ŽIVOT V HANBĚ. Jak se zbavit sebestigmatizace

Self-stigma. Vzniká, když přijmete za své hanbu a předsudky, které jsou s duševní nemocí spojené ve veřejném obraze, v médiích, ve vašem okolí, rodině, komunitě, systému péče. Stigma jako znamení hanby (ve středověku ovšem také znamení svatosti) a sníženého veřejného statutu se vepíše do vašeho sebeobrazu a identity; připadáte si neschopný, líný, nepřijatelný, odsouzeníhodný, méněcenný, slabý, vinný, něčím zlý posedlý a nečistý, opovrženíhodný, bezectný, neužitečný, doživotně zmrzačený, nepředvídatelný či nebezpečný. Já třeba self-stigma pociťuji hodně silně, ve více ohledech, dokonce i jako posedlá jsem si jednu dobu připadala a děsila se exorcistických praktik. Už moje původní rodina mi v tom dost zavařila. Psychické problémy tam byly skrývány ze strachu z reakce okolí a já vyrůstala s direktivou „hlavně být normální“, o čemž nebylo zjevné, co to vlastně znamená. Jednu dobu mi to přešlo v úplné „sebevyzmizíkování“. Po propuknutí nemoci jsem si dlouho připadala jako nestvůrná černá kaňka na zdobném štítu příbuzenstva a nevybuchlá mina v poli otcovy společenské prestiže. Svoji nemoc jsem dlouho vnímala jako své selhání a přejímala za ní zodpovědnost s tím, že jsem si jí způsobila svou slabostí, nerozumným chováním a nesprávným vedením života. V postoji, že jsem se svým onemocněním nějak „provinila“ a můžu si za ně sama, mě utvrdilo i chování personálu a doktorů při mé první hospitalizaci: vnímání nemoci jako morálního prohřešku. Kromě toho jsem se setkala ze strany pečovatelů v blázinci i s druhou stranou problému, totiž s různými nevhodnými poznámkami a „ťafkami“, ponižováním a infantilizací. S chováním, které zpětně považuji za dost disrespektující, jsem se pak porůznu setkávala i v rámci své sociální a pracovní rehabilitace; nedokážu říct, nakolik byl problém v lidech, protože samozřejmě jsem narazila i na lidi velmi kvalitní a inspirativní, a nakolik v nastavení celého systému následné péče a příležitostí. Připadalo mi, že jako lidé s diagnózou tam tvoříme jakousi anonymní masu „bláznů“ bez osobní historie a zacházení některých lidí z pomáhajících profesí mi přišlo dost „drsné“ – jako by sotva stabilizovaný křehký člověk nepotřeboval empatii, porozumění a laskavost, ale spíš jakousi tvrdou kasárenskou drezúru. Mé zážitky i obraz duševní nemoci v tehdejších médiích mě utvrdily v pocitu, že si slušné a respektující zacházení nezasloužím, a stala jsem se snadným terčem tzv. ghettoizace. Z pozice vyvrhele jsem se propadla do sociální izolace a vytvořila si velmi komplikovaný a lehce devótní přístup ke zdravým či alespoň zdravějším lidem, který mi dodnes prakticky znemožňuje mít s nimi jakýkoliv hlubší a rovnocenný vztah. Dnes je už situace v péči o duševně nemocné a v jejich veřejném obrazu mnohem lepší, a díky za to, ale přesto se se stigmatem a self-stigmatem mnozí setkávají a potýkají.

Samozřejmě, hanbu, ten silný kouřový opar, který člověka provází na každém kroku, lze pociťovat i sám za sebe. Člověk si může být bolestně vědom své nedostatečnosti, limitů, nepřiměřeného chování, nedůstojnosti situace, v níž se ocitnul. Právě proto je důležité, aby s ním jeho bezprostřední okolí zacházelo s nějakou bazální úctou, která mu umožní znovu se postavit na nohy. Člověk pak začne více hledět na dojem, který v druhých vyvolává, a pokouší se znovu vplout do určitých sociálních rolí. Prvořadé je, aby člověk na svůj společenský status úplně nerezignoval, protože pak se ocitá v začarovaném kruhu. Mezi snažením se o dobrý dojem a syrovou autenticitou je potřeba najít správnou rovnováhu. Stejně jako namixovat správnou směs vlastní hrdosti a vlastní sebereflexe, což se může zdát jako nadlidský úkol. Pokud si ale člověk připadá ještě k tomu společností odvržen a má pocit, že jejím nárokům není schopen dostát, a v médiích a v kontaktu se zdravými lidmi se stále setkává s negativními stereotypy ohledně své nemoci, je všechno mnohem složitější. Je pak takříkajíc zraněn podruhé a jde o řetězení kalamit, které mi připomíná přísloví, že na střechu chudáka nikdy nesvítí slunce – když se někdo ocitne na straně úpadku a beznaděje, přicházejí další se svým jhem, a čím níže je, tím s nižšími vlastnostmi se setkává, a to i u lidí, kteří sami o sobě nemají špatný charakter. Jako by duševní nemoc sama o sobě nebyla největší bídou, duševně nemocný se ještě stává terčem stigmatizace, kterou zvnitřňuje a která se opíše do jeho sebeobrazu, již tak dost otřeseného a matného. Rozvíjí se pak u něj sociální fóbie, začne slýchat hanlivé poznámky kolemjdoucích, má pocit, že to má „napsané na čele“, jeho sociální kontakt se zdravými lidmi se často stává nepřirozeným a on si z něj odnáší další zážitek neúspěchu. Na stigma reaguje někdy tzv. přehráváním, kdy se schválně „chová jako blázen“ a trochu klaunsky chce dostát tušeným předsudkům, nebo se naopak snaží o dokonalý sociální výkon, což vede k vyčerpávající křečovitosti a svázanosti.

