Zopakuj si IQ test
Mám za sebou padesát let, a tudíž i základní školu v komunistickém Československu. Vyrostl jsem v Praze, v centru všeho dění. V první a druhé třídě probíhaly pokusy nás děti roztřídit a vyzkoumat, jestli nemáme nějaké mimořádné nadání. Pamatuji si, že jsme celá třída prošla matematickým testem, kdy jsme měli sčítat a odčítat jednoduché příklady na velkém listu papíru. Paní měřila čas, my počítali a ona jen vždycky řekla: “Další sloupeček!” Jak jsem dopadl, nevím, i když mi matika šla, ve třídě byl nejlepší spolužák Doležal.
Ke konci druhé třídy některé z nás s lepším prospěchem pozvali na zkoušky do jedné cizí školy. Tam na mne mluvili rusky a já měl jejich slova opakovat. Po čase přišla pozvánka, jestli mě do této “výběrové školy”, jak vždy ráda opakovala moje maminka, rodiče nepošlou. Spolužačka Bláhová se se svými rodiči poradila a nešla tam, aby neměla moc úkolů. Já jsem se tam docela těšil.
Když jsem tam nastoupil, měli jsme hned od třetí třídy ruštinu. A ne málo. Ten cizí jazyk mne bavil, i azbuka. Číst česky mne naučil už ve třech letech brácha, tak tohle byla nová šifra k přelouskání. Teď už mi bylo osm, a měli jsme ve škole spoustu obrázkových časopisů v ruštině, dělené třídy v jazykové laboratoři se sluchátky.
Po prvních dvou třídách na Proseku, kde nás učitelka Mudrochová za trest tahala za tenký pramínek vlasů nad ušima až do stoje nad lavicí, zde zavládla určitá úleva.
Tak jsem se aklimatizoval v áčku, kde byly talentované děti a i na škole v přírodě jsme si užili spoustu her, které nebyly nudné jako na táboře. Jenže přišla další volba, na konci čtvrté třídy jsme se měli rozhodnout, jestli si přibereme němčinu, nebo francouzštinu. Neměl jsem němčinu rád, nepříjemně na mě štěkala z válečných filmů a seriálů, i z těch “pro děti,” jako byli Čtyři z tanku a pes. Za války Němci naší rodině hodně ublížili, a tak jsem se rozhodl pro francouzštinu. Doslova jsem ve třídě řekl: “Němčina, fuj.” A tak jsem šel od páté do béčka.
Tam bylo talentovaných dětí ještě víc, získal jsem nové kamarády a stýkal jsem se, sice míň, ale stále s chutí, i s áčáky. V nové třídě jsem byl jediný kluk, který se učil francouzsky, ostatní kluci v béčku také dělali němčinu. Ze dvou tříd v ročníku se francouzsky učilo jen asi 15 dětí, a já byl mezi těma holkama sám. Bylo mi deset. Chybělo jen tři a půl roku do přijímaček na střední.
Dívčí prostředí mě kultivovalo, snažil jsem se s holkama kamarádit. Ostatní kluci měli hodně zájmů a talentů. Všichni měli dobrý prospěch. Na hodinách jsme dávali pozor, kromě osobních a komunistických power tripů některých učitelek (chlapi tam totiž nebyli), jsem si školu užíval.
Hodně jsem zlobil, učitelky mě nemilovaly, ale známky mi dávaly dobré.
V osmičce jsme se s našima radili, kam půjdu dál. Rodiče navrhovali ekonomku zahraničního obchodu, ale spolužáci a hlavně spolužačky s francouzštinou se hromadně hlásili na Hellichovku. Chtěl jsem tam taky.
Naše třídní Hájková, možná pod tlakem komunistické zástupkyně Knappové, se kterou měla moje maminka výstup, mi k doporučení na střední školu napsala B, jako že nejsem studijní typ. Já jsem nad tím krčil rameny, ale moje máma se naštvala. “Vždyť máš vyznamenání a na ruce jseš levej, rukama se živit nemůžeš!” A šli jsme spolu do Pedagogicko-psychologické poradny. Ten zážitek už si nepamatuji, povídala si tam se mnou nějaká paní a dělal jsem nějaké testy. Na konci jsme dostali posudek i s mým IQ 129 a s prohlášením: “Je to vyloženě studijní typ.”
