Veselá Trdla
Výtvarnici Olgu Veselou a básníka Martina Trdlu můžete potkat třeba každý druhý rok na 1.Libereckém festivalu poezie, který pořádají. Nebo si můžete najít některé z jejich performancí na internetu. Co si ale v hloubi duše opravdu myslí, to si můžete přečíst jen u nás v Na scestí…
Jsou nějaké věci, které považujete ve svém životě za svaté, silné přelomové zážitky nebo náhlá prozření?
Satori přišlo v okamžiku, kdy po nás bytová správa chtěla, abychom řádně označili zvonek u vchodu do našeho domu. Vzali jsme psací stroj a začali vyťukávat písmena Veselá Trdla… Do té doby jsme si neuvědomili, jak moc nás spojení našich příjmení definuje, a napadlo nás, že bychom mohli tvořit i společně.
Kdybyste se mohli věnovat jen tvorbě, z finančních a jiných podobných důvodů nemuseli pracovat, rozhodli byste se pro to?
Tvorba není odpočinek, naopak někdy relax zažiješ v zaměstnání. V čem a jak žijeme, ovlivňuje to, co tvoříme. Narodili jsme se do určité průměrné sociální skupiny, která chodí do práce, hospody, se psem, bydlí v pronajatém bytě… To, co člověk může, nebo nemůže, nerozhodují vždy jen finance. Ukazatel je však před námi, zkoušíme ho najít.
Jaký je váš pohled na šílenství? Zažili jste něco podobného, jak se díváte na nás šílence?
Když nejde o život a snížení jeho kvality, tak podle nás šílenství naráží na jádro všehomíra. Někdy si říkáme, „musíš se zbláznit, aby ses nezbláznil.“ Podobné stavy jsme spolu zažili a pokud budeme parafrázovat J. H. Krchovského– nyní si je pomáháme hlídat v únosných mezích. Mezi vámi šílenci, pokud to chceš dělit na my a oni, máme dobré přátele. Jiný druh šílenství, a to co nás k zešílení přivádí, je naše konzumní společnost a vše z toho vyplývající…
Co považujete v současné české kultuře za největší hrozbu a co naopak za nejkrásnější příslib?
Na první polovinu otázky odpovídáme posledním souvětím předešlé odpovědi. Největším příslibem je to, že se na kulturu v tomto balastu ještě všichni nevykašlali a nespáchali hromadnou sebevraždu.
Je umělec, na kterém se fakt neshodnete? Někdo, koho jeden z vás nesnáší, a druhý třeba obdivuje?
Občas se pouze pohádáme na téma Milan Knížák…
Jaký je váš pohled na koktejl veřejného, pracovního a osobního života? Měly by se prolínat, nebo spíš oddělovat?
Ten koktejl si sice sami mícháme, ale nemáme pro jeho výslednou chuť logické vysvětlení. Z jednoho tajného zdroje máme pouze zprávu o tom, že jsme podivuhodná dvojčata.
Litujete něčeho ze svých osobních životů, něčeho třeba v dospívání a rané dospělosti?
Shodneme se, že jsme se v minulosti mohli chovat k některým lidem lépe a snažit se jim lépe porozumět. Z každé situace však získáš zkušenost, a pokud přejde v uvědomění, tak je pak na tobě, zda to budeš opakovat, nebo se z toho poučíš. Není to ovšem nic jednoduchého.
Máte-li nějaký návratný motiv neshod nebo naopak společnou radost, je možné se o ně podělit?
Milan Knížák a náš pes Ema.
Olga Veselá a Váchalova třešeň
Ójo, ve své nedávné úvaze jsem tvou tvorbu charakterizoval slovy: vtip a archetyp. Přijde ti to výstižné?
Já nad tím úplně nepřemýšlím, co znamená to, co dělám, prostě to dělám. Ale vlastně asi ano, lépe bych to neřekla. Připomněl si mi tím výrokem knihu Totem a tabu od S. Freuda, která mi před lety dost zamotala hlavu. V knize se rozebírá například sen a vtip. Lidé jezdí do vesmíru, klonují orgány, ale vědecké vysvětlení pro to, že někdo řekne nevědomě něco, čemu se zasměje pět lidí okolo, není. To samé se týká snů. Archetyp také nemáme zapsaný v rodném listě…
Jak vnímáš to, co je ti nejvlastnější. O co, kdybys přišla, tak by byl s uměním konec?
