali, co chtěli, nikoho nezajímalo, co potřebuji, co chci, jestli mě to, jak se mnou zacházejí, bolí … Byli rádi, že mi můžou sprostě nadávat a ponižovat mě, vylívat si na mě zlost a já jsem se nijak nemohla bránit, ani si stěžovat.

Ale v podstatě mi to všechno bylo úplně jedno. Nechtěla jsem totiž tady na tomto světě být. Strašně moc jsem nechtěla. Pořád jsem doufala, že mi bude dovoleno se vrátit tam, kde jsem šest týdnů aspoň nakukovala, že budu moci odejít z tohoto šedého, uplakaného a ukřičeného světa plného zloby, bolesti a nenávisti.

Nelíbilo se mi tady, chtěla jsem se vrátit tam, na „druhý břeh“, kde bylo tak krásně, klid, ticho, láska, pohoda. Žádné bolesti, žádný křik, žádné ponižování. A právě tohle všechno mě teď tady čekalo a já to moc dobře věděla.

Ale byla jsem tady, na tomto světě. A vůbec nic jsem proti tomu nemohla dělat. Pouze to přijmout.

Pak jsem ale uslyšela větu pana Wericha:

KDYŽ UŽ ČLOVĚK JEDNOU JE, TAK MÁ KOUKAT, ABY BYL

V té chvíli se něco stalo. Jako by mnou projelo 220 V a zatřepalo to se mnou. Zamyslela jsem se.

Tímto dnem začal můj tvrdý samotrénink a samodrezura.

Předtím jsem, jako zdravá, pracovala jako rehabilitační sestra, tudíž jsem k tvrdé drezuře měla velice blízký vztah. Můj šéf to totiž od nás vyžadoval – být nekonečně přísný a tvrdý na sebe. Jedině tak to potom můžeme vyžadovat i po druhých. Protože jedině tvrdý trénink a drezura může přinést výsledky.

Taky mi velice brzy došlo, že když se nenaučím mluvit a tvrdě se dožadovat svého, ani jedna z těch vět, které se staly mým heslem, mi nebude nic platná, budu neustále ponižovaná, a to nikdo dlouho nevydrží.

A tak začal můj hodně tvrdý trénink a dnes vám všem můžu říct, že naučit se znovu mluvit je strašně těžké a náročné. Až tenkrát jsem pochopila tu zlost lidí, kteří se po mrtvičce znovu učí mluvit, jak a proč se vztekají, když jim to nejde. I to, proč často používají sprostá slova a nadávky. Ty totiž z toho vzteku a bezmoci jdou ven úplně samy.

Nebýt tenkrát několika hodně nepříjemných (a někdy i zlých) lidí okolo mě, možná bych to taky vzdala. Ale ta touha občas někomu říct, co si myslím (a někam ho poslat), byla silnější. Když ležíte úplně ochrnutý, otlačený, a strašně ubolený a sestra, která vás má otočit, nebo umýt, řekne jen: „na co“, mávne rukou a odejde, taky byste jí asi chtěli něco říct.

Tak jsem se začala učit na povel otevírat a zavírat ústa, vydávat zvuk, špulit rty a následně to všechno zesouladit, do smysluplného slova. Ale řeknu vám – dřina, kterou si stěží dovedete představit (zvláště pokud to chcete stihnout za několik týdnů a ne let).

Co se týče mého úplně ochrnutého těla, měla jsem velké štěstí, že jako bývalou rehabku mě mé kolegyně s velkou radostí honily, mučily a trápily celé hodiny, celé dni.

Po půl roce tvrdé dřiny, jejich trpělivosti a mé neskonale pevné vůle, že se to jednou povede, se začaly některé mé do té doby úplně ochrnuté svaly hýbat. Půl roku nic, a nakonec přece jen jeden malý, sotva znatelný záškub ve svale (nebo spíš jen v tom, co kdysi svalem bylo).

A mé heslo „věř a víra tvá tě uzdraví“ slavilo vítězství. Nepřeháním. Bylo totiž mnoho doktorů, i zdravotních sester, kteří mi chtěli „pomoct“ pochopit, že už se nikdy v životě nepohnu. Logicky mi vysvětlovali, proč to není možné, abych se ještě někdy v životě pohnula, apelovali na moje znalosti z oblasti medicíny, na můj zdravý rozum…

Teď chodili a divili se „to přece není možné“… „tady na tom CT“… „podle výsledků magnetické rezonance“… „to prostě nejde“…

Nechávala jsem je mluvit, myslela si své, ale když odcházeli, nikdy jsem si neodpustila větu: „věř a víra tvá tě uzdraví“.

Určitě měli někteří v tu chvíli chuť mě zabít. Místo toho mi začali vysvětlovat, že je to jenom dočasné, přechodné, že to přece z hlediska moderní medicíny není možné…

„A stejně jednou budu chodit“, trvala jsem na svém. „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl.“ A potichu jsem dodávala: „a ne hnil“.

Ne hodiny, ne měsíce, ale roky tvrdé dřiny, potu, období, kdy jsem znala jen tepláky a tělocvičny se odrazily na mých výsledcích – naučila jsem se chodit s jednou berlí! Medicínsky nemožné se stalo skutečností. Slavila jsem velké vítězství a chodila se ukazovat doktorům, kteří mě předtím posílali domů umřít jako těžkého ležáka, kterému se už nedá pomoct.

Pak ale přišla ještě ta nešťastná autonehoda a já se opět ocitla úplně na začátku a devět let tvrdé dřiny bylo v háji. Ale úplně a totálně. Objevily se pochybnosti – mělo to všechno smysl? Devět let strávených v potu v tělocvičně a zase sedím na vozíku. Jaký to vše mělo význam? Všechno se opakuje, akorát už dnes nemám tolik síly a asi ani víry v sebe sama, mám o deset let víc…

Tak jsem zaměřila svoji píli jiným směrem – píši povídky, popisuji nejen své zkušenosti a zážitky a věřím, že někdo se pobaví, někdo se poučí, někdo se něco nového dozví.

Taky jsem upravila nemálo cviků, aby při nevelké fyzické námaze měly velký efekt, aby je zvládl i člověk sedící na vozíku a mohl cvičit kdykoliv sám, bez nutnosti se převlékat, nebo pracně přesedat z vozíku. Aby z toho cvičení mělo užitek jeho tělo, ale i jeho duše, aby ho nabilo energií a zároveň ho zklidnilo.

Ale i přesto všechno pořád každému říkám – věř a víra tvá tě uzdraví.

A jedním dechem dodávám: protože když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl.

Pan Werich byl velmi moudrý muž.