Ale jak z toho ven? Jak se takříkajíc postavit se zlomenou nohou na vlastní nohy? Každá moje jizva mě činí, kým jsem, řekl jeden zápasník, a i my jsme zápasníci na tatami světa, kde je vše již nějak rozděleno a role se kupují v bazaru nevybíravých slov. Tato naše dvojí bolest, bolest nemoci a následné hanby, je snad jako dvě strany meče, jímž můžeme prorazit ledy, v nichž jsme uvízli. Neboť bolest je tím, co člověka činí nejvíce lidským, a z bolesti může povstat celý nový svět. Vzejdou z ní přátelství a společenství, které trvají po celý život. A i jinak je pravdou, že ze dna lze stoupat vzhůru nejdéle a růst nejsilněji.

Kdo si připadá méněcenný, nemůže se bez vize rovnocennosti rovnocenným stát; a to je otázka postoje. Nevažme si sebe za to, že jsme něco udělali, ale za to, že jsme jedinečné lidské bytosti, které postihlo velké trápení, které je mimo horizont většinové populace. Sebeúcta, stejně jako sebeláska, by měla být bezpodmínečná. Duševní nemoc je už tak velkým zlem a neštěstím – to všechno okolo je neužitečný balast, který k člověku přišel zvenčí a jako parazitická houba napadl jeho křehké tělo. Je zřejmé, že člověk se bude setkávat s odmítnutím a problémy u některých lidí nebo v některých situacích, navzdory všem destigmatizačním kampaním, ale první krok musí udělat sám u sebe. Vnímat sám sebe jako někoho, kdo je jedinečnou a úctyhodnou lidskou bytostí, která je hodna respektu a přijetí od ostatních navzdory některým svým odlišnostem. Ve chvíli, kdy se se stigmatizací setká, bude pak připraven se jí bránit a hrdě ji čelit, ať už postojem, ohrazením se či argumenty. Bez hrdosti a sebeúcty lze začít málokterý sebeozdravný podnik; třeba právě sebevědomí, sebeúcta a ztráta self-stigmatu je jedním z nejdůležitějších doprovodných znaků zotavení. Neboť lidé nás mohou ponížit jen tehdy, když jim to sami dovolíme, a tragédie těžkého duševního onemocnění nemusí vést ke ztrátě osobní cti, pokud jsme schopni si ji podržet. Jak věděli už antičtí mudrci, čest není něco, co se odvíjí od postavení v obci, které může být vrtkavé, ale spíše něco, čeho člověk dosahuje svými vnitřními kvalitami. A co se týče postavení ve společnosti, optimisticky věřím, že sotva existuje znectění tak fatální, že by nám sebralo i možnost vzít si svou čest zpátky.

Člověk, který je nebo si připadá ve „spodině“ společnosti a vyvržený z proudu většinového dění, je zároveň vyvázán z hybných sil, které nemusí být jenom pozitivní. Jeho vzdálení se může mít za následek rozvoj kritického pohledu a originálního životního postoje. Stává se tak majitelem jiné, nemainstreamové kvality, která může být hodnotou sama o sobě a kterou v různosti sdílí se svými „souputníky v nouzi“. Úrodný meziprostor mezi krajnostmi šílenství a normalizace nabízí mnoho příležitostí k prozkoumávání a komunikování vlastní odlišnosti, která se zpočátku zdála tak tíživou. Pokud věříme ve svoji cenu, věříme i ve svoji společenskou hodnotu a, odvážím se říct, v jistý kulturní potenciál.

Stigma byly ve starém Řecku znaky, které se vpalovaly do těla a upozorňovaly, že jejich nositel (třeba otrok či zrádce) je osoba pošpiněná, jíž je radno se vyhýbat. Dnes se stigma používá zejména k označení nějakého rysu člověka (nemoci, rasy, sociálního prostředí), který je považován za nežádoucí a na jehož základě je člověk vyloučen ze společnosti. Self-stigma vzniká, když tento postoj okolí přijmete za svůj a ztotožníte se s ním.