Umění nebo spíš proces tvorby jsem si identifikovala jako identitní. Takže až bude konec mě, tak bude konec i s mým uměním. Nejvlastnější je mi technika rytí a obtiskávání, ale kdybych „nedejbože“ přišla o rydla nebo barvy a další vybavení, tak mohu obtiskávat třeba sebe do písku či bláta. Jeden moudrý muž mi jednou řekl, že vytvořit dílo by mělo být jako nakreslit kruh do písku, který pak rozfouká vítr.
Kdybys mohla přepracovat třeba svou malbou, ale i zásahy jiných lidí, nějaké místo v ČR v umělecký artefakt, jaké by sis vybrala a jak bys s ním naložila?
Dáváš mi spoustu místa pro fantazii a já se nějak neumím zasnít, takže odpovím zase trochu reálně. Asi před třemi lety jsme šli stezku putování Anny Mackové a Josefa Váchala mezi Jičínem a Radimí. Velmi jsem se těšila na zastavení u třešně nebo jejího torza, pod kterou spolu sedávali. Když jsme přišli na místo. Třešeň byla pokácená a už značně shnilá na společné hromadě s posečenou trávou. Bylo mi líto, že na tom místě nezůstala alespoň nějaká připomínka. Tak jsem si odvezla z místa jednu velkou větev. Kůru, kterou jsem z ní stáhla jsem rozdrtila na prach a mám ji uskladněnou. Chtěla bych na místě původní třešně vysadit, pokud to bude možné, třešeň novou a ku příležitosti vysazení vytvořit tisk, obraz či vícero artefaktů a jako medium použít prach z kůry té původní třešně. Už jsem podnikla nějaké kroky, ale ještě to nějakou dobu potrvá.
Můžeš popsat nějaké milníky, například věci, co jsi pochopila a co ti pomohly vyvíjet se v tom, co děláš?
Absolutní rezignace na úspěch 😊 (odposlechnutá definice punkové kultury). Pochopení, že se nelze srovnávat s Michalangelem, který ve dvaceti šesti letech začal pracovat na soše Davida. Rok života na ulici ve Španělsku, kde jsem si sebe sama vyzkoušela v situacích, které mi běžný život nepřipravil a ve kterých jsem dle svých měřítek obstála. A v neposlední řadě pro mě bylo zásadní absolvování ročního sebezkušenstního kurzu: „Kompetence ke kontaktní práci“, který vedou už roky skvělí lektoři a terapeuti Eva Janků a Michal Zahradník.
Máš nějaké umělecké vzory nebo jsi třeba v minulosti měla?
Je mi blízká odvaha, takže když jsem na střední slyšela o škole Bauhaus, úplně jsem se do ní zbláznila. Celá ta idea, koncept. Potom určitě Art Brut. A konkrétní lidé? Pokud bych měla jmenovat, tak to jsou díla nebo i části děl od umělců z různých dob. Natažený provaz praku Davida od Gian Lorenzo Berniniho, dřevoryty Josefa Váchala, obrazy Paula Kleeho nebo třeba Edwarda Hoppera. Ze současných umělců Krištof Kintera nebo skvělá Kateřina Barabášová. Čím dál víc se mi líbí sociální grafika. Tyto a spoustu dalších beru za vzory ne ve smyslu“ být jako oni“, ale být „sama sebou“ jako oni.
Část působení tebe a Martina předpokládá určitou performanci. Jak se v tom cítíš? Považuješ to taky za umělecký počin, nebo si víc vážíš věcí, které jsou doma a které tvoříš v hlubší samotě?
Autorské čtení Martina považuji určitě za umělecký počin. Naše společné performance neboli poetické akty, jak je nazýváme, jsou na úplném začátku a náš záměr je spíš přiblížit poezii a její poselství lidem a zároveň upozorňovat na společenská témata, která nás pálí. Nevytvářet další intelektuální baštu, ale vrátit se k lidové satiře či frašce. Při společných performancích si hraju spíš na oživlou rekvizitu, a to mě baví. Čas trávený vytvářením návrhů, tisknutím a vůbec přeměňováním myšlenky v realitu je pro mě magický a svatý a vážím si ho dá se říct nade vše.