Třídní celkem ochotně na doporučení přepsala A a něco zamumlala o mých rodičích, otec byl technik, měl průmyslovku, a máma dělala ve výrobě plánovačku, maturitu neměla, takže: “Máš vlastně dělnický původ.” Pak už mě čekaly přijímačky.
Byl to docela stres, hlavně před nimi, ale na gympl jsem se bez problémů dostal. To mi bylo čtrnáct.
Přeskočím 25 let a podívám se na sebe zblízka v období před čtyřicítkou. Měl jsem za sebou Sametovou revoluci, maturitu, kupónovou privatizaci, neúspěch u přijímaček na vysokou, roční elévskou stáž v nově založeném časopise Reflex, následně vítězství u přijímaček na žurnalistiku, roční studium ve Francii, bakalářský diplom, psychózu a kariéru blázna. Během ní jsem založil Divadlo LSD, nenapsal diplomku, hrál s kapelou Le Kapr, učil francouzsky na středních školách i soukromě, zažil druhou psychózu a po ní šel do důchodu.
Udržení si důchodu bylo i důvodem k absolvování rozsáhlého psychologického testu. Důchodová komise požadovala důkladný posudek mé psychologické invalidity.
Psycholožka Schücková, u níž jsem měl tento velký psychotest podstoupit, mi pro začátek sdělila, že jsou na něj potřeba dva dny. Zároveň mě ale ujistila, že pokud se na to budu cítit, můžeme to sfouknout za jedno delší sezení. Ano, trvalo to několik hodin. Byla to sada nejrůznějších testů v kufříku a krabičkách, součástí byl známý Rorschachův test, testy na různé situace a emoce, test vědomostní, se spoustou otázek. Jedinou otázku, kterou si pamatuji, je: “Kdo je autorem Fausta?” Na tu jsem automaticky odpověděl: “Goethe.” Dodnes přemýšlím o tom, jestli to byla jediná správná odpověď, vždyť pověst a lidová hra o Faustovi jsou jistě starší než Goethův slavný text.
Odjel jsem po testu na víkend ke kamarádce Evě do Jičína. Procházeli jsme se na celodenním výletě okolím a mně v hlavě stále něco dloubalo a rylo. Měl jsem pocit, jako by se mi někdo velmi usilovně přehraboval v hlavě a nechal po sobě všechno přeházené. Měl jsem špatný spánek a velkou nejistotu. Bylo to hrozné.
Hned po návratu z víkendu jsem paní psycholožce zavolal a poprosil ji, aby mi přiblížila nejen výsledky, ale aby mi zkrátka po tom celodenním testování o mně něco řekla.
Součástí vyhodnocení výsledků byly i testy inteligence. Můj tehdejší výsledek byl IQ 124 s tím, že psycholožka mě seznámila s tím, že se rozlišuje více složek IQ. Mluvila o dvou, o inteligenci operační, která mi výsledek snižuje, a o inteligenci verbální, kterou mám údajně velmi vysokou.
Verbální inteligencí, jak jsem se později dočetl, disponují převážně ženy. Mají lepší vyjadřovací schopnosti a větší cit pro jazyk. Já přičítám svůj nadprůměrný výsledek v této oblasti především tomu, že jsem básník, textař. Posledních deset let před čtyřicítkou jsem intenzivně psal písňové texty pro kapelu, psal jsem je na zkouškách, tak aby od začátku ladily s muzikou, bez velké přípravy, improvizačním způsobem.
Pokud se týká operační inteligence, její nižší úroveň si vysvětluji tím, že v té době jsem už byl sedm let v invalidním důchodu, většinu životních povinností se mnou řešila matka, nemusel jsem se často rozhodovat, neměl jsem náročné zaměstnání a jen velmi málo zodpovědnosti oproti svým vrstevníkům, kteří měli často náročné práce na plný úvazek a do toho ještě děti. Moje milé a obdivované spolužačky nevyjímaje.
Myslím si tedy, že duševní nemoc může mít vliv na IQ. Nejsem si však jistý, jestli na inteligenci jako takovou. Profesorka komunikace Marie-Dominique mi kdysi v Paříži řekla, když jsem za ní přijel krátce po první psychóze, že inteligence se duševním onemocněním neztrácí. A jako přínos duševní nemoci uvedla schopnost rozeznat pozlátko nebo přetvářku.