Jaká jsou tvá oblíbená témata?
Pokud myslíš témata umělecká, tak ráda pracuji se symboly a hýbáním s jejich vyobrazením a významy. Snové výjevy podvědomí spojené s realitou či vlastními zážitky. Výjevy z různých prostředí. Existenciální krize. Fascinuje mě fenomén karet. A lidová pořekadla a přísloví.
A jaké téma bys ráda zpracovala do budoucna?
Ráda bych se pustila více do sociálních témat. Témata jako problémy s bydlením, levná práce, moc, prohlubující se propast mezi lidmi, omezování přístupu ke vzdělání ad. mi byla blízká vždy, ale na angažované umění jsem si netroufla. Teď nějak cítím, že už bych mohla udělat nějaký výstup, jestli to ovšem ustojím.
Do almanachu jsi vytvořila spoustu linorytů lidí v plynových maskách. Neměla jsi z toho pak špatné spaní?
Právě naopak práce na almanachu byla opravdu krásná i když časově náročná. Těším se na práci na jeho druhém díle, který vyjde příští rok. Spaní jsem měla také výborné, jelikož to bylo v době, kdy jsem byla zaměstnaná jako streetworker, tak jsem chodila půl dne všude možně. Kolem sedmé večer, když jsem přišla domů, jsem si sedla, kreslila a ryla někdy i přes půlnoc, takže jsem potom spala, jak když mě do vody hodí. Plynová maska měla simulovat masku mimozemšťana. Žádný skrytý význam tam nebyl. Paradoxní situace nastala, když jsme k festivalu točili krátká videa, jako upoutávky. Natáčeli jsme třeba v pražském metru, v žižkovském tunelu, v hotelu atd., v tu dobu, v r. 2019, na nás všichni koukali, jak na blázny. O rok později byl tento outfit už běžný. Jestli někdy mívám špatné spaní, tak spíš z lidí než z mimozemšťanů.
Autocenzuru Martin Trdla nepěstuje
Kdy jsi poprvé začal psát. Kdy se objevil tvůj hlas, tvoje poetika?
Psát jsem se naučil cca rok před nástupem do první třídy základní školy. První jakési pseudoliterární pokusy ovšem datuji do nějakých mých jedenácti, dvanácti let věku. Pak jsem psal asi do roku 2005 strašlivé a jalové juvenilie, potom až do roku 2015 netvořil poezii vůbec a vrhl se na psaní písňových textů. Poté to opět přišlo, odněkud začaly do mě zase pršet básně, a tady někde se dá mluvit o zárodcích mé dnešní poetiky.
A není to konečný hlas, konečná poetika? Myslím si, že je to, co píšeš, hodně vtipné a hodně dobré, kam tedy dál?
To netuším. Poezie může navždycky odejít i navždycky zůstat. Kam dál taky nevím. Neplánuji si nějaké mety, koncepty, experimenty. Když mě poezie přepadne, vychrlím ji na papír.
Z tvé knihy citují všemožné lifestylové časopisy od Reflexu po Vlastu. Je to tak? A pokud ano, co to pro tebe znamená?
V Reflexu se něco objevilo, ve Vlastě zatím ne, beru to tedy jako výzvu. Pár ukázek z mé tvorby otiskli třeba v magazínu Hospodářských novin nebo v MF DNES. Lhal bych, kdybych řekl, že mě to nechává chladným, že mi to nedělá trochu dobře. Líbí se mi na tom, že se lidé najednou a nečekaně setkají s poezií v periodikách, v nichž se řeší rady, co si vzít na dovolenou, jak uspokojit jiné pohlaví a jaká je ve skutečnosti Hanka Kynychová. Může to být pro někoho třeba i šok a já mám malé, cílené šoky směrem ke čtenářům rád.
Jaký je stín cynického komentátora Martina Trdly? Jsou věci, které jsou pro tebe nebezpečné, tajemné nebo nedotknutelné? Bojíš se někdy sám sebe?
Stíny mě pronásledují neustále. Je spousta věcí, které mi způsobují úzkost. Ovšem mám takovou zásadu, že v poezii se nesmím těmto věcem, hrůzám, tajemnostem a tutlanostem bránit. To by byla autocenzura a já se snažím o autentičnost. Jak jsem kdysi napsal v jedné básni: „Už jen můj strach mi statečně kryje záda.“
Není ti líto, že nepoučení čtenáři nedokážou najít v básních to, co by jim třeba zprostředkoval tvůj přednes?
Čtení autora a autorské čtení jsou dvě disciplíny nad jedním textem. Doplňují se. Jsou autoři, kteří mají skvělé básně, ale neumí je na veřejnosti sami prodat anebo opačně. Někdy se to sejde obojí v tom dobrém i špatném smyslu. Abych odpověděl na tvoji otázku – líto mi to není, ale myslím si, že v mém případě, pokud lidé čtou moje texty jen na papíře či obrazovce, přichází při tom o jakousi mírnou nadstavbu. I proto mi koncem léta vyjde audiosbírka básní nazvaná Střeček.
O plánech do budoucna
Máte za sebou dva velké festivaly, almanach, spoustu videí a dalších literárních čtení nebo jiných pořadů. Co je vám na roli organizátorů uměleckého života milé a bez čeho byste se naopak obešli?
Líbí se nám spojovat zajímavé lidi na jednom místě, v jednom čase, kteří by se třeba společně nemuseli nikdy setkat. A to samé platí i u diváků. Společnost je nastavena na variantu Hvězda a pak všichni ostatní, ale my ty hvězdy vidíme i mezi „obyčejnými“ lidmi. A bez čeho bychom se obešli? Bez planých slibů, keců a byrokracie.
Co vás baví? Cestujete třeba rádi?
Baví nás toho spousta, ale zrovna cestování nás společně nabíjí asi nejvíce. Nejvíc si ho užíváme, protože při něm jsme opravdu spolu všemi smysly. Máme už sedmý „deník lásky“, které vždy vozíme s sebou. Do něj kromě rozličných artefaktů z cest vkládáme také různé hlášky, kuchařské a knižní výzvy, autogramy lidí, kteří nás zaujali (od šatnářky v divadle až třeba po Krištofa Kinteru) apod. A také jsme v souvislosti s cestováním založili jednu z našich tradic – vždy po skončení 1. libereckého festivalu poezie odjíždíme do měst, jejichž název začíná na Li-. Zatím jsme byli v Litomyšli a v Litoměřicích. Napříště se chystáme do Litovle.
Jakým způsobem se navzájem podporujete i ve věcech, které jsou čistě oblastí zájmu toho druhého?
Jednou jsme si řekli, že pro sebe budeme jistotou a ne samozřejmostí. To mimo jiné znamená, že se snažíme si navzájem naslouchat a být si oporou. Prakticky to znamená že si dělíme povinnosti půl na půl, necháváme si prostor a neklesáme na mysli.
Kdyby vás radní nechali vyhostit za hranice Liberce, jaké město v ČR nebo ve světě byste si vybrali pro své příští umělecké počiny a jiné happeningy?
Z měst, které jsme navštívili, se nám hodně zamlouvá Vídeň. Ale reálně by to s našimi možnostmi vypadalo zřejmě tak, že bychom se sebrali a odjeli tramvají do sousedního Jablonce nad Nisou.
Zkrášlujete ale zatím místo pod oknem domu, kde žijete. Na jaké další události se mohou vaši přátelé z Liberce i širokého okolí těšit?
Do konce tohoto roku nás čekají ještě tři díly naší talkshow Párky, křest našeho prvního nakladatelského počinu, audiosbírky Střeček, performance s názvem My?, zvuková instalace s pracovním názvem Tunel a koncert skupiny Vítrholc. V příštím roce chystáme almanach prací účastníků druhého ročníku 1. libereckého festivalu poezie. Asi nejlepší bude, když si nás lidé vyhledají na sociálních sítích. Stačí zadat Veselá Trdla.
Martin Trdla
Zeštíhlení
Díry jsou ucpané,
panty promazané,
saponáty roztančené,
omáčka bublá.
Ještě tak každou noc
a dvoře neslyšet
nepopulární, leč nezbytné kroky.
(Básně Martina Trdly čtěte v časopise Na Scestí 7. Zde uvádíme báseň, která se z důvodu zeštíhlení do časopisu nevešla.)